 Jaroslav
Dědourek byl donedávna nejstarším českotřebovským hasičem, byť
bydlícím v Rybníku. Byl velkým znalcem nejen hasičské historie a
historie českotřebovského hasičského sboru. Měl jsem štěstí, že jsem
s ním mohl spolupracovat. Společně jsme např. před 15 lety sestavili a
vydali Almanach ke 125. výročí založení Spolku dobrovolných hasičů v
České Třebové. Jaroslav Dědourek byl nejen znalcem historie sboru, ale
také stále velkým praktikem, strojníkem. Pamatuje si neuvěřitelné
detaily z konstrukcí i u hasičské techniky, se kterou pracoval i před
60 - 70 lety.Do sedmdesátých let 19. století žil v České Třebové,
bydlel na Skalce v čp. 659 naproti dnešní prodejně Konzumu, v
sedmdesátých letech si postavil domek v Rybníku na pozemcích rodiny,
komunisté tehdy hrozili jejich vyvlastněním. Pracoval v železničních
dílnách a jeho cesta z práce velmi často směřovala do hasičské
zbrojnice. K hasičské technice se dostal již v mladém věku, velmi to
zajímala technika se kterou hasiči pracovali . Postupně se vypracoval
od strojníka a velitele družstva až na funkci velitele hasičského
sboru. Funkci přebíral od legendárního Václava Mokrého v r. 1960 a
předával v roce 1967 Pavlu Bartasovi. Ti všichni jsou již v hasičském
nebi a nyní za nimi přišel i Jaroslav Dědourek. Odpovědnost za
práci českotřebovských hasičů měl tehdy po dobu osmi let.
Jako redaktor Českotřebovského zpravodaje jsem měl možnost
opakovaně využívat jeho do poslední doby velmi dobrou paměť podpořenou
pečlivě uspořádanými zápisky a výstřižky z dobového tisku. Zabýval se
i dalšími tématy, zejména obdobím II. světové války, ale také otázkou
první motorizace města během I. republiky, otázkou pohřbů a hřbitovů,
velkých požárů apod. Hasičská problematika však vždy byla a je zcela
jasně prioritní....
Hodně vzpomínek měl na dobu války, kterou prožil i jako
velitel: "Byla to nebezpečná doba a jsem velmi rád, že se na
akcích, které jsem řídil, nikomu nic nestalo. Zasahovali jsme přitom
často přímo v kolejišti železniční stanice, kde byly nejen obyčejné,
ale i dobře hlídané vlaky s výstrojí, zbraněmi a municí. Stačilo někdy
málo a mohla být tragédie, např. u často popisované situace, kdy ve
stanici hrozilo odpálení "muničního vlaku" (byl to ve skutečnosti vlak
s dokumenty, opatřený tak, aby se při výbuchu náloží zničily).
Zastřelení velitele lékařem lazaretního vlaku jsem byl očitým svědkem.
Stříkačku a hadice jsme zde ponechali a rychle upalovali autem do
zbrojnice," řikal Jaroslav Dědourek při vzpomínání na nejsilnější
zážitky z té doby.
V posledních letech již jej trápilo jeho chatrné zdraví, proto se
od vzorně vedeného hospodářství zase vrátil k papírům a svým zápiskům,
které dával přehledně dohromady. A tak na jeho působení
u hasičů zůstaly tak alespoň uspořádané písemné vzpomínky.
Jaroslav Dědourek nebyl velký svou postavou, ale svou prací,
nezištně a vzorně provedenou ve prospěch veřejnosti Čest jeho
práci a památce! Milan Mikolecký |