-
Javorka má 130 let. Jak si ji připomínáte vy?
- Vzpomínky Martina
Šebely
- (Dnešní pamětníci mají
ovšem na Javorku ještě daleko starší vzpomínky, poslali by jiné
fotografie...)
-
V roce 2015 si
připomínáme 130. výročí založení městského parku Javorka. Dovolte mi,
vážení čtenáři, v souvislosti s tímto výročím, malou cestu do
minulosti. Cílem následujících řádků není vzpomínat na to, jak a kdy
Javorka vznikala. Připomeňme si nyní podobu parku v dobách mého
dětství, kdy zde bylo možné spatřit ještě mnoho původního z doby
vzniku Javorky. Přenesme se nyní do druhé poloviny sedmdesátých let
20. století a vstupme společně do nitra parku ! Tehdy mne poměrně
často hlídala babička. Po obědě, když jsem se vyspal a zbýval čas do
doby příchodu rodičů, bývala občas cílem naší cesty právě Javorka. Do
parku to byl kousek cesty a dal se tak využít zmíněný volný čas.
-
Vešlo-li
se do parku ze strany od podchodu, dobře si pamatuji, že hned za
transformátorem lemovaly trávník po pravé straně záhony
pestrobarevných květin. Bývaly tu k vidění macešky, petrklíče a další
květiny všech možných druhů, barev a odstínů. Opravdová pastva pro oči
dospělých i nás dětí. Další květinová výzdoba, rostliny s velkými
listy, bývaly uprostřed tohoto trávníku. Do dnešních dnů přežilo jen
pouhé torzo těchto záhonů. Hned za touto travnatou plochou,
v sousedství zadní strany Husova kamene, bývalo kamenné schodiště
s dvěma pískovcovými vázami, jistá dominanta Javorky, již od dob
počátku 20. století. Během let vázy z parku zmizely, byly rukou
vandalů uraženy a nejspíše prodány, o několik let později byly schody
odstraněny. Dominanta zmizela!
-
Největší
lákadla pro nás, dětské návštěvníky parku, se nalézala o něco výše,
v dolní vstupní části parku. Ten býval vyzdoben železnými a plechovými
stojany na květiny, pořízenými sem jedním z českotřebovských podniků.
Mezi nimi bývaly dvě železné houpačky, každá vždy pro dvě děti. O
pozdějším a dnes již také neexistujícím kolotoči se nám, dětem, tehdy
ještě ani nesnilo! Ten se zde objevil až o několik let později. Vždy
po příchodu do parku jsem hned seděl na houpačce. A pokud nebylo
v blízkosti jiné, další dítě, jež rodiče hned posadili na druhou
houpačku, „odnesla“ to babička. Musela houpat do omrzení. Hned nad
houpačkami, nad potokem, stávala vysoká železná voliéra, sídlo
několika medvídků mývalů. Po jejich přemístění pryč ze Třebové voliéra
osiřela a volně přístupná po řadu let sloužila nám dětem k našim hrám.
Javorecký potok, tekoucí v sousedství voliéry však tehdy ještě tekl
dále, pod klenutým můstkem přetínal Kozlovskou ulici, aby se
v parčíku u Národního domu, kde bývalo v minulosti také máchadlo,
spojil s potokem tekoucím z Vrbovky. Během let voda zmizela, poblíž
voliéry byl vybudován betonový přepad a voda odtékala do podzemí.
Stejně tak i voda z potoka na druhé straně silnice byla svedena do
potrubí, máchadlo, koryto i můstek zasypány. Na potokem se tehdy také
tyčil dolní pavilon, „malý altánek“, jak jsme říkali.
„Velkým“ jsme nazývaly ten horní, tzv. Bosenský pavilon. V „malém
altánku“ stával betonový stůl, práce českotřebovské cementářské firmy,
který snad jako zázrakem přežil dodnes.
-
Další zastávka v Javorce
bývala malý kousek za rybářskou líhní a dřevěnými suchými klozety,
pamatujícími snad samotné založení parku. Zde u potoka, v malé
prosklené skříňce, pod oprýskanou boční stěnou někdejší Hurtovy
slévárny, stávala pověstná javorecká selka, stloukající máslo. Její
postava v selském kroji, nahoře potom nápis „Už bude stlučeno“! ,
patřily také ke koloritu Javorky. Nás děti odsud nebylo
možné odtrhnout.
