Nové knihy k dějinám regionu (2)                                          

Před koncem loňského roku 2013 vydalo Nakladatelství Lidové noviny titul „Východočeská šlechta, její sídla a teritoria“, jejímiž autory jsou přátelé, kolegové a žáci profesora Františka Musila (k jeho životnímu jubileu). Z nějakého nepochopitelného důvodu se na předvánoční trh (ani dlouho po něm) nedostala, útěchou knihomilům mohla být již dříve témuž regionu věnovaná kniha „Území východních Čech od středověku po raný novověk“ (NLN 2011) učitelů a studentů Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradce Králové pod vedením Ondřeje Felcmana.

Knihy mají být volným pokračováním publikace týkající se starších dějin východních Čech (Dějiny východních Čech v pravěku a středověku /do roku 1526/, NLN 2009), otázkou však je, proč byly v podstatě záhy po jejím vydání sepsány. Podezíravého čtenáře tak nutně napadne, že se jedná o zažitou praxi doplňujícího výkladu či o sepsání dodatků k dříve vydané práci (které budou následně součástí nového doplněného vydání, k němuž pak budou vydány dodatky…). Ostatně je otázkou, zda při (vydavatelově) ceně původní syntézy 799 Kč si zájemce o dějiny regionu dokoupí i dílčí studie za 279, resp. 239 Kč.

Kniha o území východních Čech se zabývá v tematizovaném souboru kapitol různými aspekty prostorových proměn východočeské oblasti. Podle připomenutého hypotetického názoru o nejstarším průběhu česko-moravské hranice v této části „evropského“ rozvodí dosahovala původní východní hranice Lanšperska na rozvodí Tiché Orlice a Moravské Sázavy, což znamenalo, že oblast pozdějšího

Lanškrouna patřila zpočátku k Moravě. Je-li tento předpoklad správný, je pravděpodobné, že k posunu hranice Lanšperska (a také Čech) na východ do dnešní podoby došlo v době vrcholné kolonizace. Původní kolonizace z moravské strany tak byla nakonec překryta důrazněji organizovanou činností prováděnou z Lanšperka, za níž stál sám král, slovy autora hypotézy Jindřicha Schulze snad v souvislosti s konfiskací a rozdělením majetku Záviše z Falkenštejna. (Pro názornost jsem si dovolil použít schema štítecké zemské brány od Vladimíra Merty s vyznačeným rozvodím Odry, Labe a Dunaje, do níž jsem doplnil Lanškroun a Třebovici.)

Co v této souvislosti s historií regionu obeznámeného čtenáře nutně napadne? Že blatný hrad (tvrz) v žabím močálu jihovýchodně od Žichlínku, později (1378) jménem Krotenful, skutečně mohl být slovy Miroslava Plačka opěrným bodem Borešovy kolonizace Moravskotřebovska a pojímat tak v ochranu klášter Korunu u Krasíkova, zmíněný roku 1270, a nemohl proto být baštou osídlování Lanškrounska proti Moravě. Vzato do důsledků to znamená, že tehdejší přepady ať už (České) Třebové nebo Třebovice z moravské strany lidmi pana Ctibora mohly vycházet právě odtud a nikoliv z pochybnostmi provázeného Cimburka (škoda, že avizovaná monografie Dalibora Janiše „Páni z Cimburka/Hledání pokojného času“ není v plánu Nakladatelství Lidové noviny ani na 1. pololetí letošního roku).

Běžnému povědomí se rovněž vymyká kauza nezdařeného pokusu Václava II. zřídit ve východních Čechách zvláštní vévodství se záměrem směnit ho za Míšeňsko s tamním markrabětem Bedřichem Malým. Podle dochované smlouvy (1289), která nakonec nevešla v platnost, měly k vévodství patřit hrady a hrazená města Svojanov, Polička, Lanškroun, Lanšperk, (Vysoké) Mýto a Skuteč a dále pak několik míst, jejichž interpretace dodnes není zcela jasná – Orthe (Ústí nad Orlicí?), Sebin (hrad Zebín u Chocně?) a Wyschonis (hrad Košumberk?). Markrabě měl také získat patronát nad litomyšlským premonstrátským klášterem, který se nacházel uvnitř předpokládaného vévodství, k němuž měly náležet i Hoštejn, Zábřeh a Svitavy. Jak vidno, smlouva vyjmenovává místa vesměs tehdy patřící Závišovi z Falkenštejna, která pak rozdělila česko-moravská hranice.

