|
Dům čp. 11 pro Městské muzeum !
Ještě v roce 2002 to vypadalo poměrně dobře. Tehdy zastupitelstvo přijalo "Koncepci rozvoje Městského muzea", která počítala s tím, že po vyřešení soudních sporů dokončí započatou rekonstrukci a na rok 2002 již byla tato částka ve schváleném městském rozpočtu zakotvena. Nakonec muzeum doplatilo na disputace kolem výstavby nové budovy pro "pověřený úřad", kterou bez ohledu na plán a schválený rozpočet vyvolala na radnici určitá lobbistická skupina v létě 2002 dokonce v době, kdy byl starosta Jiří Pásek na zahraniční dovolené. Od úprav Gzílova domu se ustoupilo, udělaly se nové drahé plány na zástavbu proluky, která byla předtím schválenou koncepcí muzea chráněna pro budoucí rozvoj muzea. Koncepce jsou proto, aby se porušovaly, dokonce již rok po svém schválení...", napsal jsem tehdy v roce 2002...
Milan Mikolecký 12. 10. 2005 Fotografie z návštěvy Kulturní komise v domě čp. 11 dne 5. 10. 2005.
|
|
Nutné stručně popsat léta po roce 2005: Muzeum skutečně opustilo Národní dům, dostalo rozšířené prostory pro depozitář v Borku a také nové prostory v centru města v domě čp. 80. v Klácelově ulici, které užívá dosud. Pak mělo vlastně všechno, chyběly jenom vlastní výstavní prostory. Vznikla nová iniciativa vybudovat nové muzeum společně s knihovnou a také kavárnou na tzv. Hrdličáku, kam se mělo také rozšířit i Kulturní centrum. Obrovský kulturní komplex měl být řešením. Studii připravili italští architekti. Nějakou dobu se o tomto projektu vážně uvažovalo, potřební finanční prostředky měly být zajištěny z EU. O Gzílův dům čp. 11 nebyl zájem, pro muzeum byl označen jako nevhodný. Některým členům kulturní komise však myšlenka vybudovat muzeum v domě čp. 11 a sousední proluce nedala spát. Našlo se řešení až s pomocí tehdejšího hejtmana Pardubického kraje Radko Martínka a jeho poradce Martina Netolického (a ROP pro cestovní ruch). Myšlenka meglomanského kulturního centra na Hrdličáku vzala za své se zjištěním, že nelze zajistit financování projektu. Ukazovalo se také, že by sice byly tři kulturní instituce na jednom místě, ale každá by si stejně pracovala ve svém, tedy na svém "písečku". Vynikající scénář vytvořeného kolektivem pod vedením ředitelky muzea Mgr. Jany Voleské umožnil rychlou přípravu a realizaci nové expozice muzea a to i v krizových letech, kdy městský rozpočet opravdu neměl na rozhazování. Před třemi lety se koncem září 2012 nová expozice muzea otevírala a to na takové úrovni, o které se nám před lety ani nesnilo. K tomu je třeba ještě připomenout bohatý program, výstavy, semináře, památkové objekty..... A to už je současnost... (MM)
|
Anabáze
Městského muzea se (v roce 2005 - pozn. red.) táhne
neuvěřitelně dlouho, více než 30 let a konec stále není v dohledu. O
výstavní prostory přišlo městské muzeum po havárii stropu ve staré
radnici s roce 1973. Rekonstrukce se udělala, ale na muzeum se
"zapomnělo". Ve staré radnici vznikla městská obřadní síň, aby mohl
tehdejší "Sbor pro občanské záležitosti" zajišťovat svatby a křtiny v
důstojném prostředí. Muzejní sbírky chátraly v nevyhovujícím prostředí,
zakladatel muzea Jan Tykač se musel obracet v hrobě. Hledaly se nové
prostory pro muzeum: bývalá Balousova truhlárna, nebo i tehdy zavřená
Pucholtova hospoda poté, kdy ji opustily Pozemní stavby, které zde měly
azyl při výstavbě sídliště Trávník. Nebylo síly, která by to změnila.
Pomohla až hrozba, že "okres" ve Třebové muzeum zruší a sbírky odstěhuje.
Začalo se s opatrnou rekonstrukcí Gzílova domu čp. 11 v Klácelově ulici,
bývalé školy. V tomto domě se např. narodil i spisovatel F. V. Krejčí.
Našel se "Blanický rytíř" Jiří Pištora, který se svými spolupracovníky
pozvedl českotřebovské Městské muzeum doslova z bláta, vlhkých sklepů, z
prachu v nezajištěných šupnách a kůlnách. V prostorách bývalého
správcovského bytu v budově radnice se třídilo to nejcennější... 
Spousty
předmětů zůstávaly v bývalé tiskárně a svářečské škole u Horáků, ale také
v kampeličce na Lhotce. V roce 1989 (před 16 lety) se oprava budovy čp.
11 chýlila k závěru, budovu prošla i kolaudační komise, byly objednány a
dodány první regály a výstavní skříně. Pak přišla listopadová sametová
revoluce a zdálo se, že další vývoj bude tak snadný. Následovala však
restituce, soudní spory. Trvaly devět let. Kanceláře a sbírky v budově
radnice musely ustoupit městské policii, náhradou byly neutěšené prostory
pod střechou rozpadajícího se Národního domu. Jiří Pištora jako správce a
později i ředitel Městského muzea vynaložil veškeré své úsilí pro to, aby
mohl předat svým nástupcům muzeum opět ve funkčním stavu. Podařilo se
pro muzeum získat v Borku poměrně rozsáhlý depozitář a zachránit spoustu
cenných sbírek, mnohé sbírky podstatně rozšířit, zavedl např. zcela nové
esperantské oddělení s rozsáhlou v Česku jedinečnou knihovnou. Ale to
hlavní - výstavní expozici přístupnou veřejnosti se podařit nepodařilo.
Je ironií osudu, že jeho velká zásluha o městské muzeum nebyla prakticky
vůbec oceněna, i když vykonal za posledních dvacet let pro muzeum kus
opravdu nenahraditelné práce. Nebýt Jiřího Pištory, nebylo by dnes
Městské muzeum vůbec. 
Dnes
má město budovu ve svém majetku, prázdnou, vybílenou, od roku 1989
netknutou, stav v roce 2005 je na přiložených fotografiích. Problém je
ten, že v mnohém nevyhovuje jinak zcela nepoužitá elektroinstalace, ale i
další parametry budovy. Přesto se ukazuje, že jedině úpravou tohoto
objektu lze v nejkratší době zajistit nejen výstavní expozice, ale také
trvalé sídlo muzea v centru města. Nebudou zde velké prostory, ale
alespoň něco. A proluka po bývalém Matouškově domě čp. 10 v sousedství
dává ještě jiskřičku naděje pro další rozmáchnutí.... Žádný oficiální
dokument města ani žádné volební strany však s touto stavební akcí
nepočítá, takže se bude muset čekat dál. Ale čas tlačí. Muzeum může být s
podstřešního provizoria v Národním domě vytěsněno realizovanou dražbou
velmi rychle. Kam jít zatím nemá. 
