Vladimír Pácl

Vladimír Pácl, českotřebovský rodák

Vladimír Pácl nalezl smysl života ve sportu a fitness. Jeho heslem vždy bylo: „Odpočinek není sladké nicnedělání, ale pohyb“. Jeho životním štěstím bylo, že se mohl vždy spoléhat na Antonii Pini, která mu byla dobrou životní družkou ve všech situacích, ať už šlo o turistické běžecké lyžování nebo orientační běh. Vladimír Pácl sledoval světové dění prostřednictvím televize nebo rádia. Vášnivě miloval dokumentární filmy o přírodě, ale kdykoliv měl možnost, vždy upřednostnil sport. Je to pochopitelné u člověka, který neúnavně vymýšlel nejrůznější akce a kterému Val di Sole udělila ocenění „Život pro sport“, které následně obdrželi další sportovci ze zmíněného údolí.
Vladimír Pácl zůstal v Itálii od konce roku 1971, nejprve ve Val di Non, později v Malè ve Val di Sole. Když mu bylo 71 let, italská turistická organizace APT mu navrhla udělit občanství Val di Sole. Návrh nebyl nikdy zrealizován, stejně jako italské občanství zůstalo pouze u dobrého nápadu. Za útěk z Prahy v době příjezdu sovětských vojsk zaplatil vysokou cenu, a to životem bez státní příslušnosti po zbytek svého života. Jak složitý byl tento život, věrohodně popsal Remo Musumeci ve svém článku v časopise NEVERSPORT dne 24. března 1983. Popsal ho jako člověka bez hranic. Pietro Scaramella - prezident turistické organizace APT – nazval jeho osobu „legendární“.
Musumeci napsal: v Malè žije člověk s exotickým jménem. Jmenuje se Vladimír Pácl a je, a vlastně není Čechoslovák. Je, protože se narodil v České Třebové, v Čechách, 11. února 1924. Čechoslovák není, protože opustil svou zemi po tragických a bolestných událostech „Pražského jara“ a prožil zbytek života jako apolita, což neznamená, že nejí, nepije a že dělá divné věci. Žít jako apolita znamená, že není občanem tohoto světa, jelikož nemá v kapse žádný pas. Apolita je uzavřen v neexistujícím prostoru, je to člověk, nikoliv občan; je, ale není. Přesto Vladimír Pácl díky zaměstnání a podpoře svých italských přátel získal italské dokumenty (něco jako občanský průkaz pro cizince), díky kterým mohl cestovat po celém světě, včetně Ameriky.
Na univerzitě v Praze vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu. V roce 1949 ve Špindlerově Mlýně, největším lyžařském středisku v Čechách, vyhrál univerzitní mistrovství světa v běžeckém lyžování v československé štafetě 3x10 km a byl šestý na 30-ti km. V roce 1961 byl pátý v 50-ti kilometrovém závodě na československém mistrovství. V roce 1947 vyhrál národní titul v týmovém závodě na 18 km. Ve stejném roce se stal československým mistrem v rugby v řadách Sparty. Z jednoho střetu si odnesl tržnou ránu, kterou mu museli zašít 18-ti stehy. Po tomto zranění přestal tento sport praktikovat. Přesto tvrdil, že rugby je dobrá příprava pro běžecké lyžování.
