Do sedmdesátých let 19. století žil v České Třebové, bydlel na Skalce v čp. 659 naproti dnešní prodejně Konzumu, v sedmdesátých letech si postavil  domek v Rybníku na pozemcích rodiny, komunisté tehdy hrozili jejich vyvlastněním. Pracoval v železničních Dílnách a jeho cesta z práce velmi často směřovala do hasičské zbrojnice. K hasičské technice se dostal již v mladém věku, velmi to zajímala technika se kterou hasiči pracovali . Postupně se vypracoval od strojníka a velitele družstva až na funkci velitele hasičského sboru. Funkci přebíral od legendárního Václava Mokrého  v r. 1960 a předával v roce 1967 Pavlu Bartasovi.  Odpovědnost za práci českotřebovských hasičů měl tedy po dobu  8 let.  Do českotřebovského hasičského sboru našel cestu i jeho bratr Miroslav Dědourek, který jako učitel (češtinář) měl na starosti především osvětovou práci a archiv. Velmi se angažoval např. na zřízení zdejšího detašovaného pracoviště profesionální  požární jednotky v sedmdesátých letech. Bohužel zemřel předčasně v r. 1987 v 66 letech. 

Jako důchodce využívá Jaroslav Dědourek svou stále velmi dobrou paměť podpořenou pečlivě uspořádanými zápisky a výstřižky z dobového tisku.  Zabýval se i dalšími tématy, zejména obdobím II. světové války, ale také otázkou první motorizace města během I. republiky, otázkou pohřbů a hřbitovů, velkých požárů apod. Hasičská problematika však vždy byla a je zcela jasně prioritní.... Několik otázek pro srpnového jubilanta:

V čem vidíte největší rozdíl v práci hasičů v době vašeho působení a nyní?  Není to myslím ani tak v používané technice (i když má nyní daleko vyšší úroveň), jako v komunikačních prostředcích a možnosti rychlého svolávání.  Když jsem začínal, tak bylo ještě svolávání hasičů zajištěno pomocí trubačů. Velký pokrok přinesla po válce možnost vybudování zvonkového telefonu , který sestavil p. Merta z materiálu získaného po likvidaci parnické továrny zaměřené za války na výrobu spojovací techniky. Spolu s panem Havlíčkem, který zajišťoval reorganizaci spojů ve městě,  jsme se pak snažili zavést hasičům domů normální telefonní linky s tím, že by paušál a hovory platil stát a domácí hovory sami hasiči. Už to bylo skoro schválené, ale nějak jsme "obešli" velitele okresní požární inspekce Klíče, který to nepovolil. Zbyly nám potom tedy jen sirény.  Dnes už jsou jiné možnosti, ale občas zaslechnete sirénu také...

Existují velké rozdíly v používané technice? Každá doba přináší nějakou, třeba i dílčí modernizaci. Dobu, kdy se používaly manuálně ovládané stříkačky jsem nezažil a nedovedu si to ani příliš představit.  Motorizace hasičů tedy byla důležitým pokrokem. Modernější vozidla byly vždycky poměrně drahá. Starší Laurinka stála před válkou 180 tisíc, za války koupený Mercedes, který nám zakoupila městská správa, stál 160 tisíc.  V další době techniku přiděloval stát, vlastně "okres". V roce 1957 jsme tak měli jako jedni z prvních na okrese cisternu Praga V3S.... Dnes by bylo zastaralé, ale tenkrát moderní.  Dnes je špičková technika přidělována profesionálním útvarům.  Ve Třebové máme takový na železnici. Vznikl v roce 1951 vlastně nenápadně, sídlil nejdříve vzadu na okraji okraji areálu železničních dílen, první velitel byl p. Kozel ze Svitav. V sedmdesátých letech pak po čtyři roky (1974 - 78) bylo v hasičské zbrojnici v Chorinově ulici detašované pracoviště veřejného požárního útvaru, požární bezpečnost města se podstatně  zlepšila a mnozí hasiči pak následně nelibě nesli jeho zrušení a zřízení společného hasičského útvaru v Hylvátech pro Ústí i Českou Třebovou.

Hodně vzpomínek máte také na dobu války. Prožil jste ji také i jako velitel.  Byla to nebezpečná doba a jsem velmi rád, že se na akcích, které jsem řídil, nikomu nic nestalo. Zasahovali jsme přitom často přímo v kolejišti železniční stanice, kde byly nejen obyčejné, ale i dobře hlídané vlaky s výstrojí, zbraněmi a municí. Stačilo někdy málo a mohla být tragédie, např. u často popisované situace, kdy ve stanici hrozilo odpálení "muničního vlaku" (byl to ve skutečnosti vlak s dokumenty, opatřený tak, aby se při výbuchu náloží zničily). Zastřelení velitele lékařem lazaretního vlaku jsem byl očitým svědkem. Stříkačku a hadice jsme zde ponechali a rychle upalovali autem do zbrojnice.  - Válka byla velkou tragédií, ale současně pro nás hasiče znamenala určitý pokrok. V té době byly zásahem shora rychle sjednoceny všechny možné hadicové spojky na novou normu DIN, která se užívá do dneška. To umožnilo spolupráci různých sborů a napojování hadic do společných systémů.

Práce hasičů je vnímána  veřejností jako velmi potřebná. To platilo ve všech etapách, ale s určitými rozdíly.  Byly doby, kdy se práce hasičů byla hodně podporována, třeba i za války, kdy město vedl bývalý absolvent gymnázia Schmidt. V té době měl hasičský sbor spoustu členů, byť naverbovaných.  Také ještě v padesátých letech měl sbor  stovku členů, i více, plnil i osvětovou funkci, to dnes už není potřeba.  Dnes jsou důležité hasičské  sbory hlavně  na vesnicích, podílejí se na životě obcí, mají ale také školenou obsluhu a mohou také účinně pomáhat.

Co byste popřál třebovským hasičům do další práce? Přál bych co nejméně nebezpečných a velkých požárů, žádné úrazy a mimořádné události, dobré technické vybavení a především soudržnost sboru, bez které se nedá dobrá hasičská práce dělat.

Jak se chystáte oslavit  srpnové narozeniny?   Nechci tomu věřit, že mi bude tolik let. Je ale skutečností, že našeho školního ročníku 1924 jsem zbyl už skoro sám. Žádnou velkou oslavu ale nechystáme....

Děkuji za odpovědi.                                                                                                                                       Milan Mikolecký