Na slovíčko s Pavlem Kovářem Za Pavlem Kovářem, geobotanikem a krajinným ekologem nemusíme jezdit do Prahy, kde od studií kvůli zaměstnání v Akademii věd a po r. 1989 na Univerzitě Karlově bydlí. Velmi často se s ním setkáme u nás v České Třebové nebo na zahradě v Přívratě. Říká, že jako příslušníkovi nádražácké rodiny by mu takřka každotýdenní  dojíždění sem vlakem během celého dospělého života chybělo - nikdy nepřestal být východočeským patriotem. Jezdí nejen za maminkou, někdejší zdravotní sestrou na elektroléčbě, ale navštěvuje i některé zdejší kulturní akce. Nemohl si nechat ujít výstavu "Svět Stanislava Víši". Na vernisáž přinesl dnes už historický, v angličtině publikovaný knižní sborník odborných příspěvků světových vědců, které pozval na první opravdu široce pojatou konferenci v mezioborovém směru ekologie krajiny pořádanou v ČR  r. 1998. Záštitu nad konferencí převzala Univerzita Karlova, slavící tehdy 650. výročí svého založení. Jako editor sborníku příspěvků z konference (1999) použil se svolením rodiny Víšovy na přebalu jeden z obrázků svého učitele Stanislava Víši a když se letos po časovém odstupu 16 let podíval na internet a zjistil citační ohlasy na statě ve sborníku obsažené, uvědomil si, do kolika koutů světa spolu s publikací takto nepřímo pronikl také malíř Stanislav Víša. Je to mnoho desítek citačních ohlasů, o to cennějších, že v době vydání svazku ještě elektronická informační síť tak jako dnes nefungovala a sborník se distribuoval pouze prostřednictvím tištěné podoby (jednak jej dostali účastnící konference z asi 30 zemí, jednak se posílal normální poštou na vyžádání dalším zájemcům). Čili kromě různých koutů ČR a SR mají Víšu touto cestou v knihovničce vzdělanci ve Švédsku, Polsku, Indii, Kolumbii, Mexiku, Maďarsku, Itálii, Velké Británii, Norsku, Iránu, Rakousku, Holandsku, Austrálii, na Novém Zélandu, v Japonsku...   MM: Je zvykem odborné publikace pro lepší dostupnost v mezinárodním prostoru psát v angličtině...   PK: Nad každým univerzitním pracovníkem visí Damoklův meč každoročního hodnocení vědeckého výkonu, i když zároveň přednáší a vede absolventské práce studentů plus spoustu času investuje do příprav kursů pro studenty, do jejich zkoušení a komisionálních oponentur diplomek a disertací (Bc., Mgr., Ph.D.). Nikdo z nás v badatelské sféře totiž za život nezažil pracovní smlouvu na dobu neurčitou - ve shodě se  stále se měnící legislativou máme smlouvy na tři, případně pět let, s eventuálním prodloužením. Pak je veřejně vypisován konkurs a obhájení místa není samozřejmostí. Teď se to začíná měnit, ale novým "bičem" namísto konkurzů budou každoroční atestace. Pokud člověk z pracně vysoutěžených projektů nezplodí významnější vědecké objevy resp. výsledky publikovatelné v renomovaných zahraničních časopisech, neobstojí. Sem tedy směřuje největší úsilí každého přírodovědce (humanitní obory to mají trochu jiné - často jsou "jejich chlebem" poznatky z tuzemského teritoria, méně zobecnitelné v mezinárodním kontextu, ale o to významnější třeba pro naši historii). Když vám ročně nevyjdou publikace v mezinárodních časopisech s nenulovou hodnotou tzv. impact faktoru (IF, faktor dopadu), jejichž citovanost se dá rychle dohledat ve veřejně dostupných on line databázích jako je např. SCOPUS nebo Web of Science, v akademickém světě jako byste neexistovali a koledujete si o vyhazov z práce. (IF je definován jako poměr počtu citačních ohlasů, zaznamenaných v posledním kalendářním roce na všechny články publikované v daném časopise za předchozí dva roky, k celkovému počtu všech těchto článků). Jako šéfredaktor anglicky publikujícího časopisu Journal of Landscape Ecology, který má mezinárodní redakci, vím až příliš dobře po 8 letech vydávání, jak těžké je v současné informační záplavě držet recenzním procesem úroveň článků na výši, mít těch dobrých dostatek a postupně "up-gradovat" časopis do databází, aby získal indexaci, neřku-li IF. Celý ediční proces zabere strašně moc času.       