Javorka má 130 let

Javorka má 130 let. Jak si ji připomínáte vy?
Vzpomínky Martina Šebely
(Dnešní pamětníci mají ovšem na Javorku ještě daleko starší vzpomínky, poslali by jiné fotografie...)
V roce 2015 si připomínáme 130. výročí založení městského parku Javorka. Dovolte mi, vážení čtenáři, v souvislosti s tímto výročím, malou cestu do minulosti. Cílem následujících řádků není vzpomínat na to, jak a kdy Javorka vznikala. Připomeňme si nyní podobu parku v dobách mého dětství, kdy zde bylo možné spatřit ještě mnoho původního z doby vzniku Javorky. Přenesme se nyní do druhé poloviny sedmdesátých let 20. století a vstupme společně do nitra parku ! Tehdy mne poměrně často hlídala babička. Po obědě, když jsem se vyspal a zbýval čas do doby příchodu rodičů, bývala občas cílem naší cesty právě Javorka. Do parku to byl kousek cesty a dal se tak využít zmíněný volný čas.
Vešlo-li se do parku ze strany od podchodu, dobře si pamatuji, že hned za transformátorem lemovaly trávník po pravé straně záhony pestrobarevných květin. Bývaly tu k vidění macešky, petrklíče a další květiny všech možných druhů, barev a odstínů. Opravdová pastva pro oči dospělých i nás dětí. Další květinová výzdoba, rostliny s velkými listy, bývaly uprostřed tohoto trávníku. Do dnešních dnů přežilo jen pouhé torzo těchto záhonů. Hned za touto travnatou plochou, v sousedství zadní strany Husova kamene, bývalo kamenné schodiště s dvěma pískovcovými vázami, jistá dominanta Javorky, již od dob počátku 20. století. Během let vázy z parku zmizely, byly rukou vandalů uraženy a nejspíše prodány, o několik let později byly schody odstraněny. Dominanta zmizela!
Největší lákadla pro nás, dětské návštěvníky parku, se nalézala o něco výše, v dolní vstupní části parku. Ten býval vyzdoben železnými a plechovými stojany na květiny, pořízenými sem jedním z českotřebovských podniků. Mezi nimi bývaly dvě železné houpačky, každá vždy pro dvě děti. O pozdějším a dnes již také neexistujícím kolotoči se nám, dětem, tehdy ještě ani nesnilo! Ten se zde objevil až o několik let později. Vždy po příchodu do parku jsem hned seděl na houpačce. A pokud nebylo v blízkosti jiné, další dítě, jež rodiče hned posadili na druhou houpačku, „odnesla“ to babička. Musela houpat do omrzení. Hned nad houpačkami, nad potokem, stávala vysoká železná voliéra, sídlo několika medvídků mývalů. Po jejich přemístění pryč ze Třebové voliéra osiřela a volně přístupná po řadu let sloužila nám dětem k našim hrám. Javorecký potok, tekoucí v sousedství voliéry však tehdy ještě tekl dále, pod klenutým můstkem přetínal Kozlovskou ulici, aby se v parčíku u Národního domu, kde bývalo v minulosti také máchadlo, spojil s potokem tekoucím z Vrbovky. Během let voda zmizela, poblíž voliéry byl vybudován betonový přepad a voda odtékala do podzemí. Stejně tak i voda z potoka na druhé straně silnice byla svedena do potrubí, máchadlo, koryto i můstek zasypány. Na potokem se tehdy také tyčil dolní pavilon, „malý altánek“, jak jsme říkali. „Velkým“ jsme nazývaly ten horní, tzv. Bosenský pavilon. V „malém altánku“ stával betonový stůl, práce českotřebovské cementářské firmy, který snad jako zázrakem přežil dodnes.
Další zastávka v Javorce bývala malý kousek za rybářskou líhní a dřevěnými suchými klozety, pamatujícími snad samotné založení parku. Zde u potoka, v malé prosklené skříňce, pod oprýskanou boční stěnou někdejší Hurtovy slévárny, stávala pověstná javorecká selka, stloukající máslo. Její postava v selském kroji, nahoře potom nápis „Už bude stlučeno“! , patřily také ke koloritu Javorky. Nás děti odsud nebylo možné odtrhnout.