-
Odtud
se potom dále, po cestě, lemované tunelem, vzniklým spojením
olistěných větví staletých stromů, mezi nimiž procházela, pokračovalo
směrem k prameni Javorka, tehdy již zakrytému betonovou deskou. Při
této cestě, zhruba naproti zmíněným toaletám, na opracovaném kamenném
podstavci stávala plastika, představující hlavu s růžky, jakéhosi
čerta. Tato socha byla pro mě, dítě z mateřské školy noční můrou! Jeho
uhrančivý pohled způsobil to, že tento úsek na cestě Javorkou byl
nejhorší. Kolem „pekelníka“ jsem vždy prosvištěl přímo kosmickou
rychlostí a na babičku čekal až za zatáčkou. A domů se šlo vrchem. O
kus dál na potoce bývala zděná nádrž s kamennou lví hlavou, chrlící
vodu. To bylo pro nás děti lákadlo! Ledová pramenitá voda, která se
oběma rukama se spojenými prsty pila přímo od lví tlamy. Lepší než
doma z kohoutku.
-
Ve svahu naproti
lví kašně, tedy pod Bosenským pavilonem, v sousedství Anděla smrti,
rostlo na jaře neuvěřitelné množství petrklíčů. Bývalo zde úplně
žluto! Co jsme se jich zde s babičkou natrhali! Bosenský pavilon byl
tehdy volně přístupný s původními dřevěnými dveřmi a okny s červeným
nátěrem. Bohužel však neunikl pozornosti vandalů, kteří se v něm
scházeli. Tak došlo k vytlučení modrých skel z původních secesních
oken, rozlámání oněch obou dveří, rozbití a polámání vnitřních
původních dřevěných lavic, jejichž části byly poházeny až venku kolem
pavilonu. Nástěnné malby Karla Tomše, představující zákoutí staré
České Třebové, byly porýpány a popsány. Poškozena byla i venkovní
fasáda.
-
-
Nad pramenem bývala
ještě původní mramorová deska s Kubelkovými verši a na umělé skalce
nad prameništěm zase deska s proroctvím J. A. Komenského, přemístěná
dnes k cestě vedoucí k prameni. Nad pramenem stávala na svém původním
stanovišti Kociánova Šárka, kterou jsme již jako kluci a stejně tak i
generace našich předchůdců obdivovali. Za ní vedla tehdy upravená a
znatelná cesta po úpatí Robova kopce, kolem vodojemů k javorecké
stéle, dnes se po rekonstrukci nacházející v blízkosti rybníčka.
Dolní a také starší z tehdejších dvou vodojemů měl zelenou střechu
pokrytou měděným plechem s patinou měděnky. Dnes bohužel zcela
očesaným a odevzdaným do sběru. Plechy byly plné podpisů a různých
nápisů v azbuce i českém jazyce. Dokonce zde byly i nápisy německé
s letopočtem 1916. Pahorek vodojemu byl oplocen. Nade dveřmi vodojemu
byl umístěna deska s městským znakem – třebovským kohoutem. I ta je
dnes v nenávratnu. Po cestě jsme došli až ke zmíněné stéle.. Nyní je
tu nepřístupná džungle, připomínající amazonské pralesy.
-
Na protější straně
Javorky, myšleno přes údolí s pramenem, naproti pavilonu, bývalo
kruhové pískoviště s lavičkou. Zde kdysi dávno odešlo dobrovolně ze
života jedno děvče z Farářství, jak se doma vyprávělo. V blízkosti
pískoviště, pod statným keřem pamatuji svalený podstavec bez hlavy.
Jednalo se o torzo druhé zdejší Kociánovy sochy – bůžka Fauna. Hlava
se někomu hodila. Podstavec zmizel při pozdější úpravě Javorky.
-
Dolů se šlo kolem
tehdy již pusté a nevyužívané Hurtovy slévárny kovů, která stávala
v sousedství javoreckého zahradnictví. Její objekt s děravou střechou
a pustými, vytlučenými a volně přístupnými okny byl také lákadlem
pro dětské návštěvníky parku. Bohužel však, našemu úmyslu bylo vždy ze
strany rodičů či babiček zakročeno.
-
Do Javorky se také
chodilo na vycházky ve volné dny, třeba v neděli po obědě, s celou
rodinou. Po absolvování výše uvedeného okruhu se vycházka obvykle
zakončila v javorecké restauraci, již v nové, té současné. Tatínkové
či dědečkové si dali k osvěžení pivo, na nás, dětské návštěvníky
parku, zde čekala Tatranka, slané tyčinky a točená malinová či
pomerančová limonáda. Kdeže loňské sněhy jsou ! Martin Šebela
|