Českotřebováci, Kohouti,

každý Třebovák který se trochu zajímá o sport už ví, že „Českotřebovský Kohouti“ (správný mluvnický tvar českotřebovští mi nějak nejde přes oko) postoupili v Krajské hokejové lize mezi elitní čtveřici.

O hokej se zajímám pouze jako fanoušek, divák, což nás je asi většina. Šel jsem na tento zápas s bývalým spolužákem z devítiletky a společně jsme si pobrukovali jak je parádní, že další náš společný spolužák Vláďa Vaněk tady ve Třebové sehnal partu lidí, sehnal peníze na provoz klubu, což je největší problém ať si říká kdo chce co chce. Oslovil hráče z blízkého či vzdáleného okolí a vytvořil zde hokejový mančaft, který hraje za naše město. Spolužák jako bývalý aktivní sportovec, fotbalista potvrdil, že od okresní úrovně se prostě sport s odchovanci vlastního klubu nedá dělat ani při tradici a silné členské základně. Při vstupu na zimák jsme se rozdělili a oba si užili nervy drásající, ale nádherný hokejový svátek.

Při cestě ze zimáku jsem zaslechl pána, kterého znám, ale jmenovat nebudu. Podle jeho řečí by mohl z fleku dělat asistenta Růžičkovi u nároďáku. Vše ale v rovině mimo realitu a z řečí bylo poznat, že jakákoliv organizační činnost mu je na stovky kilometrů vzdálená. Jeho názory, že za Kohouty nehrají žádní Třebováci je velikánská škoda a současní hráči se na náš klub vykašlou až dojdou peníze !!!!!,  a další kydy, které neměli hlavu ani patu nikdo neposlouchal a nebral vážně, protože znáte to: „nejhorší je srážka s blbcem...“. Chtěl bych vidět všechny tyto kritiky (moc jich snad už není), zda by věnovali tolik svého volného času činnosti, kterou přinášejí radost tolika lidem.

Nikdy jsem nebyl na vítězném mezistátním zápase, pouze několikrát na první lize na Dynamu v Pardubicích, což už je hodně dávno, ale to co bylo na zimáku ve středu za atmosféru bylo jednoduše řečeno velkolepé. Ještě okolo desáté večer jsem byl rozpumpovaný jako bych na ledě byl sám. Do půlnoci jsem udělal pár fotek na web, byl jsem spíše fanoušek než fotograf, takže záběrů poskromnu, ale povedlo se mi zachytit něco co si myslím je velmi emotivní – malý kluci, kteří jednou budou hrát třeba i za nároďák, čekali na střídačce a nastavovali ruku „na plácnutí“ se svými vzory a idoly. Hráčům bylo toto gesto určitě příjemné a z jejich chování bylo jasné jedno důležité – jsou to Českotřebováci, i když někteří jenom na nějaký čas, někdo na rok, někdo na delší dobu. Všichni nepřející škarohlídi ať se „jdou bodnout“. Nám radost z našich Českotřebovských Kohotů nikdo nepokazí.              Jarda Koníček