Příroda a svět Zamyšlení na červenec   Slovanské slovíčko „svět“ je bratrem slova „světlo“. Svět je tedy místo, kam dopadá světlo. Svět je místem, kde je vidět. Jistě znáte starověké mapy, kde se pustá místa označovala nápisem „Zde jsou lvi“ - tedy nebezpečno, zakázáno, neprobádáno, tady se útočí ze zálohy. Líbí se mi představa, že svět je místem, kde je světlo a je na všechno dobře vidět, ale leká mě zpráva apoštolů, že svět může být místem tmy a tmářství, že svět ve zlém leží. Je zajímavé pozorovat hru slov a zjistit, že starověký člověk zpočátku nepotřeboval souhrnně pojmenovat prostor obývaný lidmi. Člověk byl bezprostřední a pravděpodobně mu stačilo pojmenovat to, co měl ve své blízkosti. Země za obzorem byly vzdálené a obloha místem, kde žili andělé, polobozi, či bozi. Jejich existence byla samozřejmá, ale přesto se jednalo o sféru, která se nedala a možná nesměla uchopit. A s přírodou je to vlastně podobné. Starověký člověk při pohledu na přírodu nepotřeboval překročit věky a nespěchal miliardy let nazpět, necestoval časem. Člověk viděl přírodu a setkával se se svým Stvořitelem.  Souzním se starověkým člověkem a stačí mi nalézat v přírodě Boží dílo. Všechnu vědu nechávám lidem, kteří jsou chytřejší než já, fandím jim a držím palce, aby z jejich dílen vzešlo něco dobrého. Ale pro mě je příroda Božím vzkazem o dobrotě a lásce, o řádu a smyslu. Příroda je naučením, dopisem, který mám číst a který ovšem nesmím zmačkat a hodit do ohně. Až lidé pochopí, že jako vědci dokáží luštit genetický kód, tak také každá duše se může s Bohem setkávat, pak bude svět skutečně místem světla. Než se tak stane a prohlédnou naše zatemnělé mozky, bude úkolem lidí, kteří věří ve Světlo, nést zprávu až na sám konec Země. Petr Peňáz,  farář ve Sloupnici