Knižní díla paradoxně v současném systému příliš hodnocena nejsou, právě pro omezenější dostupnost v globálním měřítku, nicméně ucelenější zpracování jistých témat formou monografií potřebují komplexnější obory jako sůl (lékařství, sociální geografie, ekologie). Tohle nedocenění odborných knih kompenzuje např. Univerzita Karlova pravidelným hodnocením těch nejlepších, vyprodukovaných ze všech svých 17 fakult, při rozdělení do dvou oborových skupin (v rektorátní hodnotící komisi pro tento účel několik let jako člen zasedám, takže mám představu, kolik pokladů z této "největší fabriky v ČR" vzejde). Stát je neohodnotí, takže rektorát vyčlenil alespoň nějaké finanční prostředky, aby pro vznik takovýchto děl zůstal vůbec nějaký stimul.   MM: Máš nějakou takovou objevnější anebo souhrnnější publikaci z poslední doby?   PK: U objevů jde spíš o rychlost zveřejnění a to v co nejvíce čteném oborovém časopise, zatímco k syntézám či shrnutím širší problematiky se hodí knihy. Kdybych měl říct namátkou, co originálního se mi podařilo vybádat, tak třeba kdysi to bylo odhalení, jak změna dlouhodobé dynamiky vodního režimu v rámci asi tak století podmínila proměnu druhového složení travinných společenstev v nivách: vlivem ekologických extrémů se posunula genetická výbava (zúžila plasticita) významných rostlinných indikátorů. Tím se k sobě dostaly různé druhy, do  dříve nezvyklých kombinací ve zpravidla ochuzených porostech, a dnešní generace molekulárních genetiků testuje z toho odvozené hypotézy o tom, jak celý ten mechanismus funguje. Dosti citované práce máme ze Slovenského rudohoří, z dlouhodobých a "víceměřítkových" sledování horských pastvin, kde snad to nejzajímavější zjištění se týkalo role mravenců a mravenišť v přirozeném zarůstání otevřených ploch původním lesem: činnost mravenců urychluje řádově tzv. sukcesi dřevin a odhalení principu i detailů tohoto mechanismu je významné.      Nebo po letitém a do dneška pokračujícím výzkumu přirozené vegetační obnovy průmyslových deponií v krajině (hlavně opuštěných odkališť popílků či rud) se podařilo určit, které procesy (zvětrávání substrátu, zasolování, rozklad organické hmoty, zákonitá sekvence kolonizátorů rostlinných nebo živočišných kolonizátorů - opylovačú a distributorl semen) jsou klíčové a při asistované podpoře též šetřící finanční prostředky vynakládané na rekultivace. Takové plochy v kulturní krajině jsou zároveň jakýmisi "ostrovními okny" pro vstup zajímavých druhů organismů do kulturní krajiny a mohou být refugii "nové divočiny". Kromě článků z toho vzešla anglická kniha (česky volně tlumočeno: Přirozená obnova průmyslových deponií v krajině). Podílely se na ní asi tři desítky spoluautorů, většinou mých studentů. Vyšla 2004 a brzy byla rozebrána. Vývoj některých lokalit zkoumáme s mými doktorandy jak z pražské, tak nedávno založené královéhradecké přírodovědecké fakulty dále - dnes už jsou k dispozici nové analytické metody, takže se řeší otázky typu např. zda a proč se uvnitř toxické plochy deponie etablují rostlinné druhy s malým genomem, zatímco v okolí jejich příbuzní s velkým genomem. Odpovědi mají samozřejmě i praktický dopad při asanaci prostředí.   