Vzpomínka na MUDr. Radomíra Lánu 

Doslova jako blesk z čistého nebe přišla mezi kolegy, přátele a známé MUDr. Radomíra Lány, primáře ORL oddělení Orlickoústecké nemocnice, nečekaná zpráva o jeho nenadálém odchodu.

Dovolte mi na tohoto obětavého lékaře, vynikajícího odborníka ve svém oboru, regionálního politika a především bývalého občana našeho města, k němuž se vždy hrdě hlásil, malou vzpomínku.

Po řadu let jsem jméno MUDr. Lány slyšel v našem městě v souvislosti s jeho pracovištěm a  laskavým přístupem k pacientům.  Moje maminka vždy vzpomínala na jeho rodiče, známé českotřebovské pedagogy,  s nimiž se jako žákyně základní školy setkala a do konce svého života je  chovala ve velké úctě. Já sám jsem se  však v té době s  panem doktorem nikdy nesetkal.

Až rok 2013 mne dvakrát po sobě přivedl  do Ústí na operaci na jeho pracoviště.  Během mého druhého pobytu v nemocnici  se mi dostalo té cti, že mě pan primář osobně operoval.  V Ústí jsem pobyl asi čtyři dny, kdy jsem pana primáře vídal na chodbě a při vizitách. Vždy se zajímal o můj zdravotní stav, stejně jako u dalších pacientů,  a pravidelně nás všechny informoval o dalším průběhu léčby. Konečně nastal den, kdy jsem měl být propuštěn. Věci jsem měl sbaleny a čekal  na chodbě před ordinací, spolu se dvěma dalšími pacienty,  na propouštěcí papíry.  Po chvíli čekání jsem byl vyzván ke vstupu do ordinace. Pan primář pohlédl na mne a se slovy, „tak to je pan….“ začal listovat v mé dokumentaci.  Najednou se na mne podíval a pravil „Martin Šebela. To jste Vy , co píšete ty knihy o Třebové“? Já přikývl a dali jsme se do řeči. Dozvěděl jsem se, že pan primář má velký zájem o historii, velice ho lákala zdejší rotunda sv. Kateřiny, s jejíž minulostí mne ihned začal seznamovat. Povídali jsme jak o závod a před ordinací se již kupili další pacienti. Já panu primáři sdělil, že jméno jeho rodičů jsem často doma slýchal od maminky. Zeptal se na její dívčí jméno. Já mu odpověděl  a na jeho tváři se ihned rozzářil úsměv. A už jsem se dozvídal mě známé skutečnosti, že s maminkou si jako  děti spolu hrávali, znal mého dědečka, babičku, věděl kde  oba pracovali a mnoho dalších  údajů.  Čas kvapil a my se s podáním ruky a slovy mých díků rozloučili.

Znova jsme se s panem primářem setkali za deset dní při mé kontrole v nemocnici. Opět přijetí v přátelské a milé atmosféře. Další okamžik, kdy se naše cesty setkaly byla slavnost odhalení pamětní desky generálu Ferdinandu Antonínovi, hraběti z Bubna a Litic, na jeho rodném  zámku v Zámrsku, která se uskutečnila dne 6. prosince  2013.  Zde jsem v množství návštěvníků pana primáře zahlédl v doprovodu jeho syna, zaměstnance archivu, který ve  zmíněném zámku sídlí.  Opět následoval srdečný rozhovor a podařilo se mi pořídit několik fotografií pana primáře.

Poslední naše setkání bylo velmi krátké. Nikdo z nás, tehdy netušil, že jde opravdu o setkání poslední. Procházel jsem Moravskou ulicí směrem od  Křibu a najednou vyšla z protější  čínské restaurace  skupina lidí. Muž uprostřed na mne na druhý chodník zamával. Koukám a on to pan primář Lána s rodinou.  Pozdrav a milý úsměv jsem opětoval a kráčel svojí cestou dál. Bylo to někdy v lednu letošního roku.  A tak v posledních dnech, jdu-li  těmito místy, vždy si na toto setkání vzpomenu.  Bylo milé, žel krátké. 

Chtěl bych  dnes  panu primáři na jeho cestě tam do té „nebeské nemocnice“ touto cestou za všechny pacienty a přátele poděkovat za vše, co pro nás vykonal a  vzkázat mu,  že na něho budeme stále vzpomínat.

Čest jeho památce!                                                                                                                                                 Martin Šebela