Českotřebovské
kalendárium na únor 2014
JAROSLAV KRÁSA –
(7. 2. 1924 – 17. 12. 1995) – nedožitých 90 let
Narodil
se v České Třebové a tomuto městu zůstal věrný po celý život. Vyrůstal
v domku č.p. 185 Na Splavě. Když se oženil bydlel v ulici Felixova 1729. Do
domku rodičů se později vrátil a tady prožil poslední roky života. Studoval
na českotřebovském gymnáziu a také na mistrovské škole v Litomyšli, kam
denně dojížděl na kole. Potom až do odchodu do důchodu byl zaměstnám v Tesle
Lanškroun jako konstruktér nástrojů. Ve volném čase sportoval (fotbal,
hokej, tenis), řadu let trénoval českotřebovské fotbalisty, až je přivedl
roku 1958 do divize. Působil také v okresní a krajské trenérské radě,
dokonce jej pověřili funkcí vedoucího juniorů ČSR. Od raného mládí se také
věnoval skautskému hnutí, kde byl znám pod jménem Jim. Během let absolvoval
Ústřední lesní školu a stal se instruktorem v rádcovských kurzech. Při druhé
a třetí obnově Junáka v letech 1968 a 1990 byl iniciátorem vzniku střediska
Javor a stal se jeho střediskovým vedoucím. Od roku 1991 pracoval v okresní
radě Junáka. Je nositelem řady skautských vyznamenání, např. Řádu junácké
lilie v trojlístku za mimořádné zásluhy a obětavou práci ve službě vlasti a
ve skautském hnutí. Byl také vášnivým fotografem, čtenářem a
sběratelem knih, měl rád výtvarné umění. Jezdil na trampské srazy po celé
republice, byl v kontaktu s trampy – řezbáři, jejichž výstavy každoročně
navštěvoval a fotograficky dokumentoval.
110 let od
narození FRANTIŠKA MRKVIČKY (17.2. 1904 – 5.8.1997)
Byl
Třebovákem tělem i duší, přestože z našeho města nepocházel. Narodil se
v Holicích. Po studiu na Obchodní akademii v Chrudimi přišel v roce
1922 do České Třebové, aby zde pracoval v městské spořitelně. V tomto
peněžním ústavu působil i po ukončení základní vojenské služby. Spořitelna
se mezi tím přestěhovala z dívčí školy na náměstí do nové budovy v Hýblově
ulici. Postupně zde prošel řadou funkcí, počínaje praktikantem a konče
prokuristou. Po 2. světové válce byl jmenován správcem německé spořitelny v Lanškrouně.
Za rok a půl se opět vrátil do českotřebovské spořitelny, kde pracoval
nejprve ve funkci zástupce ředitele a později ředitele. Když došlo ke
sloučení spořitelen a vytvoření okresní spořitelny, přeložili jej na
podřadné místo do Ústí nad Orlicí. S násilnou likvidací zdejšího ústavu a
jeho přeměnou na pouhou pobočku se nikdy nesmířil. Tato událost byla
pravděpodobně příčinou malé mozkové příhody a jeho předčasného penzionování.
Od mládí cvičil
v Sokole, v zimě rád lyžoval. Do posleních chvil svého života se zajímal o
dění v obrozeném Sokole i ve městě samotném. V době kdy pobýval s rodinou
v budově spořitelny, pečoval s velikou láskou o přilehlou zahradu, která i
dnes budí obdiv kolemjdoucích. Po přestěhování na sídliště Křib trávil volné
chvíle na chatě u rybníka v Zádolkách.
110 let od
narození a 25 let od úmrtí FRANTIŠKA NAVARY (27.5. 1904 – 16.2. 1989)
Jeho
matka Cecílie Záleská byla porodní asistentkou, která pomáhala na svět
několika generacím českotřebovských rodáků. Sestra Eliška, provdaná za ing.
Bartáka, pracovala téměř celý život jako dětská lékařka. Po absolvování
nížší reálky v České Třebové se vyučil uměleckým knihařem. Vedle vazby knih
byla jeho specialitou výroba kožených kazet, tzv. šperkovnic a paspart.
Jejich odběrateli byli mimo jiných výtvarníci zvučných jmen, jako Ludmila
Jiřincová, Vojtěch Sedláček, Alois Moravec, Jaroslav Grus, Karel Jan
Sigmund, František Emler,…. Většina z nich byla také jeho blízkými přáteli.
V mládí hrál ochotnické divadlo odkud přešel na divadlo loutkové. Kdo by ze
starší generace neznal jeho kašpárka Javorníčka a loutkové divadlo
v junáckém domově v parku Javorka. Po jeho zrušení založil nový soubor při
Komunálních službách s novými mladými členy. Měl ještě další zájmy. Miloval
zpěv i hudbu a patřil mezi pravidelné návštěvníky koncertů vážné hudby.
Organizoval vydávání českotřebovských kalendářů, od roku 1927 byl
vydavatelem prvních čtyř ročníků regionálního čtrnáctideníku Náš kraj.