MM: Měl jsem ale na mysli úplně "žhavou současnost"...   PK: Nedávno jsme s kolegy ze dvou dalších pracovišť vydali soubornou anglicky psanou knížku s částí výsledků tříletého evropského projektu z oblasti českých vesnic v rumunském Banátu. Tam po uvolnění dlouhodobé izolace venkovských obyvatel po pádu železné opony začalo docházet k řadě postupných změn na úrovni kulturní, ale také v přírodě - obojí se tu prolíná (Czech villages in Romanian Banat: landscape, nature, and culture, 2014). Tradiční velmi prosté zemědělské obhospodařování formou úhorového polaření a pastvy včetně lesní připomíná poměry v Čechách a na Moravě před 150-200 lety, kdy se vlna vystěhovalectví z chudoby odehrála. Pro vegetačního ekologa je extrémně vzácné a zajímavé podchytit "tvrdými daty", jak postupně opouštěné plochy obdělávaných polností a extenzivní pastva, to vše na nechemizované a jen organicky přihnojované půdě podmiňuje nesmírně druhové bohatství flóry a fauny, jaké už u nás nevidíme. Koncem dubna na několik let starých úhorech vykvetou tisíce orchidejí, např. vstavače kukačky, o něco později se louky zaskví v barevné pestrosti mnoha desítek druhů na metr čtvereční, opět s terestrickými orchidejemi, jako jsou pětiprstka žežulník nebo vstavač mužský. Tyhle kytičky jsou u nás už velkými vzácnostmi. V knížce jsou zachyceny mizející zajímavostí z oblasti staré vesnické architektury (černé kuchyně, domácí hospodářské vybavení a nástroje) nebo něco o starých či místních odrůdách ovocných dřevin a jejich využití v kuchyni. Řada výsledků teprve bude časopisecky publikována a pro širší veřejnost bych velmi rád sestavil s pomocí vzniklého týmu populárněji laděnou knihu při zahrnutí více kulturologických aspektů - o zachovalých zvyklostech, rituálech, krojích atp. Přislib k tomuto rozšíření tématiky mám i od participantů na starším projektu, který v oblasti  odpracovalo Národní muzeum a nakladatelsky edice vypadá taky nadějně. Ale obnáší to ještě dost práce a dřív než na podzim se patrně nezačne.   MM: Jde o velice konkrétní a hmatatelné věci nebo reálie. Připomíná mi to ale, že kromě všemožných jiných písemností máš na svědomí taky dvě vydané knížky poezie nehledě na časopisecky a sborníkově publikovaná básnická čísla. Jde to vůbec všechno dohromady?   PK: Časově těžko, ale tak dlouho se mysl přesycuje jedním druhem činění, až to najednou bouchne a přijde ozdravná vlna nutkání odskočit si k jinému žánru. Pak občas nějaká básnivá můza, nabádající svobodněji a v krátkém mžiku ztvárnit dotírající podněty, přikvačí. Takhle každým rokem přirůstá řada poetických almanachů potažmo antologií, které s velkým entusiamem na naší nepodporované literátské scéně pořádá básník a novinář Vladimír Stibor: z r. 2013 Ptáci z podzemí, z r. 2014 Pastýři noci, letos shromáždil příspěvky prý už od 52 autorů... Křest se čtením dílek se koná vždy v červenci v pražské Galerii Portheimka a je to příjemné setkání se známými i neznámými (editorovi se daří sehnat též české autory žijící v zahraničí, sám jsem mu někoho "dohodil"). Anebo v r. 2013 mi celou sbírku Radost z chůze vydanou jinak "papírově" zveřejnil v elektronickém časopise Divoké víno (65/13, původní rok založení časopisu: 1964) jeho šéfredaktor Ludvík Hess, známý zakladatel babyboxů pro "odložené" novorozence. Je to na internetové adrese: http://www.divokevino.cz/6513/kovar.php   MM: Po dříve vydaných knížkách rozhovorů s osobnostmi z vědy a kultury loni vyšel v Praze další tvůj knižní rozhovor "Čas pro světlo". Je to190-stránkové interview s Helenou Illnerovou, přední českou fyzioložkou a biochemičkou, v letech 2001 - 2005 předsedkyní Akademie věd ČR. Svého času byla navrhována také jako kandidátka na post prezidenta republiky. Jak jsi se k této práci dostal?   