|
Před sedmdesáti lety…
Rok a půl před touto tragédií, 20. dubna 1943, měl „šestatřicet“, tedy jeden a půl dne volna mezi službami. Když ráno synové odešli do školy, vzal lopatu a krumpáč a šel po zimě pročistit koryto potoka, který tekl Tkalcovskou ulicí. Někdy před polednem se objevili dva v kožených kabátech, že prý ho potřebují na chvíli na dráze. Snad cosi vysvětlit. Odnesl nářadí domů, ani se nepřevlékl, jenom zavolal na ženu, že k obědu bude zpátky. Nebyl sám. Gestapo ten den pozatýkalo i další, dohromady jedenáct mužů z České Třebové a blízkého okolí, a označilo je za organizovanou skupinu sabotérů a velezrádců. Po rok a čtvrt dlouhé pouti po různých věznicích (Pardubice, Terezín, Pankrác, Norimberk) se dostávají k soudu v Litoměřicích. A tady zaznělo desetkrát trest smrti. A potom už jenom přesun do Drážďan, pár posledních dopisů a krutý konec. K poslednímu dopisu byla připsána douška a připojeny podpisy ostatních devíti odsouzených: „Až budete u Vás bílit, tak to proveďte řádně, aby to vydrželo na věčné časy.“ Fišer Karel, Mládek Josef, Vavřín Václav, Vaňous Alois, Tobiška B., Bursa Pavel, Silbrník Josef, Štěpánek František, Nastoupil Jan Co zbude po člověku? Bolest v srdci blízkých, ale po sedmdesáti letech přímých pamětníků zbývá pouhá hrstička. Možná pár fotografií, jméno na pamětní desce … Kdo z nás se v ruchu všedního dne zastaví u pamětní desky při vstupu do českotřebovského nádraží? A přesto bychom i my, vzdálení potomci, měli mít na paměti motto, které padlým nechali napsat jejich pozůstalí na smuteční oznámení v roce 1945: Buďme na stráži, aby oběti našich drahých nebyly nadarmo. Mgr. Ludmila Morkesová, vnučka
|
Bylo
19. října 1944 18:00 hodin. V popravčí místnosti drážďanské věznice sjela
sekyra. Jednou, podruhé … po desáté. Jedním z popravených byl Karel Morkes,
železničář z České Třebové. Bylo mu dvaačtyřicet let a kromě vdovy po sobě
zanechal dva syny ve věku 13 a 9 let.
