ČESKOTŘEBOVSKÉ KALENDÁRIUM NA ZÁ

ČESKOTŘEBOVSKÉ KALENDÁRIUM NA ZÁŘÍ 2014

105 let od narození plukovníka Františka DOLEŽALA (14. 9. 1909 – 4.10. 1945), letce hrdiny
Narodil se v České Třebové v rodině strojvedoucího c.k. rakouských drah. Vystudoval českotřebovskou reálku a ČVUT v Praze. Po studiu nastoupil prezenční službu ve škole pro důstojníky dělostřelectva v záloze v bývalé pevnosti Josefov. V roce 1934 byl vyřazen jako podporučík. V letech 1934 až 1936 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a v Prostějově. Na podzim roku 1936 nastoupil jako poručík letectva k 2. leteckému pluku v Olomouci.
Po okupaci Československa odešel 20. května 1939 do Polska. Zde musel spolu s dalšími podepsat závazek na pět let služby ve francouzské cizinecké legii. S vypuknutím války byl ale odvelen do československého výcvikového střediska pro stíhací piloty v Chartres. Přeškolený na francouzskou techniku odchází na frontu. Když francouzská vojska kapitulovala, přešel bojovat do Velké Británie. V říjnu 1940 odešel k 310. československé peruti, v roce 1941 byl jmenován velitelem její A- letky. V dubnu 1942 mu bylo svěřeno velení nad celou perutí a o rok později nad celým československým stíhacím wingem, skládajícím se z 310.,312. a 313. peruti. V únoru 1944 odchází na Vysokou válečnou školu do USA a po jejím absolvování pracoval až do konce války na Inspektorátě československého letectva v Londýně. Během války absolvoval více než 100 operačních letů a sestřelil oficielně 7 nepřátelských letounů. Za úspěšnou bojovou činnost byl vyznamenán francouzským válečným křížem s dvěma palmami a dvěma hvězdami, britským řádem za význačné služby D.S.O., záslužným leteckým křížem D.F.C., čtyřmi československými válečnými kříži 1939 a třemi medailemi Za chrabrost.
Do osvobozené vlasti se vrátil 17. května 1945 a hned se pustil do práce. Pomáhal budovat nové vojenské letectvo, aktivně pracoval v přípravném výboru Českého národního aeroklubu. Dlouho se však ze šťastného návratu a z prvních poválečných úspěchů neradoval. Zahynul v dopravním letounu Siebel 204 s dalšími sedmi letci jako cestující u Bučovic na Moravě.

40 let od úmrtí Jaromíra ROLLERA staršího (15.12. 1910 – 11.9. 1974), známého parnického knihkupce, muzikanta, učitele houslí a betlemáře
Narodil se v Ústí nad Orlicí v Královéhradecké ulici, kde měl jeho otec hostinec. Jaromír působil v Bratislavě (první zaměstnání po vyučení, v letech 1931 až 1932 vojenská prezenční služba) a v Březové nad Svitavou, kde měl své první knihkupectví. Zde také poznal svoji budoucí manželku Boženu. Na Parník u České Třebové přišel v roce 1938 pod vlivem mnichovských událostí. Nejprve bydleli v Růžičkově domě v dnešní ulici Ústecká, kde si Jaromír Roller zřídil i obchod. Po šesti letech se rodina přestěhovala i s knihkupectvím do domu holiče Františka Vrby. Dům, který Jaromír Roller o rok později zakoupil, stojí na rohu ulic Ústecké a Čechovy. V knihkupectví bývalo často rušno, protože kromě prodeje knih se zde vyučovalo i hře na housle a cvičil zde i dětský pěvecký soubor z místní základní školy.
Po znárodnění obchodu pracoval Jaromír Roller jako dělník v Koventě a prodejnu KNIHA převzala jeho manželka. Spolu vychovali čtyři děti – Hanu, Jaromíra, Janu a Petra. Ve volném čase hrával v českotřebovském smyčcovém kvartetu ( E. Vaníček, Jos. Petrák, J. Roller, R. Urbanec), v orchestrálním sdružení Smetana a také v parnické Kyralově dechovce. Zasloužil se o založení městské hudební školy v České Třebové, byl jedním z iniciátorů hudebních čtvrtků, zapříčinil se o odhalení pamětní desky profesora a ředitele pražské konzervatoře Antonína Bennewitze v nedalekém Přívratu. V poměrně mladém věku onemocněl zhoubnou kloubní chorobou, kterou trpěl do konce života. Pochován je na parnickém hřbitově.

