Pokud jde o všeobecné základní a střední vzdělání, byla Jindřiška typickou „obětí“ několika reforem našeho poválečného školství. Po ukončení pěti tříd obecné školy nastoupila na reálné gymnázium, po jeho zrušení se vrátila do 9. třídy měšťanské školy. Poté byla přijata na čtyřleté gymnázium, na němž maturovala v roce 1953. Poté nastoupila v rámci náborové akce jako komerční kancelista u ČSD a pracovala zde do roku 1958.

V té době se seznámila s Eduardem Vaníčkem a roku 1955 se za něho provdala. Eduard Vaníček (1926) pocházel z Kostelce nad Černými lesy. Jako vynikající houslista studoval na Mistrovské škole Pražské konzervatoře u Jindřicha Felda, studium však nedokončil. Během základní vojenské služby v Armádním uměleckém souboru se zapletl do šíření ilegálních letáků, a byl proto odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu, který si odpykal na dole v Kladně. Po propuštění přijal nabídku strýce Jaroslava Vaníčka, ředitele hudební školy v České Třebové, a v roce 1951 zde nastoupil jako učitel houslí.

V roce 1958 se manželům narodil syn Eduard. V té době se stal novým ředitelem třebovské hudební školy Antonín Šimeček, který sem byl nedobrovolně přeřazen z ředitelského postu v Ústí nad Orlicí. Šimeček Jindřišce nabídl místo externí učitelky klavíru na poloviční úvazek, který byl po pěti letech změněn na stálý pracovní poměr.

Na Šimečkův popud si Jindřiška Vaníčková doplnila potřebné vzdělání: v roce 1966 začala dálkově studovat klavír na konzervatoři v Brně u Jiřího Doležala. Šestileté studium zvládla za pět let a v roce 1971 získala absolutoriem konzervatoře plnou aprobaci.

Po odchodu Antonína Šimečka na místo krajského inspektora Lidových škol umění se v roce 1975 stal novým ředitelem školy Eduard Vaníček. Obětavá Jindřiška po celých deset let zastávala funkci jeho zástupkyně a starala se hlavně o administrativu a běžný každodenní chod školy. Po manželově odchodu do důchodu v roce 1986 se A. Šimeček v rámci snahy o zachování kontinuity vedení školy zasadil o to, že na ředitelské místo nastoupila Jindřiška.

Jindřiška odešla do důchodu v roce 1992, novému řediteli Bohuslavu Mimrovi pomáhala v jeho začátcích v nové funkci z pozice zástupkyně. V letech 1995–2007 pak na částečný úvazek vyučovala klavír na ZUŠ v Ústí nad Orlicí.

Do pedagogického, společenského a hlavně hudebního života ve městě se Jindřiška Vaníčková zapojila i mnoha jinými způsoby. Jen krátkou epizodu představovalo pedagogické působení na místním gymnáziu. Naproti tomu v Domově dětí a mládeže vyučovala deset let klavír, vedle toho tam založila dívčí pěvecký sbor, se kterým vystupovala při různých společenských příležitostech. Na popud ředitelky Jany Endyšové založila také divadelní kroužek, s nímž v průběhu let nastudovala celkem deset pohádek, určených především pro děti mateřských škol. Významné bylo také její členství v Komorním pěveckém sboru českotřebovských učitelek, který založil a vedl A. Šimeček. Jindřiška v něm nejen zpívala, ale zastávala i místo předsedkyně sboru a z této pozice zásadním způsobem pomáhala s organizací a administrativou zkoušek a koncertů. V současné době se příležitostně podílí na přípravě pěveckých a recitačních vystoupení dětí při svatbách či vítání občánků.

Největším oceněním pro každého pedagoga jsou úspěchy jeho žáků. Jindřiška Vaníčková vychovala za svůj život mnoho žáků, kteří se významným způsobem uplatnili ve své budoucí profesi. Jedná se o Milana Dočekala, Gabrielu Vorbovou-Vraspírovou, Miluši Hainzovou-Mimrovou, Blanku Drtilovou-Pokarovou, Ladu Bauerovou-Řehákovou, Lindu Keprtovou, Editu Keprtovou-Hrdinovou, Danu Zoubkovou-Bažantovou, Radku Břízovou-Skřivánkovou či Radoslava Budila. Osvědčila se také jako výborná učitelka obligátního klavíru pro houslisty, z nichž jmenujme Jiřího Řeháka, Milana Řeháka, Jiřího Němečka, Jiřího Brunu, Oldřicha Hejla, Jitku Novákovou i autora tohoto článku. V klavíru vedla i svého syna Eduarda, který po absolvování Pražské konzervatoře působil jako přední violista nejprve v orchestru Virtuosi di Praga a nyní je členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Poté co ji v roce 2012 navždy opustil manžel, žije paní učitelka Vaníčková sama ve svém bytě. Je vděčná každé ráno za to, že žije a dýchá. Nesmírně si váží všech přátel, bývalých kolegů i žáků, kteří na ni pamatují dobrým slovem při svých návštěvách. 

Stanislav Pecháček