V únoru si připomeneme
nedožité devadesátiny Eduarda Vaníčka
Eduard Vaníček se narodil 25. února 1926 v Kostelci nad Černými lesy v muzikantské rodině jako páté ze šesti dětí. Vaníčkův rod pocházel z jižních Čech, Eduardův otec František Vaníček (1895–1976) byl rodák z Kamenice nad Lipou. Po skončení první světové války působil několik let v Jugoslávii, kde se živil jako kapelník a učitel hudby. Po návratu do Československa se usadil v Kostelci nad Černými lesy, kde získal místo ředitele kůru a jako varhaník působil i v řadě okolních obcí; vedle toho vyučoval hře na klavír, housle, akordeon a řadu dechových nástrojů.
Eduard se od dětství projevoval jako výrazný hudební talent, nadaní ostatně byli i jeho sourozenci, kteří se všichni stali nadšenými amatérskými hudebníky. Základy hudebního vzdělání, především ve hře na housle, získal od svého otce. Dále se učil v Praze u F. Vohanky[1] a poté čtyři roky u J. Felda[2] jako jeho soukromý žák.
V roce 1948 musel nastoupit základní vojenskou službu. Jako vynikající houslista absolvoval úspěšně konkurz do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, kde se stal členem velkého symfonického orchestru, a nemusel proto nastoupit k bojové jednotce. Během vojny se však nešťastně zapletl do šíření ilegálních letáků, a byl proto odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu, který si odpykal na dole v Kladně.
Po propuštění přijal nabídku strýce Jaroslava Vaníčka, ředitele hudební školy v České Třebové, a v roce 1951 zde nastoupil jako učitel houslí. Se školou a městem pak spojil celý svůj profesní i osobní život. Za více než čtyřicet let působení na hudební škole (později LŠU a ZUŠ) vychoval stovky houslistů, z nichž mnozí pokračovali ve studiu na konzervatořích i hudebních akademiích a dosáhli významného postavení v našem koncertním životě či v hudebním školství. V dalších svých žácích pak probudil lásku k hudbě na celý život. Z jeho žáků jmenujme např. Josefa Petráka, Jiřího a Milana Řehákovy, Jiřího Brunu, Oldřicha Hejla, Jitku Novákovou, Janu Pasekovou – Kupkovou, Tomáše Krejču či Víta Coufala.
V České Třebové zapustil mladý muzikant i rodinné kořeny. V roce 1955 se oženil s Jindřiškou Vostárkovou,[3] tehdy zaměstnankyní ČSD a výbornou amatérskou klavíristkou. Roku 1958 se manželům narodil syn Eduard, který od dětství kráčel pod otcovým vedením v jeho stopách.[4]
Brzy po příchodu do Třebové se Eduard Vaníček zapojil do kulturního života města i jeho okolí. Stal se členem symfonického orchestru Smetana, kde hrál jako koncertní mistr (a příležitostně i jako sólista) až do jeho zániku na počátku 90. let. V první polovině 50. let byl primáriem kvarteta ve Svitavách a v roce 1967 patřil k zakládajícím členům Komorního orchestru Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí, kde také zastával po dlouhá léta pozici koncertního mistra. Pravidelně vystupoval na českotřebovských Hudebních čtvrtcích, celé půlstoletí hrával spolu s kolegou Františkem Kajetánem Zedínkem a dalšími hudebníky při obřadech na městské radnici, více jak 35 let doprovázel smuteční obřady v místním krematoriu.  
Po Františku Vaníčkovi zastával od roku 1958 místo ředitele hudební školy Antonín Šimeček, který sem byl dosazen po nedobrovolném odchodu z ředitelského místa v Ústí nad Orlicí. Za sedmnáct let, kdy stál v čele školy, se zasloužil o pozvednutí celkové úrovně školy, včetně stabilizace pedagogického sboru. Po Šimečkově odchodu na místo krajského školního inspektora v roce 1975 stanul na ředitelském postu Eduard Vaníček. Ředitelská funkce s sebou nese kromě pedagogického vedení také spoustu organizační a administrativní práce, kterou na sebe dobrovolně převzala jeho manželka Jindřiška, jež po celých deset let zastávala místo jeho zástupkyně a především ona se starala o běžný provoz školy. Podle svědectví Milana Mikoleckého, bývalého předsedy SRPŠ, se sám Vaníček vyjádřil: „Sám bych do toho nikdy nešel, naštěstí jsem měl vedle sebe svou ženu Jindřišku, která mi hodně pomáhala, a tak jsme takto společně dokázali i hory přenášet.“ Když v roce 1986 odešel Eduard Vaníček do důchodu, nastoupila Jindřiška na ředitelské místo.     
Ani po odchodu do důchodu se E. Vaníček nevzdal učitelské profese a dojížděl na ZUŠ v Ústí nad Orlicí, Litomyšli, a především do Lanškrouna, kam původně nastoupil jen na krátkodobý záskok, který se nakonec protáhl na celých deset let. Posledních sedm let života trávil v důsledku závažného onemocnění ve svém bytě v domě zvaném „U tří housliček“, kde se o něho láskyplně starala obětavá manželka. Eduard Vaníček zemřel 3. ledna 2012 ve věku nedožitých 86 let. Jeho životní credo nejvýstižněji vyjadřuje motto na jeho smutečním oznámení:„Dozněly tóny houslí mých, nadevše milovaných.“ 
Stanislav Pecháček
[1] František Vohanka (1901–1966), houslista, hudební pedagog a skladatel. Absolvoval Mistrovskou školu Pražské konzervatoře, kde byl žákem J. Kociana. Hru na housle studoval poté na École Normale de musique v Paříži. Byl sekundistou Československého kvarteta, vyučoval na hudebních školách i soukromě.
[2] Jindřich Feld (1873–1953). Absolvoval Pražskou konzervatoř u O. Ševčíka. Proslul jako houslový virtuóz. Působil pedagogicky v Klagenfurtu a Záhřebu. Roku 1910 se stal profesorem pražské konzervatoře, v roce 1937 byl jmenován po Karlu Hoffmannovi profesorem Mistrovské školy. Mezi jeho žáky patřili např. Ivan Kawaciuk, Rafael Kubelík, Jiří Novák či Nora Grumlíková. Jeho synem byl významný hudební skladatel Jindřich Feld (1925–2007).
 
[3] Jindřiška Vostárková-Vaníčková (1934) vystudovala později dálkově brněnskou konzervatoř a působila na hudební škole jako učitelka klavíru, v letech 1986–1992 jako její ředitelka.
[4] Absolvoval pražskou konzervatoř. Vyučoval na LŠU v Litomyšli. Po odchodu do Prahy působil jako violista orchestru Virtuosi di Praga; v současné době je violistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu.