Život v církvi                                                                            Zamyšleni Nelze pochopit, co je život v církvi, když nechápeme význam obou slov! Co je život? Jedna definice říká, že život je tam, kde dochází k proměně energie, výměně látek a informací. Samozřejmě každá definice kulhá, ale tohle je zajímavé. Je kámen skutečně neživý a rostlina živá jen proto, že v druhém případě dochází k neustálé proměně? A když rostlina odkvete a uschne, znamená to, že zemřela, protože nám sešla z očí? Jiná definice říká, že život je tam, kde je jedinec schopen samostatné údržby. Ach ano, už to chápu, tam kde se o sebe jedinec nepostará, je mrtvý. Někdy se mi zdá, že takové chápání života se čím dál víc prosazuje. Dříve se cenila moudrost bělovlasých kmetů, dnes jsou k smíchu, protože na klávesnici nemohou najít „Enter“ a nevědí, co je internet a dotykový mobil.... Pro křesťana je život tam, kde věci mají řád a smysl. Kámen, z kterého postavím most, i květina, co odkvetla, i stařec, který má svou životní moudrost a vzpomínky, to může přece mít svůj smysl a tedy je to pro mne živé, protože to plní úlohu, kterou tomu všemu dal Bůh. Naproti tomu lidské mraveniště někdy smysl nedává a tak může existovat společnost, která je již mrtvá, přestože všude je hemžení a samostatná údržba. A co církev? Někdy se jí lidé smějí pro její skandály a neohrabanost, neschopnost mluvit současným jazykem, či myšlenkovou povrchnost a soupeření. To je průšvih! V teologii se tomu říká církev viditelná a někdy tu církev, na které lidé vidí každý chlup, skutečně nelze spojovat se životem. Pak je ovšem církev „neviditelná“, není vidět, jen Bůh sám ví, kdo do ní patří. Ale v této neviditelné církvi se dějí věci. Když vymyslím definici pravé církve, bude to opět jenom zkratkovité. Dnes odpoledne jsem šel na procházku až za vesnici. Máme tam malý evangelický hřbitov, už se tam staletí nepohřbívá a někteří naši členové asi ani nevědí, že něco takového existuje. Na tom hřbitůvku jsou čerstvě vysázené květiny, i když je sucho, je vše zalito. Dlouho jsem nevěděl, kdo se o to vše stará, nikdo z „našich“ mi nebyl schopen říct, až jsem na to přišel náhodou. Žena, tuším z katolické církve, kterou nezajímají duchovní závody, které beztak již odvál čas. Je to zapotřebí, tak si dá tu práci i v místech, kam mnoho lidí nechodí a kde to nikdo moc neocení. Obětuje se i pro takovou drobnost. Život v církvi je tam, kde se lidé obětují pro věc. Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ A je to tak, protože se za nás obětoval. Církev žije tam, kde se oběť bere vážně. Ne spousta aktivit, kde si můžeme udělat čárku, ale oběť – v první řadě oběť Ježíše Krista a pak i ta naše. Petr Peňáz, evangelický farář