PK: Dílko vzniklo na objednávku pražského nakladatelství PORTÁL, které takového knihy rozhovorů s významnými osobnostmi vydává v ucelené ediční řadě. Prostě se mi ozval ředitel nakladatelství Martin Bedřich, zda bych jako člověk profesně Heleně Illnerové blízký a zároveň občas píšící texty i jiné než ryze vědecké, tuhle úlohu vzal. Protože ona s tím souhlasila, po jistém rozmyšlení jsem kývnul. Práce začala vloni na jaře a skončila k podzimku. Před koncem roku 2014 už byla knížka na pultech a s menším zpožděním, v lednu 2015 se v  Praze v Havlově knihovně odehrál její křest a slavnostní uvedení do života. Besedu tam moderoval ředitel Portálu a zúčastnil se jí také předchůdce H.Illnerové ve funkci předsedy Akademie věd, profesor Rudolf Zahradník, jemuž v té době dělala zástupkyni. Sama si ho teď vybrala coby "kmotra" nové knížky. Byl jsem docela překvapen, kolik lidí na akci přišlo, přistavovaly se řady židlí a diskuse resp. otázky z obecenstva nebraly konce, takže manželé Illnerovi byli trochu nervózní, protože spěchali tuším na maturitní bál své vnučky...   MM: Moc času jak vidno na přípravu této knížky nebylo. Jak se mohlo podařit dát takový obsáhlý text tak rychle dohromady? Znali jste se s profesorkou Illnerovou již z dřívější doby?   PK: Samozřejmě se známe dlouho. Protože jako "přeběhlík" z akademie na univerzitu (na pozvání po sametovém pozdvižení) si při reformování akademie na mě vzpomněli a já jako nejmladší člen jakéhosi přípravného kruhu sedával vedle Rudolfa Zahradníka a dalších ctihodných osobností na Národní třídě, kde se diskutovala podoba "nové akademie". Na tom začátku 90. let jsme tam z UK byli dva zástupci, kromě mě parazitolog prof. J.Vávra. Poté, co se AV zreformovala a zredukoval se počet jejích ústavů, na čemž nejvíc odpracoval za funkční období svého předsednictví prof. R.Zahradník, nastoupila po něm právě H.Illnerová. Překrýval jsem se s ní svým obdobím děkanování na Přírodovědecké fakultě UK léty 2003-2005, kdy ona ve vůdčí roli končila a po ní v AV nastoupil Vašek Pačes. U nás na fakultě vždy také ve výběrových kursech přednášela a byla externí členkou vědeckých rad. Pomáhala  při řešení složitých mezioborových vztahů v akademické komunitě, konstruktivně dokázala přispět ve skandalizačních "kauzách" uměle vyvolaných médii, které měly kořeny v rivalitách skupin nebo jednotlivců. Dnes ještě společně působíme již druhým funkčním období v Komisi pro etiku vědecké práce AV ČR, já jako externí člen z univerzity.       O knížce se dá říct, že to byla "prázdninová záležitost". Hlavně kvůli tomu, že Helena Illnerová je hyperaktivní osobnost a přestože ve Fyziologickém ústavu je už jen emeritním pracovníkem, každou chvíli se nachází někde daleko za mořem, kam je zvána vědeckými kolegy, pak se zase angažuje na veřejné scéně doma (třeba kolem udělování ocenění ženám úspěšným ve vědě anebo v komunální politice). V médiích často patří mezi oslovované osobnosti ve všemožných otázkách redaktorů, pro nadaci Člověk v tísni pracuje tím, že třeba doučuje matematiku sociálně handicapované, případně romské děti. Ráda chodí mezi lidi, vyjadřuje se sympaticky jednoduše, nechci říct lidově, protože ten pojem díky Hradu už zhořkl. Všude jezdí odvážně na kole, stále holduje skautingu a pomáhá vychovávat v tomto duchu další generaci. Takže maximum práce na knize odvedla při letních pobytech na chalupě, ať už s odrůstajícími vnuky nebo s manželem. Sice jsme měli dopředu nahrubo rozvržené tématické okruhy, ovšem když se rozepsala "ve vlnách", byl to pak nápor na druhé čtení a uspořádání do nějakých rozumně strukturovaných pasáží. Trochu nám dohodnuté termíny sklouzávaly a bohužel už pak pod tlakem pana ředitele PORTÁLU jsem se nedostal k tomu jít v otázkách na konci hlouběji "pod kůži" života ve výzkumu a ve vysokém školství, což bych velmi rád...   