25 let od úmrtí Stanislava FUKSY (12.9. 1894 – 19.6. 1991), významného činovníka místního Sokola, sběratele starých fotografií a pohlednic
Narodil se v rodině vrchního konduktéra státních drah Jana Fuksy v Brně. Pocházel ze čtyř dětí. Brzy se ale rodina přestěhovala do České Třebové. Po absolvování obecné školy a měšťanky v našem městě odejel do Vídně vyučit se zámečníkem. S výučním listem nehledal zaměstnání, ale odešel dobrovolně na vojnu, kde se stal zbrojířem. Tříletá vojenská služba se mu s vypuknutím 1. světové války protáhla na sedm let. Odešel bojovat do Sarajeva a Haliče, kde prodělal tyfus. Po vyléčení bojoval na Piavě v Itálii, kde zůstal do konce války. Když se zotavil z dvojnásobného zranění, vrátil se domů do Třebové. Celý život pracoval v dílnách ČSD. Patřil k nejvýznamnějším osobnostem Sokola, několik let byl i jeho náčelníkem. Zúčastnil se všech vystoupení a sletů, v roce 1930 vedl početnou skupinu českotřebovských Sokolů na vystoupení v Bělehradě.
Hodně Třebováků ho určitě zná jako dlouholetého promítače v kině Na Skále a později v kině Svět v Nádražní ulici, kde byl také ještě dlouho uvaděčem. Jeho velkým koníčkem bylo sbírání fotografií a pohlednic ze staré České Třebové. Vše měl pečlivě srovnáno v několika albech. Jako českotřebovský patriot se do posledních dnů svého života také zajímal o dění ve městě. Zemřel v požehnaném věku, bylo mu téměř 97 let.

Jan Skalický

Karel Šiler odešel před 5 lety v září 2009

Výstavu oslavující jeho práci a dílo připravilo českotřebovské městské muzeum na jaře roku 2010. Měla velký ohlas a publicitu, zúčastnili se opravdové odbornosti. Mezi nimi také Prof. Boris Jirků... Myslím, že by si takovou výstavu Karel Šiller přál a možná ji také někdy v duchu i připravoval. Ke své fotografické minulosti se hlásil a sliboval, že se k ní zase vrátí. Prostory galerie Ještě R byly na vernisáži v neděli 11. dubna naplněné k prasknutí, to byla nejlepší pocta Karlu Šillerovi. Ukázalo se, že to co pro město, pro přátele výtvarného umění ale také pro sebe udělal, nezapadlo, nebylo nadarmo. Výstavu uvedla ředitelka Městského muzea Mgr. Jana Voleská aby po ní vystoupil vzácný host, Prof. Boris Jirků (malíř, grafik, ilustrátor, autor textů katalogů výstav, vysokoškolský pedagog), který s Karlem Šillerem úzce spolupracoval a vystavoval zde také (dvakrát) svoje obrazy. Do České Třebové přijel den po svých 55. narozeninách ze svého rodného města Zlína, kde právě na své narozeniny otevíral výstavu. Pro naši galerii se připravil moc pěkný projev, ze kterého mám čest citovat:

"Můžu Vám říct, jak jsem Karla znal a poznal. Přišel ke mně do pražského ateliéru a ukazoval plány galerie s podivuhodným názvem Ještěr. Plán výstav a co chce všechno v České Třebové organizovat. Řekl mi něco ze svého života. Od dráhy po dráhu fotografa. Byl tak nadšený a umanutý,, že si mne hned získal a slíbil jsem mu výstavu. Mužů, kteří chtějí investovat svůj čas a peníze do tak nevděčné činnosti, jako je šíření kultury, je vždy málo. Po roce 89 se všichni pustili do podnikání a zapomněli na své přátele a ideály. Karel si naopak vzpomněl. Chtěl si vytvořit podmínky a malovat. Pár let jsme se neviděli, Karel se ozval s říkl, že je tu ještě R. Znovu obnovená činnost galerie a zase měl nakažlivou chuť do života. Udělal jsem pro něj grafický list k výročí 100 let gymnázia v České Třebové, náročnou desetibarevnou serigrafii. přivezl jsem obrazy do galerie a Karel mi říkal své plány - jak si staví domek na ostrově mezi dvěma potoky, krásný v pravdě rustikální. Vrátí hod o původního stavu se současným technickým vybavením a konečně bude mít čas na studium a vlastní tvůrčí práci. Přes týden bude studovat a malovat a na víkend bude jezdit do města za svou rodinou....Říkal jsem mu, že nikdy není pozdě, že Aristid Maillol do svých 45 let byl neznámým návrhářem gobelínů a tapet. pak začal modelovat a stal se jedním z největších světových sochařů Veliký stavitel viděl jeho touhu a nadělil mu dlouhověkost 96 let, aby mohl svou tvůrčí míru naplnit. Taky Sudek začal fotit jako dospělý muž, s omezením, autodidakt, až po návratu z války. Rozloučili jsme se. Odjížděl jsme a odvážel jsem si s sebou jeho energii a entuziasmus.

V duchu jsem si maloval, jak příště pojedu k němu do domku - ateliéru, nebudu mu vůbec závidět volný čas, pokud budu moci, tak mu poradím a užiji si krásné přírody. Nevím proč, ale domek jsem si představoval modrý. odjel jsem na Moravu a těšil se na další setkání při vernisáži. - O to větší šok mne čekal po telefonátu Karlovy ženy Ondřejky, že si mám obrazy odvést, že žádná výstava nebude. Karel tu není, odešel...Věřím, že má s sebou olejové barvy značky Windsor + Newton, Umton, Rembrant, Amsterodam, Van Gogh, Akademie, Lefranc, Rubens, Thalens, paletu s čínskými kulatými štětci, fotoaparát Canon s čipovou kartou a nekonečnou pamětí. Že je v zemi krásných umění mezi dvěma chladivými potoky a debatuje s Drtikolem, Sudkem, Bauchem, Lieslerem, Neprašem a má dost času...." (Boris Jirků, 10. 4. 2010.)

Přednesená řeč byla přijata s dojetím tak velkým, že obvykle poměrně obsáhlý výklad autorky výstavy PhDr. Ludmily Marešové Kesselgruberové byl omezený rozsahem i hodnocením, vyslovila velký obdiv nad spoustou fotografického materiálu, který mohla hodnotit a který je velmi vypovídající. Výstava, zaměřená především na fotografickou činnost Karla Šillera byla opravdu zajímavá a obdivuhodná, při hodnocení snímků se pozitivně vyjadřovali též přítomní výtvarníci Boris Jirků a Aleš Ogoun. Vernisáž byla také setkáním přátel Karla Šillera a jeho galerie, vzpomínalo se na dřívější výstavy a vernisáže, často velmi veselé. Ani tak nedělní nebyla jiná, k dobré náladě zahráli tak jako i na jiných předchozích výstavách manželé Vedralovi z Vysokého Mýta. Chyběl jen Karel ve své fyzické podobě, ale on tu vlastně byl, úplně všude. Milan Mikolecký