TŘEBOVÁCI PŘIJELI DO ÚSTECKÉ KNIHOVNY ZA FRANTIŠKEM „ČUŇASEM“ STÁRKEM Městská knihovna v Ústí nad Orlicí uspořádala v pondělí 5. října u příležitosti „Východočeského uměleckého maratonu“ a Týdne knihoven, besedu s FRANTIŠKEM „ČUŇASEM“ STÁRKEM. Významného chartistu a disidentského novináře, vydavatele legendárního VOKNA představil Milan Richter. František Stárek se narodil 1. prosince 1952 v Plzni, rod sedláků Stárků však pochází z Českých Libchav. Košatý rodokmen sahá až k roku 1574. V Libchavách Stárkové hospodařili až do padesátých let minulého století. Když jim komunisté sebrali statek a polnosti, přesunuli se na sever. František prožil dobrodružné dětství v Teplicích. Patřil k první generaci dětí, která po odsunu Němců na severu vyrůstala. Dva starší sourozenci mu dávali drsnou životní školu, v osmi letech mu však umírá otec. V roce 1968 byl František Stárek přijat na Střední školu hornickou v Duchcově. Již zde aktivně působil v Unii středoškoláků a učňů, ta však byla na podzim roku 1969 rozpuštěna. Okouzlen skupinou Beatles bojoval za dlouhé vlasy již od základní školy v Teplicích, beatnická kultura ho zcela pohltila. Svoje dlouhé máničkovské vlasy schoval při maturitě pod krátkovlasou parukou. Policisté máničky agresivně pronásledovali, taková „individua“ nemají na vysoké škole co pohledávat. Doporučení nedostal ani František Stárek a odešel pracovat do pražského Metrostavu. Praha, tam byla líheň undergroundu. Jádro tohoto společenství tvořili lidé, které nezajímalo budování kariéry, stáli mimo zavedenou společnost, neměli sice vyššího vzdělání, tvořili však velice soudržné společenství. „Chtěl jsem se věnovat nezávislé kultuře na normalizačním režimu. Žádná politika mne v té době nezajímala. Pražské kamarády jsem spojoval s těmi severními. Teplice jsou od Ústí nad Labem vzdáleny zhruba 15 km, mezi tím je však průmyslová zóna, kde které město začíná a končí, není k poznání“, vzpomíná František Stárek. Legendární přezdívku „Čuňas“ si vysloužil v Praze a zůstala mu dodnes. Různorodost života poznával i přes zaměstnání. V roce 1974 uklízel teplickou knihovnu o rok později pracoval na Okresní správě spojů Teplice, byl rovněž lesním dělníkem, reexpedientem, topičem v restauracích, žádné práce se zkrátka nezalekl. Velice důležitý byl pro Františka rok 1975. Po neoficiální výstavě v Mariánských Lázních napsal jakousi reakci, tu zaslal pořadatelům v Praze a začali si vyměňovat dopisy. Soubor dopisů začal půjčovat kamarádům. Vznikl tak první samizdatový autorský sborník. Zrodila se myšlenka vydávat časopis Underground magazín. Kamarád Ivan Martin Jirous, zvaný Magor chtěl zase vydávat časopis The Plastic People in The Sky. Ani jeden projekt nebyl nakonec realizován. První samizdatové VOKNO vyšlo v roce 1979 a stalo se hlavním kulturním časopisem českého „podzemí“. Do roku 1981 vydal František Stárek pět čísel. To již dobře věděl jak „chutná“ kriminál. Po II: festivalu druhé kultury v roce 1976 v Bojanovicích byl souzen pro trestný čin výtržnictví v organizované skupině. Původně dostal osm měsíců, trest mu potom změnili na podmínku. Ve vazbě v Plzni strávil půl roku. Nejlepší chvíle svého života strávil František v Nové Vísce u Kadaně, kde spoluzaložil v zemědělské usedlosti komunu pořádající nejrůznější kulturní akce, hlavně vlasatci organizovali v koncertní stodole undergroundové koncerty. Brzy však STB „máničkám“ statek vyvlastnila. Podruhé byl František „ČUŇAS“ Stárek zatčen společně s Ivanem Jirousem, Jiřím Fričem a Michalem Hýbkem 10. listopadu 1981. Po roční vazbě dostal iniciátor organizované skupiny dva a půl roku. Opět známý paragraf 202 „výtržnictví“. Seděl na Bytízu. Když byl v roce 1984 propuštěn, byl ještě dva roky zatížen ochranným dohledem což představovalo  neskutečnou buzeraci s pravidelnými domovními prohlídkami, hlášením na SNB a podobně. Svoje samizdatové VOKNO však stejně obnovil. Navíc s přáteli vydával samizdatové knihy a informační bulletin VOKNOVINY. Originální videojournal dělal s Michalem Hýbkem. Filmové dokumentární pořady o disidentském životě, umění i ekologii. STB