Bohemia Mia je putovní výstava zaměřená na dokumentování pobytu odsunutých obyvatel ze severoitalských oblastí do východních Čech na začátku II. světové války . Vernisáž výstavy se konala 24.6. v 17 hodin, bohužel v nevhodném čase,. kdy se současně konal seminář pro pamětníky v badatelně Městského muzea, který byl naopak hodně navštívený. Úvodní slovo na vernisáži proslovila Simona Podzimková hudební vystoupení: Radka Mikulecká, žákyně ZUŠ Česká Třebová zahrála na harmoniku.  Tato zajímavá, profesionálně realizovaná výstava je otevřena ve výstavní síni Kulturního centra až do pátku 4. července, určitě stojí za shlédnutí.   Z úvodního slova Simony Podzimkové: Málokdy se v dějinách dvou národů, v tomto případě Italů a Čechů, stane, že se jediné slovo změní v alegoorický symbol, naplněný stovkami osobních příběhů a konkrétních prožitků. Takovým pojmem se s ubíhajícím časem stalo pro obyvatele severoitalského údolí Ledro slovo Bohemia – Čechy. Dne 23. května 1915 italský král Viktor Emanuel III. oficiálně vypověděl válku rakousko – uherskému císaři Františku Josefovi. Frontová linie měla probíhat přes provincii TRIDENTSKO. Rakouské úřady okamžitě vydaly příkaz k evakuaci 75000 civilních osob. Týkala se také asi 3000 žen, dětí a starých lidí z alpského údolí poblíž jezera Ledro, kteří byli rozmístěni v několika desítkách obcích v Čechách i na Moravě. V dnešní době je velmi těžké pochopit, co v květnu 1915 znamenal nucený odchod tisíců lidí, kteří museli doslova během několika málo hodin opustit vše, co si za celý život pracně vybudovali, udržovali a měli rádi. Nucený odchod , o němž jsou v dějinách Evropy jen vzácné zmínky, se stal pro obyvatelstvo , jehož naprostá většina dosud nikdy neopustila rodné údolí, skutečnou apokalypsou. Museli nastoupit do nákladních vozů, vlaků a žebřiňáků a celé dny se trmácet za neznámým cílem. Na konci této bludné pouti se většina ledrenských obyvatel ocitla v nové vzdálené zemi – v Čechách. Čechy se staly konečnou zastávkou, ale také místem, kde se snilo o návratu, kde vyrůstaly děti, kde se čekalo na návrat manželů z fronty, kde se pěstovaly v rámci možností tradice a kultura, odkud odcházely dopisy, jejichž prostřednictvím bylo možné sdílet veškeré události s hrstkou spoluobčanů, kteří dosud zůstali v údolí. Jestliže vysídlení představovalo na jedné straně drama, bolest a v mnoha případech také smrt, na druhé straně se stalo mimořádným příběhem solidarity, podnikavosti a integrace. Vznikla přátelství a vztahy, které přetrvaly do dnešních dnů. Úcta a obdiv patří především ženám, které se většinou samy staraly o celé rodiny, zatímco jejich otcové, bratři a manželé oblékali uniformu. Tyto ženy byly ale spojené především oním neviditelným, ale neméně pevným vláknem, které vzniklo, když den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce bojovaly společně o kousek látky, o hrst mouky o jednu deku. Čechy – to je pro Ledrenské údolí směsice vzpomínek a pocitů, dědictví, na které si nikdo nemůže dovolit zapomenout. Umístění pamětních desek na českých hřbitovech a odhalení památníku na Svaté Hoře se staly příležitostí vzpomenout na více než 400 ledrenských obyvatel, kteří zde našli místo posledního odpočinku. V Čechách potkali Ledrenští opět mnoho přátel – tak jako tomu bylo před devadesáti lety.Přátelství je tou nejlepší zárukou víry v budoucnost národů Evropy a evropského lidu.