Českotřebovská cestovatelka a mořeplavkyně Alena Pirklová navštívila téměř čtyři desítky zemí z různých koutů světa, od nádherného pobřeží Francouzské Polynesie, až po vysokohorské štíty drsného Nepálu. Všechny tyto cesty po souši i oceánech měly vždy expediční charakter, při kterém si cestovatelka přivezla kromě zážitků i bohatý fotografický materiál. Na sklonku loňského roku procestovala Jihoafrickou republiku, Namibii, Botswanu a Zimbabwe. O své zážitky a prožitá dobrodružství se podělila s milovníky dalekých cest na několika besedách. Poslední se uskutečnila pod záštitou ZO ČSOP Zlatá studánka na „Července“ v České Třebové a zájem byl již tradičně obrovský.  (viz foto). Vyprávění s prezentací obrázků z cesty bylo zakončené bohatou besedou a tak jsem položil cestovatelce několik otázek.

 

Kdy se zrodila myšlenka, podniknout toto náročnou cestu po jižní Africe a  jak dlouho trvala ?

„Nabídka na uskutečnění cesty po jižní Africe přišla od kamaráda jachtaře po mém návratu z cesty po Iránu. Taková šance se neodmítá a tak jsem 3.listopadu odlétala do Kapského města ve společnosti pěti přátel. Po třech týdnech cesty po Namibii nás dva členové expedice opustili a zbytek výpravy pokračoval do Botswany a Zimbabwe. Domů jsme se vraceli z Johannesburgu 9. prosince, takže naše putování trvalo něco málo přes 1 měsíc.“

 

Jak se expedice přesunovala a jaké bylo její zázemí?  

„Pro vzdálené přesuny na území těchto států jsme používali automobil Wolswagen Caravela, který jsme si pronajali v Kapském městě, a kterým jsme najeli něco přes 10 000 km. Pěšky jsme absolvovali převážně horské túry, dřevěná piroga "Makoro" byla naším plavidlem na Okawangu a parník jsme využili při plavbě po řece Chobé v Botswaně.  Po celou dobu jsme spali ve vlastních stanech, které jsme každý večer po návratu do kempu stavěli přímo na zemi a ráno opět bourali. Byla to mnohdy vyčerpávající činnost i s ohledem na tvrdou africkou půdu a přinášelo to i nebezpečí v možnosti kontaktu s jedovatým hmyzem, škorpiony, či hady. Snídaně a večeře jsme si každý připravoval individuálně, večeře jsme si vařili společně ve velkém pětilitrovém hrnku, který jsem vezla z domova.“

 

Mohla by jsi stručně popsat některé zajímavosti z této cesty?

„Při pobytu v Kapském Městě jsme navštívili Stolovou Horu, která mě uchvátila úžasným výhledem na Atlantický a Indický oceán. Nezapomenutelné byly skalní malby původních obyvatel Křováků v jeskyni The Standsaal Cave a také pohled do Fisch River Canyon, který je druhým největším na světě. V Pretorii nás zastihla smrt bývalého prezidenta Mandeli, byl vyhlášen desetidenní smutek a u budovy parlamentu byly pokládány stovky květin. Johanesburk je ryze černošské město s velkou denní i noční kriminalitou. Přesto jsme si nenechali ujít nádherný výhled na město z 50. poschodí Calton Hous. V Namibii jsme, mimo jiné, navštívili  největší nalezený meteorit na světě. Přímo v místě dopadu je možné obdivovat tři metry dlouhý a jeden metr vysoký „balvan“  který v roce 1920 objevil Brit Jacobus Hermanus. Poušť Namib nás překvapila extrémně vysokými písečnými dunami. Na jednu, která měla výšku asi 500m jsme vyšplhali, ale rozpálený písek a vysoká teplota nám hodně znepříjemňovaly výstup. Extrémní teploty i složité podmínky pro přežití jsou však především v solné pánvi. Je to nejnižší místo pouště s mrtvými a solí nakonzervovanými stromy. Přesným opakem je Národní park Ethosha, kde kypí bohatý život. U napajedla jsem poprvé v životě mohla obdivovat a fotografovat spoustu exotických zvířat. V Národním parku Chobé jsme měli štěstí, v jediný den se nám při safari podařilo pozorovat leoparda a lví rodinku. Silným zážitkem bylo setkání se slony, kdy jsme se nedopatřením dostali mezi dvě stáda, která putovala k napajedlu. Vidět slona, jdoucího kolem auta tak, blízko, že bych si ho mohla dotknout, na to se nedá zapomenout. Vyvrcholením cesty byl v Zimbabwe jednodenní výlet k Viktoriným vodopádům.“

 

 

Kromě besed, uspořádáš i výstavu svých fotografií a kam se chystáš příště?

„Moje besedy jsou určeny všem, kteří mají rádi cestování a  mám velkou radost z toho, když se sejdou v takovém množství, jako právě dnes. Ráda bych při této příležitosti poděkovala ZO ČSOP Zlatá studánka, zejména paní učitelce Janě Černé, která mi pomohla tuto besedu zorganizovat. Na svých cestách jsem pořídila mnoho zajímavých fotografií a tak hledám sponzory, kteří by mi pomohli uhradit náklady spojené s pronájmem výstavní plochy. Snad mi někdo pomůže. Velmi si vážím toho, že o moje fotografie byl zájem a byly začátkem letošního roku vystaveny v Brně na GO kameře u příležitosti veletrhu cestovního ruchu. V letošním roce bych chtěla na moře. Od zajímavých a dobrodružných plaveb uplynulo hodně vody (přeplutí ve dvou Severního Atlantického oceánu na desetimetrové plachetnici, účast při závodě Sydney – Hobart, plavba Pobaltskými republikami, plavba Severním mořem, Tichým a Indickým oceánem atd.) a hlavně se mi začíná stýskat po vůni moře. Něco mám již rozjednané, ale uvidím, zda to dopadne a zda mi bude sloužit zdraví.“

                                                                                                S  cestovatelkou Alenou Pirklovou si povídal Milan Michalski.

 

Největší vystavený meteorit světa

Viktoriiny vodopády

 

 

---