VÁNOCE NEJSOU TEN NEJVĚTŠÍ SVÁTEK                 

Reportáž o tom, jak křesťané různých církví společně prožili Velký pátek

Často musím mnoha lidem vysvětlovat, že pro křesťany nejsou největším svátkem roku Vánoce. Ale jako dítě jsem si to myslel taky. Když už jsem prolezl sítem čertů a svatého Mikuláše, mohl jsem se těšit, že o Štědrém večeru sám Ježíšek odmění mé celoroční snažení nekřičet sousedům pod okny, neodmlouvat a prostě být hodný, a já pod stromečkem uvidím figurky indiánů. Jenže Ježíšovým narozením to teprve začalo. Právě na Velký pátek řekl svému Otci definitivní ano a dal se přibít na kříž místo nás hříšníků. A tak slavíme Vánoce jen proto, že už víme, jak to celé dopadne. To miminko bude jednou umírat v krutých bolestech, ale po pátku přijde neděle, a místo zmučeného těla spatříme vítězného Krista.

Když jsem ráno o Velkém pátku Léta Páně 2014 spěchal na Staré náměstí, téměř v každém domě nějaká maminka umývala okna, jiné už dělaly nákupy na takzvaný prodloužený víkend, no, nic nenasvědčovalo, že by se celá Třebová chtěla zastavit u našeho řečnického pultíku a naslouchat slovům Bible, halekajícím z mohutných reproduktorů. Jenže my jsme se nemodlili za to, aby se náměstí zaplnilo jako při návštěvě prezidenta, nýbrž jsme se otevřeli všem možnostem, tedy i té, že budeme číst do prázdných zdí. Komu to vlastně kazatel Církve bratrské Tomáš Pospíchal vysvětloval, že Bible je milostný dopis adresovaný každému jednotlivému člověku? Zdálo se mi, že se na celém náměstí nikdo ani neohlédl.

To už se ale začali nenápadně vynořovat odvážlivci, kteří postupně přistupovali k mikrofonu

a k otevřené knize Markova evangelia, jako by četli kolemjdoucím každý den. Trochu udiveně jsme fotografovali místostarostku Jaromíru Žáčkovou nebo radního Josefa Kopeckého – ne, ti dva se nebáli, že se ve společnosti Bible kompromitují před voliči (tak jako jsou jiní politici kompromitováni ve společnosti proslulých šedých eminencí). Když se však za pultem objevil také senátor Petr Šilar, čekal jsem mluvu protřelého politického matadora, jenž promlouval při daleko velkolepějších příležitostech - přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že slova velikonočního příběhu četl s trémou či s ostychem. Nevím, zdali si toho někdo všiml, ale Veřejné čtení Bible vlastně začalo zjevením politiků, kteří žijí v bázni před mnohem větší Mocí.

Přiznávám, že toto čtení vlastně nebylo k poslouchání. Snad se jen vzácně někdo na chvíli zastavil, aby vyčkal, jak příběh dopadne nebo jak skončí celá myšlenka. Většinou se však nemlčelo, za zády čtoucích se odehrávaly rozhovory starých známých, nebo naopak se seznamovali zcela noví lidé. Číst Bibli, to spíš bylo jako k ní přijít a letmo ji políbit, přiznat se k ní veřejně, ale to pravé dobrodružství, které dokáže tato kniha poskytnout, se mohlo odehrát asi až v diskrétních ústraních.

Přicházeli nadšení čtenáři, až se zdálo, že se na všechny nedostane. Pod malé jsme podstrčili tajný stupínek, aby dosáhli až k mikrofonu. Petr Kadlec odešel od pultíku s kabátem plným drobků, neboť zatímco četl, Magdalenka mu v náruči okusovala z rohlíku. Četli i nesmělí návštěvníci, které kupodivu nebylo nutné příliš přesvědčovat. Četli i ti, kteří nepovažovali svůj jazyk za hbitý. Četli i ti, kteří si zapomněli doma brýle. Četl i pan František Čech, před jehož mocným a hlubokým hlasem se nedalo z náměstí nikam uniknout, tak jako nelze utéci před voláním prorokovým.

Odpoledne se kolem nás začal shlukovat zástup velmi roztodivných lidí. Staré paní s přísným výrazem, moderní podnikatelé, usoužené maminky s kočárkem, vážení a zasloužilí důchodci, kazatelé, novináři a malí darebáci, ti všichni hodlali vykročit Velikonoční cestou. V patnáct hodin vesele přikvačil farář Miloš Kolovratník s objemným křížem na zádech a šlo se. Ve stopách Ježíše Nazaretského, i když ne ulicemi Jeruzaléma, ale České Třebové. Připomínali jsme si, že naše spása stála Ježíše život, ať už máme v křestním listě razítko jakékoli církve.

Ze všech deseti zastavení připomenu jen modlitbu pod bílým závojem rozkvetlé třešně v zahradě Církve bratrské. A četbu Matoušova evangelia pod okny domova důchodců. Laskavý dohled Městské policie. Holčičky, které se s křížem statečně plahočily až na Nové náměstí. Tajemnou růžovou šťávu, kterou jsme popíjeli v modlitebně adventistů. Bílý kamínek z rukou kazatele: „Tomu, kdo zvítězí, dám bílý kamínek, a na tom kamínku je napsáno nové jméno.“ (Zj 2,17). Ježíš byl pohřben do hrobu, vyšli jsme z rotundy svaté Kateřiny s bílým kamínkem v dlani, nikdo z nás však netušil, zdali s novým jménem zvítězíme pro Boží království.

Často musím mnoha lidem vysvětlovat, že pro křesťany nejsou největším svátkem roku Vánoce. Nechceme se jen dojímat nad krásným miminkem. Je potřeba se narodit ještě jednou – přivinout k sobě Bibli, přestat se bát těch druhých, co mají tak divné bohoslužby, nespoléhat na církevní razítko v křestním listu, … Ale snad se po nás chce ještě víc – popadnout to těžké dřevo kříže a stoupat vzhůru jako modlitba, ačkoli ještě nemáme umytá okna a ani ledničku plnou vajíček.

Jakub Brdíčko