„MLADÝ PÁCL" objeven                                                      Posledním důležitým člověkem a článkem v procesu mé zvídavosti po osudu Vladimíra Pácla, byl jeho letitý přítel - sice o 12 let mladší - ale stejného sportovního zaměření, Třebovák Miloš Vavřín. Věděl jsem, že Miloš žil v České Třebové. Jeho rodiče byli učitelé. Když byl jeho otec jmenován v r. 1946 zemským osvětovým inspektorem, celá rodina se odstěhovala v r. 1948 do Prahy. Miloš odmaturoval a po úspěšném studiu na Institutu tělesné výchovy a sportu (promoval v r. 1958) působil jako vedoucí sportovních referentů ROH v Peci pod Sněžkou. Jeho specializací bylo lyžování a turistika. Po různých peripetiích se stal trenérem lyžování sjezdařské základny Janské Lázně / Pec pod Sněžkou. Jeho mladší dorostenci i děvčata, vyhráli na přeboru republiky v r. 1968 vše, co se vyhrát dalo! Po Olympijských hrách v Grenoblu si chtěl Miloš prohloubit své poznatky v Alpách. Pod hlavičkou tehdejšího Pragoexportu, se kterým se později rozešel, začalo údobí emigrace ve Švýcarsku a jeho záměry se začaly v Davosu naplňovat. Uplatnil se nejdříve jako lyžařský učitel a trenér. Bohužel, tato práce byla omezena délkou zimní sportovní sezóny. Nejúspěšnější byla pro něj tříletá spolupráce s firmou HEAD. Vyhledával a trénoval mladé lyžařské talenty, z kterých vyrostla i vítězka celkového Světového poháru, Lise Marie Morerod. Ale pro trvalou pracovní existenci byl rozhodný 1. duben 1973, kdy nastoupil jako vysokoškolský učitel na univerzitě a technice v Curichu. V tomto povolání zůstal až do penze v r. 1996. Nyní žije v rakouském Schladmingu, rodišti jeho ženy Gertrud.   Miloš se znal s Vladimírem Páclem už od dětství. Po konci války, po roce 1945 byli oba ve Skautu. Miloš jako vlče, Vladimír, zvaný „Bambus", už byl vedoucím třebovských skautů. Velice si rozuměli. Oba byli sportovní typy. A Miloš snad už tehdy začal vnímat, že Vladimír by mohl být jeho příkladem i kamarádem a to nejen ve skautingu, ale i v životě samém. Stalo se! A příští léta to jen potvrdila... Naše rodina se s Vavřínovými stýkala. Dokonce si pamatuji, když byl Milošův otec za války „vyhoštěn" na školu do Morašic, že jsme s mým otcem šli k nim na návštěvu. l po válce jsme k sobě také měli blízko. Milošův otec mě učil anglicky, později i mou ženu. Někdy přišla i paní Vavřínová. Tím jsme po určitou dobu měli zprávy i o Milošovi. Možno říci až do prvních roků jeho pobytu v Curychu. Dobře jsem si zapamatoval, že Miloše byl navštívit i Vladimír. Bylo to jejich první setkání po okupaci Československa. l z vyprávění paní Vavřínové jsem seznal, že o sobě vědí a navštěvují se. Několikrát jsem se pokusil o získání Milošovy adresy, zvláště když jsem se před 2 roky dozvěděl, že žije, a nedávno byl na srazu spolužáků v České Třebové. Až náhodné setkání s Dr. Zoubelem přineslo ovoce! Ptal jsem se ho, zda by nevěděl o někom, kdo by mi mohl dát nové informace nebo osobní vzpomínku na Pácla. Nevěděl. Pak se ozval a poradil mi, abych se obrátil na manžele Neterdovy. Na Vladimíra Pácla si nevzpomínali, ale dali mi kontakt na Miloše Vavřína.   Během několika dnů jsme se domluvili a já jsem měl možnost Miloše navštívit u něj doma, v rakouském Schladmingu. Setkání skoro po 60ti letech!  Přátelství dvou skautů z České Třebové pokračovalo a převtělilo se i do oblasti odborné spolupráce. Vladimír byl nějaký čas Milošovým osobním trenérem. Pod jeho vedením vyhrál Mistrovství ČSR mladšího dorostu ve štafetách a absolvoval přijímací řízení na Institut tělesné výchovy a sportu. Pácl byl i konzultantem jeho diplomové práce „Napodobivá cvičení pro běh na lyžích". Byl to právě Pácl, který desetiletého Vavřína v Čenkovicích naučil lyžovat. Byl to Vavřín, na kterém si Pácl v praxi ověřoval tréninkové plány, jež ve své době znamenaly převrat metodiky běhu na lyžích. První závodní norské lyže zn. BONA, na kterých Miloš dobýval svá vítězství jako mladší dorostenec - to byl také dárek od Vladimíra! Bohužel, po r. 1968 se jejich kontakt na 4 roky násilně přerušil. Až náhoda tomu chtěla, aby se opět sešli. Miloše nikdy nenapadlo, že by Vladimír mohl emigrovat! A zprávy z Prahy neměl. Teprve v r. 1972! V Engadinu se běžel lyžařský marathon a Vavřín se ho zúčastnil. Při prohlídce výsledkové listiny zjistil, že o 10 minut horší čas měl „nějaký" Pácl z italského SC Ronzone. Nastala výměna korespondence a vzájemné návštěvy. Nejraději Miloš vzpomíná na zážitek z Mistrovství světa ve Falunu v r. 1974. Mimo rámec mistrovství byl uspořádán běh na 5 km pro funkcionáře. Vladimír byl účastníkem a Miloš jeho servismanem. Vladimír zvítězil a porazil především favorizovaného ředitele Švýcarského lyžařského svazu, Adolfa Ogiho, který byl o 20 roků mladší!!! Ogi (pozdější spolkový rada a švýcarský prezident) porážku těžce nesl. Za to úspěšný servisman k výbornému výsledku svého svěřence podotkl: „a já byl rád, že jsem Vladimírovi mohl alespoň trochu splatit péči, kterou mi po léta věnoval". Přátelství pokračovalo, během let bylo i důvěrnější. Každý se podle svých možností věnoval sportu. Miloš převážně lyžování - Vladimír orientačnímu běhu. Obsah Milošova vyprávění mě jen utvrdil, že Vladimír Pácl byl velmi pracovitou, obětavou, odbornou a čestnou osobností, která nepřipouštěla pokrytectví od druhých a sebemenší protekci pro druhé. Oběma nevadila rozdílná životní filosofie ani světonázor. Nic nepřekáželo tomu, aby byla dokončena klenba jejich Velkého Přátelství. Proto i přezdívka „Mladý Pácl", z doby kdy Miloš studoval na Institutu tělesné výchovy a sportu, měla a určitě má své opodstatnění.   Seznam fotografií: 1. Vladimír Pácl 44 let, Miloš Vavřín 32 let. Závod družstev 70 km, březen 1968. Babí louky - občerstvení 2. Vladimír Pácl, Miloš Vavřín, Mistrovství světa 1974, Falun 3. Miloš Vavřín (loni oslavil 78 let) své šťastné stáří prožívá se svou ženou Gertrud v rakouském Schladmingu. Josef Zavřel