rovněž Stárkovi zprostředkovala výjezdní doložku, aby mohl sám emigrovat. Vyjel tedy do Polska, kde navštívil hlavní představitele undergroundu a podpořil Solidaritu. Je členem Polsko-Československé solidarity. „Jo v padesátých letech to byli političtí vězni zavřeni většinou pospolu, učili se jeden od druhého, od profesorů, kněžích, učitelů. Já bych se od spoluvězňů naučil jak rozlomit fabku či kterak někoho podříznout“, směje se Čuňas. Naposledy byl zatčen v České Třebové v únoru 1989 společně s budoucí ženou Ivanou Vojtkovou. Opět za vydávání VOKNA. Proces Stárek-Vojtková proběhl 26. června 1989 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Kniha „Rok 1989 v dokumentech Komunistické strany Československa okresního výboru Ústí nad Orlicí“ o 840 stranách, toto jednání přibližuje na stranách 633 až 644, v pětadvaceti dokumentech. Fotografie, ústavní poukázky, korespondenční lístky atd. Propagandistický televizní pořad „Kamelot“, který o Stárkovi natočila v roce 1989 STB, bohužel vidět nemohl, byl v kriminále a musel sledovat pouze zprávy. Zábavné pořady ne. Spolumuklové mu vytočili zvuk na plný cérez. Doslechl se pouze, že to je on, signatář Charty 77, což je v protičeskoslovenské propagandě karta, na kterou se sází… Nadšené ovace: „Ty vole, to je vo Tobě“ se neslo celou věznicí. Paradoxem je, že listopadovou revoluci sledoval František Stárek v kriminále s ostatními vězni povinně. Pětadvacátý listopad mu udělal velkou radost. Zprávy hlásaly, že prezident republiky udělil milost následujícím osobám: Jirous – Ruml – Čarnogurský – Stárek… Po roce 1990 nastoupil František Stárek ke kontrarozvědce. Pracoval zde až do roku 2007. Svoje vědomosti dnes předává v Ústavu pro studium totalitního režimu. Věnuje se badatelskému a dokumentačnímu projektu o dějinách československého undergroundu. V roce 2003 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy druhého stupně v oblasti bezpečnosti státu. V roce 2012 vyšla Františku Stárkovi kniha „Tváře undergroundu“. Vyzpovídal v ní deset zajímavých lidí, jejichž věkový rozdíl činí čtyřicet pět let. Na jaře roku 2013 zase vyšla reedice „Hnědé knihy“ o procesech s českým undergroundem. Od roku 2013 zpracoval čtyřicetidílný seriál ČT „Fenomén undergroundu“. V knize „Baráky – souostroví svobody“, na které pracoval s Jiřím Kosturem, se  věnoval každodennosti undergroundu. Početní návštěvníci besedy rovněž se zájmem sledovali dokumentární materiály komunistických estébáckých fízlů, které se podařilo Františku Stárkovi, co by kontrarozvědčíkovi zajistit. Ať již to byly zásahy policajtů na Václavském náměstí, jejich sledování disidentů a podobně. Výmluvný snímek nesl název „Obuškem a kamerou“. Promítnut byl i film o faráři Josefu Toufarovi a jeho pověstném křížku. Z nenávistné propagandistické komentátorské dikce doslova mrazilo! Je zajímavé, že člověk, který strávil se svými stejně smýšlejícími kamarády hodně času po hospodách je celoživotním abstinentem. Restaurace mu sloužily jako nejvhodnější místo setkávání. František Stárek odpovídal také na mnohé dotazy. Jeho neskutečné zážitky a životní zkušenosti prodloužily besedu na téměř tři hodny. Mnoho výroků Františka Stárka bylo úsměvných a optimistických, jako například: „Prožili jsme padesát let diktatury a dalších padesát let potřebujeme, abychom se z toho šoku dostali. Máme za sebou teprve 26 let, tak nebuďte smutní“. Když se však hovořilo o desetitisících muslimských emigrantech, kteří zaplavují Evropu, moc optimisticky to neznělo. Ani budoucnost naší země. „Začíná operetní normalizace“, řekl závěrem František Stárek, který se do Libchav vrací velice rád. Hojně navštěvované říjnové besedy v Městské knihovně Ústí nad Orlicí si mnoho let vychutnává i paní Marie Rollerová. Přijela s početnou skupinou Třebováků. Tato vzácná babička letos oslaví sedmasedmdesátku. Po tragédii, která její rodinu postihla se více jak deset let stará o dnes sedmnáctiletého vnuka. S přáním pevného zdraví jí proto Milan Richter předal na samý závěr besedy kytičku. Milan Richter Z besedy…  Foto: Květa a Milan Richterovi