MM: Helenu Illnerovou představuješ nejen jako vědce, ale i jako člověka s jeho problémy, jaké měla "za bolševika" a jaké změny nastaly po "oživení vědy" po r. 1989, kdy byly zejména pro vědce otevřeny hranice a také obzory...   PK: Obor chronobiologie, který má přímý dopad do našeho života, jak se to třeba populárně ventiluje při přechodech ze zimního na letní čas a opačně, je u veřejnosti známý, ale H.Illnerová velmi instruktivně krok za krokem vypráví o jeho vývoji a zákrutech jednotlivých objevných etap. Osudy členů její rodiny, z čehož se vyznává, jsou pohnuté a některé předválečné, válečné a novodobé epizody poukazují na nelehký životní příběh. Myslím, že v době chybějícíh osobnostních vzorů pro mladé a hledající, je jedním z prototypů...   MM: Rozhovor v knize se nevyhýbá ani exkurzi do rodiny a představuje H. Illnerovou jako manželku, maminku, babičku, prostě jako člověka a její mnohovrstevný život, včetně života politického. Obsahuje také zajímavou fotografickou přílohu...   PK: Je zjevné, že mládí strávené se skauty a rodinné prostředí naši zpovídanou osobnost klíčovým způsobem formovaly a její smysl pro spravedlnost, kreativní uplatnění nosných myšlenek a angažování v týmovém vedení má kořeny právě tam. Z obsáhlého rodiného archívu fotografií si samo nakladatelství udělalo výběr podle životních etap a samozřejmě vybíralo s ohledem na technickou způsobilosti pro reprodukci obrazové přílohy. Aby si člověk udělal lepší představu, o kom a o čem knížka vypovídá, nejlepší rada je - přečíst si ji: jde to dobře. Březnová zpráva z nakladatelství praví, že je rozebrána asi polovina z poměrně vysokého nákladu. Značnou výpovědní hodnotu mají e-maily, které mi chodí jako dík za zprostředkování poselství knížky s dodatkem, že je škoda, že se ta paní Illnerová nakonec prezidentkou republiky nestala. Když jí takové ohlasy tlumočím s odlehčeným ponouknutím, jestli by ještě neuvažovala..., dočkám se odezvy asi v tom  smyslu, že jsem sice hodnej, když jí to sděluju, ale že už by byla moc stará... (její přemíra energie ovšem odpovídá nikoli věku fyzickému).   MM: Kdybys měl stručně charakterizovat -  čeho si na Heleně Illnerové nejvíce vážíš?   PK: Optimálně namíchané kombinace smyslu pro fér hru, schopnosti současně řídit, rozhodovat a nerozdělovat lidi, a umění souběžně plus moudře používat jak tvořivou racionalitu, tak emocionální výbavu k dosahování cílů.    Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. (*1937) Vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kterou na půdě Fyziologického ústavu Akademie věd při propojení s molekulární biologií rozvíjela v rámci oboru chronobiologie. Stala se z ní mezinárodně respektovaná představitelka české přírodovědy, po r. 2000 předsedkyně AV ČR, České učené společnosti, České komise při UNESCO aj. Vedle aktivit spojených s vědou působí i na veřejnosti. V 70. a 80. letech založila a vedla turistický klub, dodnes se angažuje ve skautském hnutí, v roce 2008 kandidovala v senátních volbách jako nezávislá za Stranu zelených. Dlouhodobě se aktivně věnuje popularizaci vědy, roli vzdělání ve společnosti, sociálním problémům, ale také otázkám etiky.