Byl výborný námořník; plul přes 4.000 km na plachetnici v Baltském moři. Měl dokonce polský kapitánský průkaz. Věnoval se alpinismu, vodáctví, volejbalu, basketbalu, atletice a v roce 1939 byl na mládežnickém mistrovství Československa čtvrtý. Sám o sobě řekl: „Zkoušel jsem všechno a moji rodiče říkali, že jsem blázen, ale nechávali mě to dělat“. Ve 20-ti letech organizoval mistrovství Československa v kanoistice. Stal se váženou osobností sportu nejen v Československu, ale také v cizině. Byl rozhodčím v běžeckém lyžování v letech 1951 až 1957 a trenérem ženského národního týmu, který na ZOH v Cortině 1956 získal páté místo ve štafetě. Prakticky založil ženskou školu běžeckého lyžování v Československu. Dnes se tato škola může opírat o taková jména jako Květa Jeriová a Blanka Paulů. Od roku 1951 do roku 1963 byl československým viceprezidentem zimních sportů zodpovědným za všechna odvětví lyžování. Ovládal osm jazyků (slovenštinu, češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu, polštinu, ruštinu a bulharštinu) a později přidal devátý - italštinu. Během války strávil dva roky na nucených pracích ve Wroclawi a později také v Rakousku. V letech 1949 až 1972 pracoval v mezinárodní lyžařské federaci – FIS. Kvůli problémům se svou národní identitou musel v roce 1972 ukončit své působení ve FIS i přesto, že v letech 1963 až 1969 byl v radě FIS, v letech 1969 až 1972 byl prezidentem výboru běžeckého lyžování a byl tedy nejdůležitější osobou na mezinárodní úrovni.
Vladimír Pácl byl moudrým mužem, který o své velké bolesti vyprávěl bez zášti. V rozhovoru pro tisk uvedl, jaká situace pro něho nastala po 21. srpnu 1968:
„Byl jsem ve straně, ale na straně Alexandra Dubčeka. Kritizovali mě, protože jsem hledal kompromis. Nebyl jsem a nejsem antikomunista, ale snažil jsem se být někde uprostřed. Sport mě naučil se bít, ale také hledat řešení a zkoumat různé možnosti. Byl jsem uprostřed, ale kritizoval jsem a protestoval obsazení vojsky Varšavské smlouvy. Nekonzultovali to ani s parlamentem, ani se stranou. Ptal jsem se několika ruských sportovních kamarádů: Proč jsou u nás vaše tanky? V Pravdě píšou, že Československo samo požádalo o intervenci zemí Varšavské smlouvy. Nebyla to pravda. Tvrdil jsem a dodnes tvrdím, že tanky nejsou řešení. Začal jsem tedy psát do pololegálních a nelegálních novin. Psal jsem, že okupace cizími vojsky je proti Československé ústavě. Do roku 1970 mě nechali na pokoji, toho roku jsem byl dokonce ředitelem závodů na mistrovství světa v běžeckém lyžování ve Štrbském Plese ve Vysokých Tatrách. Ústřední orgány se bály, že pokud by mě odstavily, reakcí by mohlo být ohrožení konání mistrovství. V květnu téhož roku jsem byl předvolán před komisi.
Byl jsem členem československého olympijského výboru. Od roku 1966 druhým tajemníkem stejného výboru a výboru, který měl připravovat Pražské ZOH v roce 1980. Prověrková komise mi sdělila, že Rusové rozhodli, že olympiáda 1980 bude v Moskvě. Pak chtěli, abych podepsal, že jsem protisovětsky, protisocialisticky a protikomunisticky zaměřen. Odmítl jsem. Fakt, že jsem odsoudil okupaci, mi nedovolilo podepsat takový dokument.
Byl jsem náhradním členem národního výboru pro tělesnou výchovu a sport, orgán, který se zaměřoval na plánování. Měl jsem tu čest být odvolán společně s Emilem Zátopkem. Já a Emil jsme byli dobří přátelé. Byli jsme spolu i na vojně. Byl jsem také zodpovědný za lehkou atletiku, takže jsem měl možnost pracovat s hrdinou z Helsinek. Pak mě vyhodili od lyží. Olympijský výbor dlouho řešil, co se mnou. Mnozí přátelé se za mě postavili, ale bezúspěšně. Nezvali mě na zasedání, abych pochopil, že bude lepší, když odstoupím. Postupně jsem byl odevšud vymazán. Donutili mě dokonce vrátit stranický průkaz.
