Vzpomínka na Lidové plesy v Česk

Vzpomínka na Lidové plesy v České Třebové
Již několik let mám možnost na přání předsedy a členů KDU – ČSL v našem městě pořizovat fotografie z již tradiční lednové akce – Lidových plesů. Nutno poznamenat, že zmíněné plesy si zejména v posledních letech, kdy jsou pořádány jako plesy krajské, drží vysokou úroveň kvality, jsou připravovány s velkou pečlivostí všech pořadatelů a náleží tedy k těm nejhezčím v České Třebové.
Každoročně, když kráčím oné lednové noci k Národnímu domu, kde se plesy pořádají, vrací se mi vzpomínky na Lidové plesy, konané v našem městě v druhé polovině osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století. Tehdy se plesy pořádaly v sále bývalého ZK Primona v dnešní ulici dr. E. Beneše (nyní restaurace Pod Skalkou), někdejším Lidovém domě. Po uzavření tohoto sálu byly plesy přemístěny do sálu restaurace Na Horách.
Prvně jsem se na Lidovém plese objevil někdy v roce 1987 jako sedmnáctiletý absolvent druhého ročníku tanečních kurzů. Taneční byly za námi, dokonce dvoje za sebou, tak v cestě do víru tance nestálo nic v cestě. Taneční tehdy ve městě, během víkendů, probíhaly až ve třech kurzech současně a tak tudíž nebyla nouze o tanečnice. Kurzy totiž „produkovaly“ nebývalé množství potencionálních plesových partnerek. A tak slovo dalo slovo a zvládlo se tehdy až osm plesů za sezónu se čtyřmi partnerkami, jejichž účast na plesích se střídala dle toho, jak měla děvčata čas. Kdeže loňské sněhy jsou !!!
Ale vraťme se zpět k Lidovým plesům! Lidové plesy připravovali členové tehdejší ČSL. Někteří z nich se také věnovali esperantu. A tak se v této době konaly ve městě i plesy esperanstké, pořádané v Národním domě. Na ně jsem také pilně docházel. Z důvodu stejných pořadatelů vyhlížely oba plesy obdobně. Na obě akce zajišťovala prodej vstupenek známá třebovská osobnost, esperantistka tělem i duší, všemi přáteli oblíbená, Cilka Koytzová. Tu jsme také na plesích vídali u tomboly. Nescházely ani další členky, jako dosud plná životního elánu a optimismu, všem ve městě dobře známá, paní Zdenka Novotná, Maruška Voleská z Parníka, Eliška Matoušková a mnoho dalších. U tomboly na Lidovém plese vždy stával krásný bílý rozměrný porcelánový soudek od hořčice, pocházející z Koblicova koloniálu v Hýblově ulici, který sloužil k prodeji losů. Tombola tehdy nepředstavovala tak hodnotné výhry jako dnes, převládaly zde rukodílné výrobky pořadatelek a členek strany. Tradiční výhrou zde bývaly malé polštářky, šité ve tvaru kočičí hlavy. Dodnes jeden vlastním.
Na Lidové plesy tehdy docházely celé rodiny zdejších občanů a to i se svými dětmi, obzvlášť, když krátce před tím, v prosinci, ukončily taneční. A tak se sál jen hemžil děvčaty všeho věku. Proto jsme na tyto plesy také občas docházeli v klukovských partách, samozřejmě bez tanečnic. To z prostého důvodu, abychom nenosili pověstné „dříví do lesa“, když byl děvčat plný sál. Dojížděly sem i dívky z jiných, blízkých i vzdálenějších farností, které se s třebovskými děvčaty kamarádily. Dodnes si na řadu z nich dobře pamatuji a to i na dojíždějící, např. z nedalekého Opatova. Ani jejich jména z paměti dosud nevymizela. A mnohdy se jednalo i o několik děvčat zpřízněných, pocházejících vždy z jedné třebovské rodiny. Jako by to bylo včera !