Od mládí jej
přitahovala příroda a s tím související skauting. Za zásluhy o rozvoj
skautingu byl 1. srpna 1970 v Praze jmenován doživotním členem legendárního
Svojsíkova oddílu. Českotřebovští Junáci na Františka Navaru také
nezapomněli. Jeho jméno nese od 9. května 1999 nový junácký domov pod
Horami.
45
let od úmrtí JINDŘICHA PRAVEČKA staršího (1.3. 1885 – 11.2. 1969)
Narodil
se v obci Hroby u Tábora jako nejmladší ze šesti dětí Matěje Pravečka a jeho
ženy Anny, rozené Vackové. Jejich sňatkem se spojily dva významné učitelské
a muzikantské rody z Jižních Čech. Vystudoval učitelský ústav v Soběslavi a
stal se učitelem. Později si ještě doplnil hudební vzdělání studiem skladby
u G. Rooba v Praze.
Učit začal
v Osíku u Litomyšle, následovala Čermná a Bystřec u Lanškrouna, Výprachtice
a nakonec Česká Třebová, kam přišel s rodinou v roce 1920. Hlavním důvodem
byla snaha zajistit pro své tři děti – Jindřicha, Blaženu a Libuši lepší
možnosti vzdělání. Učil na chlapecké, později dívčí škole. Současně vyučoval
zpěvu a hudební výchově na státní reálce (1920 – 1940). Zde také řídil
studentský sbor čítající až 250 členů a třicetičlenný orchestr. Na jeho
podnět se začaly pořádat Dny národní písně, jejichž tradice byla obnovena
roku 1968 českotřebovským pěveckým sborem Bendl. Neměla ale dlouhého trvání.
Vedle činnosti pedagogické se J. Praveček plně věnoval hudbě a sborovému
zpěvu. Po léta vedl jako dirigent orchestrální sdružení Smetana, řídil
pěvecký sbor Bendl a pěvecký spolek železničářů. Upravil některé národní
písně a byl i pilným hudebním skladatelem (skladby sborové a orchestrální,
církevní, k dětským divadelním hrám, k tělocvičným vystoupením). Některé
sbory vysílal Československý rozhlas, větší množství chrámových skladeb bylo
provedeno v chrámu sv. Jakuba v České Třebové. Věnoval se i dopisovatelské
činnosti. Přispíval do Hudebního zpravodaje, Východočeského obzoru,
Východu,…Je spoluautorem publikace Česká Třebová (vydala M. Ondřičková,
Pardubice, 1934).
Představitelé města
České Třebové ocenili jeho zásluhy udělením čestného občanství. Je také
držitelem Čestného granátového odznaku a historické medaile Pěvecké obce
československé, je čestným členem sboru Bendl a orlickoústecké Cecilské
hudební jednoty a jiných ocenění. Poslední roky svého života prožil u dcery
v Hradci Králové, kde taky zemřel. Je pochován se svoji manželkou Annou,
rozenou Chaloupkovou v rodinném hrobě ve Výprachticích.
75 let od úmrtí
akad. malíře RUDOLFA VEJRYCHA (18.1.1882 – 18.2.1939)
Jeho
matkou byla literárně nadaná Josefa Vejrychová. Měl ještě dva starší
sourozence – Elu, první choť známého malíře Maxe Švabinského a Karla,
uznávaného pianistu a pedagoga. Narodil se v Podmoklech u Děčína, ale rájem
jeho mládí byla příroda kolem vesničky Kozlov u České Třebové.
Ta měla spolu s Maxem
Švabinským největší vliv na mladého a vnímavého chlapce – stát se malířem.
V roce 1897 nastoupil na pražskou uměleckoprůmyslovou školu, kterou ale
nedokončil. Po absolvování třetího ročníku přestoupil do speciálky Maxe
Pirnera na Akademii výtvarných umění.
Byl pohotovým
portrétistou, krajinářem, figuralistou, malířem zátiší, městských vedut a
interiérů. Práce vystavované od roku 1905 na výstavách Krasoumné jednoty
v Rudolfínu vynesly autorovi Hlávkovo stipendiu na pobyt v Paříži. Poučení
francouzskou malbou je ale patrné až v pozdějším období jeho tvorby. V roce
1918 převzal po zesnulém malíři Karlu Raškovi ateliér v Mánesově ulici č.p.
30 i se soukromou kreslířskou a malířskou školou. Jeho náročnou průpravou
zde prošli mj. Ludmila Jiřincová, Emil Kotrba, Josef Kadeřábek, Jaroslav
Novák, Adolf Wenig a také Božena Solarová, pozdější jeho druhá manželka.
Na svých cestách za
uměním a krásnou přírodou procestoval téměř celé Čechy a Slovensko a byl i
v řadě cizích zemí. Nejraději se ale vracel do Kozlova. Kozlovský hřbitůvek
v Dolíku je i místem posledního jeho odpočinku.
Jan
Skalický
|