Odtud se potom dále, po cestě, lemované tunelem, vzniklým spojením olistěných větví staletých stromů, mezi nimiž procházela, pokračovalo směrem k prameni Javorka, tehdy již zakrytému betonovou deskou. Při této cestě, zhruba naproti zmíněným toaletám, na opracovaném kamenném podstavci stávala plastika, představující hlavu s růžky, jakéhosi čerta. Tato socha byla pro mě, dítě z mateřské školy noční můrou! Jeho uhrančivý pohled způsobil to, že tento úsek na cestě Javorkou byl nejhorší. Kolem „pekelníka“ jsem vždy prosvištěl přímo kosmickou rychlostí a na babičku čekal až za zatáčkou. A domů se šlo vrchem. O kus dál na potoce bývala zděná nádrž s kamennou lví hlavou, chrlící vodu. To bylo pro nás děti lákadlo! Ledová pramenitá voda, která se oběma rukama se spojenými prsty pila přímo od lví tlamy. Lepší než doma z kohoutku.
Ve svahu naproti lví kašně, tedy pod Bosenským pavilonem, v sousedství Anděla smrti, rostlo na jaře neuvěřitelné množství petrklíčů. Bývalo zde úplně žluto! Co jsme se jich zde s babičkou natrhali! Bosenský pavilon byl tehdy volně přístupný s původními dřevěnými dveřmi a okny s červeným nátěrem. Bohužel však neunikl pozornosti vandalů, kteří se v něm scházeli. Tak došlo k vytlučení modrých skel z původních secesních oken, rozlámání oněch obou dveří, rozbití a polámání vnitřních původních dřevěných lavic, jejichž části byly poházeny až venku kolem pavilonu. Nástěnné malby Karla Tomše, představující zákoutí staré České Třebové, byly porýpány a popsány. Poškozena byla i venkovní fasáda.

Nad pramenem bývala ještě původní mramorová deska s Kubelkovými verši a na umělé skalce nad prameništěm zase deska s proroctvím J. A. Komenského, přemístěná dnes k cestě vedoucí k prameni. Nad pramenem stávala na svém původním stanovišti Kociánova Šárka, kterou jsme již jako kluci a stejně tak i generace našich předchůdců obdivovali. Za ní vedla tehdy upravená a znatelná cesta po úpatí Robova kopce, kolem vodojemů k javorecké stéle, dnes se po rekonstrukci nacházející v blízkosti rybníčka. Dolní a také starší z tehdejších dvou vodojemů měl zelenou střechu pokrytou měděným plechem s patinou měděnky. Dnes bohužel zcela očesaným a odevzdaným do sběru. Plechy byly plné podpisů a různých nápisů v azbuce i českém jazyce. Dokonce zde byly i nápisy německé s letopočtem 1916. Pahorek vodojemu byl oplocen. Nade dveřmi vodojemu byl umístěna deska s městským znakem – třebovským kohoutem. I ta je dnes v nenávratnu. Po cestě jsme došli až ke zmíněné stéle.. Nyní je tu nepřístupná džungle, připomínající amazonské pralesy.
Na protější straně Javorky, myšleno přes údolí s pramenem, naproti pavilonu, bývalo kruhové pískoviště s lavičkou. Zde kdysi dávno odešlo dobrovolně ze života jedno děvče z Farářství, jak se doma vyprávělo. V blízkosti pískoviště, pod statným keřem pamatuji svalený podstavec bez hlavy. Jednalo se o torzo druhé zdejší Kociánovy sochy – bůžka Fauna. Hlava se někomu hodila. Podstavec zmizel při pozdější úpravě Javorky.
Dolů se šlo kolem tehdy již pusté a nevyužívané Hurtovy slévárny kovů, která stávala v sousedství javoreckého zahradnictví. Její objekt s děravou střechou a pustými, vytlučenými a volně přístupnými okny byl také lákadlem pro dětské návštěvníky parku. Bohužel však, našemu úmyslu bylo vždy ze strany rodičů či babiček zakročeno.
Do Javorky se také chodilo na vycházky ve volné dny, třeba v neděli po obědě, s celou rodinou. Po absolvování výše uvedeného okruhu se vycházka obvykle zakončila v javorecké restauraci, již v nové, té současné. Tatínkové či dědečkové si dali k osvěžení pivo, na nás, dětské návštěvníky parku, zde čekala Tatranka, slané tyčinky a točená malinová či pomerančová limonáda. Kdeže loňské sněhy jsou ! Martin Šebela