Malá vzpomínka na květnové události v roce 1945  
Vzpomínka Jana Šillera
 Stejně jako v mnoha dalších místech tvořily se v pohnutých květnových dnech roku 1945 i v České Třebové skupiny dobrovolníků na obranu města. Stal jsem se ve svých 22 letech členem jedné z nich. Jejím hlavním stanovištěm se stala chlapecká škola v Nádražní ulici. Ubytováni jsme byli v jedné ze školních tříd, kde jsme zpočátku seděli na patrových kavalcích a čekali na rozkazy. Vtom se třídou rozlehla ohlušující rána, za níž následovalo hrozné nadávání a bědování: "Ten vůl mi prostřeli kšilt u masaryčky !" Teprve potom jsme zjistili, co se vlastně stalo. Jeden z dobrovolníků si při řeči pohrával s puškou a nedopatřením stiskl spoušť. Střela pronikla štítkem čepice druhého dobrovolníka, který seděl nad ním a byl mírně předkloněn, aby mu neuniklo nic z kamarádova vyprávění. Postižený si v té chvíli neuvědomil, že mohl mít prostřelenou hlavu a stále naříkal nad zničenou "masaryčkou".
S jedním kamarádem jsem byl vybrán na hlídku. Byli jsme vysláni na náměstí, kde jsme se museli hlásit u muže v parádní důstojnické uniformě, pravděpodobně velitele náměstí. Od něj jsme obdrželi instrukce, co je naším úkolem, přičemž na nás řval, že máme stát v pozoru, když s námi mluví. Nařídil mi chodit od Vostrčilova hostince (Modrá hvězda) dolů k záložně (dnes Komerční banka) a kamarádovi v opačném směru. Ve chvíli, kdy jsme se setkali, jsme se museli prudkým pootočením hlavy pozdravit. Toto nám bylo velícím důstojníkem názorně předvedeno s dodatkem: "Je to rozkaz, moulové !" Dodnes nevím, co jsme vlastně hlídali. Snad jsme střežili našeho velitele, aby do "něčeho" nešlápl.
Asi po hodině se ozvalo z městského pouličního rozhlasu: "Od Třebovic je hlášen příchod oddílu SS ! Je nutné vyslat průzkum !" Na náměstí vypukl pořádný chaos. Velící důstojník, který nás celou dobu nabádal ke statečnosti, nejdříve vhodil do sklepního okna Živnostenské záložny brigadýrku a po chvilce se tam nasoukal sám. Na protější straně náměstí jsme zase spatřili jednoho z členů městské policie, jak šplhá po střeše radnice na vedlejší dům, kde schoval za komín.
Vtom se na náměstí objevil další z dobrovolníků na německém ukořistěném pásovém motocyklu. Já s kamarádem (jediní ozbrojeni) jsme nasedli na motocykl a vyrazili jsme na průzkum. Ani jeden z nás nevěděl, jak se nabíjí puška. Teprve u železniční rozdvojky nám staří mazáci, kteří tam hlídali trať, ukázali, jak se to dělá. Po příjezdu do Třebovice jsme na železniční trati zahlédli muže v černé uniformě, kterého jsme pokládali za příslušníka SS. Na nic jsme nečekali, otočili motocykl a rychle se vraceli zpět do města. Všichni tři jsme si pro jistotu nasadili na hlavy přilby, které jsme našli ve vozidle. Když jsme dojeli do míst, kde se dnes nachází benzínová čerpací stanice u Rybníka, vyskočil proti nám z příkopu muž s granátem v ruce a chystal se ho po nás hodit. My v tu chvíli poznali, že je to náš kamarád, člen RG (revoluční gardy). Naštěstí nás včas poznal a tak granát dopadl na opačnou stranu silnice, kde také vzápětí po dopadu explodoval. My poté pokračovali v jízdě dále do města.
Mezitím se rozšířila zpráva, že od Rybníka přijíždí Rudá armáda. Celé město vybíhalo do ulic a všechno se hrnulo k náměstí, které se v malé chvíli zaplnilo lidmi tak hustě, že by jablko nepropadlo. Stále přibíhali další a další občané, aby přivítali a pozdravili rudoarmějce. Někteří jen tak, jiní s praporky v ruce a všichni nedočkavě očekávali své osvoboditele.
V tu chvíli, netušíce, co se městě děje, jsme se blížili ke Starému náměstí. Pásy motocyklu rachotily po žulové dlažbě Moravské ulice. Hluk vzbudil pozornost shromážděných občanů. Davy lidí se rozestoupily a my vjeli do náměstí, doprovázeni bouřlivým jásotem, voláním : "Už jsou tady ! Ať žijí osvoboditelé !" a máváním praporků.
Motocykl jsme zaparkovali před starou radnicí u morového sloupu, kam za námi běžel místní fotograf pan Jan Tomek s připraveným fotoaparátem. Když se přiblížil, udiveně zůstal stát a jeho jedinou reakcí bylo, že ohromeně řekl: "Vždyť je to Jenda !"
Zanedlouho se objevili první skuteční sovětští vojáci a naši motorku zabavili. Tím skončila naše "obrana města" a my se rozešli do svých domovů. Teprve později jsme se dozvěděli, že onen "esesman" v Třebovici, před nímž jsme tak rychle ujížděli, byl německý železničář. Mezi příslušníky starší generace občanů našeho města se jistě najdou další pamětníci květnových událostí z roku 1945.
 Sepsal Martin Šebela