Mne ale napadlo něco jiného. Jestliže je Ústí správně jmenováno už v první listině zbraslavského kláštera v roce 1292, je tak trochu nelogické ztotožňovat s tímto místem lokalitu „Orthe“ ze smlouvy z roku 1289. Nikomu svůj názor nevnucuji, ale co třeba místo domnělého Ústí (RBM II, č. 1467, s. 631: …Orthe, Muta…) číst Pravé nebo Správné (dnes Vysoké) Mýto na rozdíl od už opuštěného Starého Mýta, když víme, že tehdejší písaři používali nejen interpunkci (čárka mezi Orthe a Muta, ale i velká písmena nebo spojování předložek se jménem) vcelku libovolně, dle vlastního „pravopisu“. Takže bychom si nemuseli lámat hlavu a mařit čas hledáním hradu v Ústí nad Orlicí, které konec konců nebylo ani městem hrazeným.

Kniha „Východočeská šlechta, její sídla a teritoria“ (ved. autor. kolektivu Zdeněk Beran) se nakonec na knižní trh dostala až začátkem února letošního roku. Po jejím přečtení ale rád konstatuji, že se opravdu nejedná o nějaký alternativní výklad starších dějin východních Čech. Slovy vydavatele jí jde o to přinést inspiraci, položit otázky, nastínit nové perspektivy a nová témata jakožto impuls pro budoucí výzkum, a to v tematickém rámci východočeské oblasti, zdejší šlechty, její činnosti, sídel a panství. Ve čtyřech oddílech se zabývá majetkovými a správními aktivitami šlechty v regionu, dále přináší dílčí sondy do života a činnosti významných východočeských šlechtických rodů a osobností, do jejich vztahu k posvátnu a nakonec mapuje jejich stavební aktivity na příkladu některých šlechtických sídel.

Z významných východočeských šlechtických rodů tak nebylo možné opomenout pány ze Švábenic. David Papajík (autor monografie Švábenicové/Velcí kolonizátoři a jejich následovníci, NLN Praha 2009) ve své studii rozebírá vazby šlechtického rodu pánů ze Švábenic na oblast východních Čech. Podle svého přesvědčení se mu jednoznačně podařilo vyloučit, že by páni ze Švábenic pocházeli z východních Čech, jak se traduje v odborné literatuře, natož aby se psali po zaniklé vsi Švábenice u Litomyšle. Ve skutečnosti se psali po Švábenicích na Vyškovsku a do východních Čech na Úpsko (Trutnovsko) se dostali v polovině 13. století provést kolonizaci tamního kraje. Tu král Václav II. před rokem 1301 považoval za ukončenou, a proto území od tehdy Vítka ze Švábenic převzal patrně za majetkovou kompenzaci územím s centrem na tvrzi v (Českých) Heřmanicích. Novým centrem se ale měl stát hrad Orlík (1311 Saldenstein na ostrohu západně od samoty Orlík, přímo nad přírodním bludištěm a pomníkem J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí), domněnku však komplikuje fakt, že Vítek se po Orlíku nikdy nepsal. Jako pouhá hypotéza se rovněž jeví možnost, že dalším opevněným sídlem Vítkova panství byla tvrz Hrádek (Katrštejn) nad meandrem potoka Husí krk pod Řetůvkou.

Problematikou hradů východočeské šlechty se zabývá Miroslav Plaček ve stati s názvem K problematice východočeských hradů šlechty přišlé z Moravy. Podle něho osídlování a kultivaci zdejší krajiny prováděly zejména dva rody – páni ze Švábenic a páni z Drnoholce. Na rozdíl od Davida Papajíka ale moravský původ pánů ze Švábenic nepovažuje za nepochybný s poukazem na neukončenou teritorializaci šlechty, kdy jednotlivé osoby tehdejší nobility často putovaly mezi úřednickými posty provinciální správy a domicil přijali až po „usazení“.

V případě pánů ze Švábenic nepovažuje za podstatné, jakým způsobem nové území od krále získali. Vítek prostě musel vzít zavděk (Českými) Heřmanicemi s tamější tvrzí a u Brandýsa nad Orlicí držel či postavil hrad Orlík, ve shodě s Františkem Musilem ho však za zakladatele hradu pokládá (je otázkou, zda byl doveden do konečné podoby, kterou se Miroslav Plaček pokouší rekonstruovat), a to s velkou pravděpodobností jediného ve východních Čechách, který byl zděný na maltu. Život na hradu netrval dlouho, neboť se o něj a jeho příslušenství po Vítkově smrti (po r. 1311) podělil klášter Zderaz a četní věřitelé (mj. Sezema z Brandýsa). Ovšem v případě Hrádku zvaného Katrštejn jako pohraničního opevnění Vítkova ne příliš velkého dominia o něm není přesvědčen, neboť šlechta, a zejména zadlužená, objekty podobné funkce nebudovala.