Musel jsem do ciziny kvůli FIS, ale nechtěli mi dát pas. V Československu je pas vlastněn ministerstvem vnitra. Mohli si tedy dovolit říct, že mi pas nedají, a to bez jakéhokoliv vysvětlení. Po půl roce,pod tlakem FIS, jsem obdržel kýžený dokument s platností na jeden měsíc. Politická situace v Československu byla neakceptovatelná. Řekl jsem si: Pokud najdu možnost pracovat v cizině, bez toho, abych někoho poškodil, tak tam zůstanu“. Udělal jsem poznávací okruh po Evropě. V Itálii, s 5-ti denním povolením, jsem jel do Ronzone, kde jsem měl mnoho přátel. Zeptal jsem se, zda tam smím zůstat navždy.... a tak jsem tady.“.

Za dobu svého působení zejména v severní Itálii vytvořil turistické centrum pro běžecké lyžování, vytyčil lyžařské trasy a usilovně pracoval, aby propagoval orientační běh i v dalších částech Itálie. Založil první lyžařskou školu v Itálii a zasloužil se o rozšíření orientačního běhu na lyžích.
Vladimír Pácl začínal jako atlet a vypracoval se na sportovního technika a manažera. V závěru svého života pracoval převážně v oblasti propagace sportu. Jeho úsilí bylo obrovské, jelikož nechtěl, aby někdo řekl, že zneužívá pohostinnosti Itálie.
Byl to člověk, který zahájil turistické lyžování v Itálii; pozvali ho, aby se stal členem výboru, který založil první školu lyžování s jeho programy, ale přesto se mu ani v Itálii nedostalo velkého vděku. Když se tyto školy převedly pod kraje, nebyl mu uznán ani jeho status lyžařského instruktora. Bylo po něm požadováno, aby absolvoval kurz a udělal zkoušky u svých žáků, které on sám vyučil na instruktory. Právem odmítnul; nešlo o pýchu, ale o jeho důstojnost, protože vlastnil licenci opravňující ho vykonávat práci instruktora již ze Švédska a Švýcarska. Zavedl do Itálie orientační běh, a když v Trentinu pomáhal organizovat mistrovství světa, nebyl přizván ani do výboru, který tuto akci organizoval.
Pokud se zaměříme pouze na běžecké lyžování, byl to on, kdo zorganizoval první mistrovství světa v této disciplíně a vytvořil první neoficiální žebříčky, do kterých zahrnul nejdůležitější závody z té doby. Vynalezl také způsob bodování a pravidla, která převzala mezinárodní lyžařská federace – FIS, když začala organizovat mistrovství světa. Je nutné konstatovat, že mu nezáleželo tolik na penězích, které samozřejmě také potřeboval, nebo na prestiži. Vždy bylo pro něj důležitější udělat něco pro druhé. Nevděk mu ublížil hlavně na duši, ale také finančně. Velmi odlišné bylo jeho pojetí spokojeného života ve srovnání s konzumním stylem. Stačilo mu mít vždy po boku Antonii, spolek ORSO a vědomí, že podpořil sportovní aktivity, především orientační běh ať už s lyžemi nebo bez nich. Kdekoliv byl, zanechal po sobě stopu v podobě tělocvičen v zeleni, plakátů a triček, které on sám maloval ve stylu naif. Studoval techniku kroků, které znázorňoval pomocí jednoduchých, ale funkčních kreseb.
Přátele z Val di Non převzali jeho odkaz. Co se týče běžeckého lyžování, dokázali zorganizovat opakovaně ženské mistrovství světa. V roce 1993 se zde konalo také mistrovství světa v kanoistice a Vladimír Pácl pomáhal i zde. Potom bohužel přišla mrtvice, která ho fyzicky posadila na invalidní vozík, ale nepřemohla jeho vitalitu. Nicméně jeho stav ho oddaloval od všech aktivit, které až doposud byly součástí jeho smysluplného a plodného života.

Vladimír Pácl zemřel 31.12.2004 a je pohřben v Malè.