Zajímavý byl Lidový ples v roce 1990. Nedávno jsem doma objevil i tehdejší plakát. Zajímavý byl již tím, že jsme se s kamarády domluvili, že opět společně vyrazíme. Už jsem plánoval, jako tradičně, cestu k Cilce pro lístky, když v tom jeden z našich spolužáků, člen známé místní kapely, která na plese hrála, prohlásil: „Nic nekupujte , buďte v šest večer vzadu za jevištěm u klubu Perly, já vás tam protáhnu. Naše kapela tam hraje.“ A jak řekl, tak se také stalo. Tři mladíci v oblecích s motýlky jsme postávali u zadních plechových dveří. Když kolega dorazil, už jsme byli uvnitř. „Ubytoval“ nás v přízemní šatně za jevištěm, která byla nevyužita. Byla to místnost s jednou židlí, tu obsadil ten nejrychlejší z nás, ostatní dva se usadili na roztopeném radiátoru, kde se nedalo moc dlouho sedět. Tak jsme jako myšky v tichosti seděli až do půl osmé. Jakmile začala hrát hudba, opatrně jsme vykoukli ze dveří do sálu, zda se již tančí. Jak se parket zaplnil, po jednom jsme opatrně vylézali ze skrýše i se svými bundami a trousili se hrdě sálem, kde jsme zdravili všechny známé a pokračovali až do foyeru, kde jsme se měli sejít u šatny. Tam jsme naše svršky odložili s vysvětlením, že „jdeme až nyní, neboť se nám před tím nechtělo stát frontu“. Vedle jsme pohovořili s pořadatelkami u tomboly, jako všichni řádně platící a jakmile jsme zjistili, že po nás nikdo lístky, které jsme neměli, nechce, začalo to pravé plesové veselí. Já tam v malé chvilce spatřil jedno ze známých děvčat z tanečních a hned, jak začala hrát hudba polku, na níž byla dotyčná slečna přebornicí, vydal jsem se ji poprosit o tanec. Byla tam i s rodiči a tak po druhé sérii tanců, kterou jsem s ní absolvoval, mi bylo nabídnuto, abych si k nim přisedl. A tak bylo rázem po problému s místem. Vydržel jsem tam, myslím, celý ples a slečna měla jistého tanečníka. Jelikož se ples konal v prvé sezóně po listopadu 1989, kdy bylo všudypřítomné nadšení lidí z nastávajících změn, chvilku před půlnocí se v sále objevil Jirka Pešina s kytarou. Posadil se uprostřed sálu na židli a začal hrát a zpívat tehdy rozšířenou píseň, která v mnoha přítomných vyvolávala lepší naděje pro nadcházející časy. A tak slova „Jednou budem dál, já vím…“ za okamžik zpíval spolu s Jirkou snad celý sál.
Romantickými bývaly plesy i poté, co byly přemístěny na Hory. V časných ranních hodinách šlapat zasněženou ztemnělou krajinou dolů do Třebové a vyprovázet domů partnerky, žijící v mém případě většinou na sídlišti Lhotka či na kopci na Parníku, v zimě, kdy mráz nedovoloval ani promluvit, asi nikdy nevymizí z paměti. Ale byly to krásné chvíle!
Lidové plesy tehdy bývaly poněkud „sousedské“, ale již tehdy patřily k těm nejhezčím ve Třebové. A kdo se jich tenkrát účastnil, obdobně jako já, dá mi jistě za pravdu, že jsme se na ně těšili vždy celý rok předem. A tak nezbývá, než popřát současným pořadatelům Lidových plesů, aby vydrželi a pokračovali v této tradici i v dalších letech. Martin Šebela.

Lidové plesy se během let vypracovaly ze sousedských setkání na vysokou (krajskou) úroveň. Není výjimkou, že zde v našem Národním domě potkáte poslance, senátory nebo reprezentanty Pardubického kraje. Podobně jako populární Nadační ples českotřebovských podnikatelů má Lidový ples vždy konkrétně zaměřenou benefiční funkci. To neznamená, že zde nevládně přátelká atmosféra. I nyní zjišťuje vše potřebné tým obětavých pořadatelů z řad členů MO KDU-ČSL, která patří mezi nejpočetnější v kraji. Od dokončení rekonstrukce se přestěhovaly do Národního domu, kde je více možností než bylo na Horách nebo v jiných českotřebovských sálech. Organizátoři plesu v čele s předsedou MO KDU-ČSL dbají na to, aby byla opravdu bohatá tombola, aby zde vystoupilo několik hudebních těles různého zaměření včetně kvalitních ukázek profesionálních tanečníků. V posledních dvou letech vystoupily na Lidovém plese dokonce čtyři kapely. (mm)