Ani situaci pánů z Drnholce původem z Moravy nepovažuje za jednoznačnou s poukazem na už řečené u pánů ze Švábenic. Když se v roce 1249 markrabě Přemysl se zřejmým souhlasem otce (?), krále Václava I., rozhodl přepustit jihomoravský Mikulov Lichtenštejnům, jeho držitele Viléma a Heřmana z Drnholce patrně odškodnil (opět se souhlasem otce?) rozsáhlým kolonizačním územím v Čechách na řekách Orlici a Kněžně.

Dílo pánů z Drnholce ve východních Čechách bylo úctyhodné, třebaže v Poorlicku působili krátce, dokonce se zdá, že udělení Lanšperska nebylo (podobně jako Švábenicům na Úpsku) dědičné a na rozdíl od Rychnovska je v důsledku královy vůle museli opustit. Přesto za relativně krátkou dobu stačili založit město Ústí (nad Orlicí, Wilhelmswerde), v němž měl Heřman jakési sídlo, neboť se psal „de Osteh“ (což je s Ústím obecně ztotožňováno). Oproti F. Musilovi se ale domnívá, že to nebyl hrad ani charakteru stavebního provizoria, ale jen nějaký dvorec, který bylo snadné ponechat osudu. A pokud jde o samotný hrad Lanšperk, při neznalosti jeho stavebníka ho název svádí k zeměpanské fundaci, stejně jako v případě potomního Lanškrouna. Naopak v přisuzování zmizelého Krotenfulu pánům z Drnholce mu jakákoliv jistota chybí.

Posledním z hradů v regionu, o němž se Miroslav Plaček zmiňuje, je Brandýs nad Orlicí, na němž ale urozenci z Moravy „přišli k hotovému“. Jeho zakladatelem může být pokolení ze saského Brandisu u Lipska, které do svého lenního okruhu přivedl biskup Bruno ze Schauenburku, první zmínka o hradu je v osobě Sezemy z Brandýsa, který v roce 1298 ručí za dluh Vítka ze Švábenic.

Co říci závěrem? Nedělám si iluze, že někdo bude brát na názory laika zřetel, ale pokud bych mohl položit otázku, jistě tušíte jakou – kam se tedy poděli páni z Heřmanic (roku 1226 Svatoslav z Heřmanic svědčící na listině Přemysla Otakara I., v roce 1263 Oldřich z Heřmanic, svědek na listině krále Přemysla Otakara II.) před příchodem Vítka ze Švábenic z Úpska a jak to bylo s jejich odkazy (rychtářů Petra z Heřmanic dědy, jeho syna Ulmana a vnuka Lipolta podle listiny z roku 1335) v Třebové v té době? Jako inspirace snad mající perspektivu a smysl, jen se tomu někdo chtít věnovat.

Tento článek je jen dalším z pokusů připomenout (stále nedokončenou) diskusi k počátkům České Třebové, nikoliv recenzí nadepsaných publikací! A jak už zmíněno, do „úplnosti“ chybí Páni z Cimburka a snad se můžeme těšit na Sborník Městského muzea v Č. Třebové ze semináře k počátkům města (2013).

Další použitá literatura

Musil František: Několik poznámek k dějinám hradu Krotenfulu u Žichlínka. In: Lanškroun-sko 1/2003 (Vlastivědný sborník Městského muzea Lanškroun), str. 4-6, jm. 5

Plaček Miroslav: Opěrné body Borešovy kolonizace Moravskotřebovska. In: Dissertationes historicae 7/2002, str. 301-311, jm. 302

Renčín Miloslav: Nové knihy k dějinám regionu (iČTZ 99/2010, 4.4.2010)

Renčín Miloslav: …a pronásledovali lupiče až k jejich hradu (K 730. výročí první zmínky o České Třebové). In: Českotřebovský zpravodaj 10/2008, str. 64-67

Renčín Miloslav: Ad historie Ústí nad Orlicí. In: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí č. 1/2012, OFTIS Ústí nad Orlicí 2012, str. 4-5

Schulz Jindřich: Vývoj česko-moravské hranice na nejhořejším povodí Moravy a Moravské Sázavy do 2. poloviny 14. století. In: Severní Morava 16/1968 (Vlastivědný sborník), str. 20-25

Miloslav Renčín