Nemoc, stáří, umírání                                                               Souhlasíte se mnou, že je těžké mluvit o nemoci, stáří a umírání? Těžké věci vytěsňujeme, ale je to chyba. Nejprve bych chtěl říct, že být starým člověkem je normální. Asi řeknete, že je to jasná věc, ale nezdá se mi, že bychom to tak brali. Už jenom styl, jak o stáří mluví společnost, odhaluje, že si se stářím nevíme rady. Všechny ty řeči, že v brzku se bude počet důchodců blížit počtu produktivních lidí nás usvědčuje, že stáří se stává něčím nadbytečným a pro společnost neproduktivním. Vzpomínám na své prarodiče a praprarodiče a vzpomínám na ně s láskou a dodnes mě mrzí, že tu se mnou nejsou. Mám je rád a to z prostého důvodu, protože jsem poznal, že to byli moudří lidé. Ne proto, že by byli geniální, ale čas je naučil. Uměli vážit každé slovo, hledali bezpečnou cestu a tam, kde o generaci mladší potomci nasazovali hrubou sílu, ti starší zvládali věci s elegancí životní zkušenosti. To všechno je naučil život. Když zemřel můj dědeček, odmítal jsem to přijmout, tak veliká ztráta to byla. Stáří není nemoc, je to část života a lidé by si měli těch starých a moudrých vážit. S nemocí je to horší. Když přijde v době stáří, může člověka zničit. Slovíčko „nemoc“ je sestra slova „nemohoucnost“. Nemoc bere schopnost fungovat normálně. Setkal jsem se s lidmi slepými, hluchými, ochrnutými, s cukrovkou, s demencí, s rakovinou, na vozíku i na posteli. Jako farář jsem potkal i lidi, kteří mě žádali, abych jim pomohl z tohoto světa. Je ovšem zajímavé podívat se, jak na nemoc reaguje okolí. Někdy se stará, ale někdy se nemocného zřekne a strčí ho za bílou plentu. Někdy se přijdou podívat na tatínka a maminku v čas vyplácení důchodu. Kdo bývá nemocný? Ten v nemocničním pokoji, anebo ten  kdo nenahlédne do zákoutí své duše, aby poznal, že nemocní patří ke zdravým? Totiž v nemoci starých lidí se setkávám s něčím, co jednou potká i mne. A to třetí? Ach ano, smrt. Někdy i faráři se snaží lidem namluvit, že smrt je vlastně kamarádka a nic se neděje. Ale ono se děje. S duší umírajícího i s rodinou, která je okolo. V Bibli je smrt popsána jako největší nepřítel. Samo to slovo není hrozivé, spíše se lidé bojí těch okamžiků před smrtí. Ale smrt sama má pro člověka totální platnost a lze se s ní vyrovnat jen tehdy, když poznám něco silnějšího, než je smrt. V Bibli jeden starý a moudrý muž praví: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení“. Setkání s tím, který mě přesahuje, přináší pokoj v životě i v umírání.   Petr Peňáz farář ve Sloupnici