135 let ochotnického divadelního souboru „Hýbl“

Třetího září uplyne 229 let od narození (1786) českotřebovského rodáka Jana Hýbla, spisovatele a redaktora, profesionálního korektora českého tisku, velkého milovníka divadla, který byl horlivým podporovatelem studentských ochotnických představení. Jeho vlastenecké počínání, láska k rodnému jazyku, který nekompromisně prosazoval na česká jeviště, působily tak emotivně, že se jeho jméno dostalo do názvu divadelního spolku.

Není známo, kdy se tak stalo, ale jisté je, že již před 125 lety byl založen divadelní spolek, který sdružoval tehdejší ochotníky (1880).  Nebyl to jev ojedinělý. Nahlédneme-li do dvoudílné publikace „Místopis českého amatérského divadla I. A II. díl)“ (V. Šrámková - J. Valenta), dozvídáme se,  o tom, kdy a kde se amatérské divadlo hrálo. Jen v I. Dílu je zmapováno 2705 míst, v druhém ještě více. Tyto údaje dokazují, že ze všech kulturních činností od nejstarších dob je amatérské divadlo významným činitelem ve vývoji národa a nepřímo dokumentuje jeho dějiny.

Své místo našlo především mezi prostým lidem a stalo se zdrojem jeho vzdělávání. Ochotnické divadlo je národním kulturním podnikem, nikoliv jen pouhou zábavou.

 Do mého článku se vkrádá otázka: jak důstojně oslavit takové výročí existence zdejšího ochotnického spolku? Když vynecháme onu obligátní formu vzpomínek, vycházejících z historie divadelní činnosti, která se objevuje ve všech publikacích, vydaných k oslavám minulých let, odpověď může být prostá: díkuvzdání všem. Všem, kteří se od založení až k dnešním dnům obětovali a věhlasu naší divadelní scény věnovali nespočetné množství hodin v podobě studia rolí, zkoušek a představení, velmi často bez ohledu na překážky, které se mnohdy stavěly do cesty.  Jmenovat je v textu této vzpomínky nelze a byla by to nepředstavitelně dlouhá řada vynikajících herců malých i velkých rolí a právě tak významných režisérů i těch, kteří stáli v zákulisí, bez nichž by divadlo nebylo divadlem. Odměnou jim bývá obvykle radost z úspěšné premiéry a repríz, uznání diváků tlumočená kyticemi květů a potleskem.

Tak trochu z vlastní zkušenosti bych rád, milí čtenáři, přiblížil pocity z odhodlání postavit se na „prkna, jež znamenají svět“. Dát se ozářit světly reflektorů a po zvednutí opony do ztichlého jeviště říci třeba jen „Dobrý večer, vítáme vás!“ Je to kus zvláštní odvahy a každý ji nemá. A nemyslete si, i těm odvážným tréma zrychlí tep a často i orosí čelo. Dát se do služeb Thálie, ucítit vůni líčidel, sílu slov, která z prozářeného jeviště míří k divákovi, zanechat v zákulisí své „Já“ a být někým jiným, jakého stvořil autor a dokresluje režisér, to je atmosféra, která uchvátí a nikdy se jí takový odvážlivec nezbaví.

Než herec, - představitel jisté divadelní postavy – a není v tom rozdíl, zda profesionál či ochotník – vstoupí na jeviště, podstoupí jisté proměny. Mezi ně patří oblečení – kostým, který by měl odpovídat době, v níž se drama a odehrává. Moderní pojetí, moderní názory některých režisérů činí jisté výjimky. Za druhé je to herecká maska, která představuje hmotně osobu hry. Je součástí hereckého výkonu a líčení je do jisté míry už samo o sobě uměleckou činností. Promiňte mi, nemám oprávnění k tomu, abych zde popisoval jakousi nauku o divadelní masce. Chci jen naznačit, čím vším prochází ochotnický herec, než se vám představí na jevišti ve své divadelní postavě.

Kolik takových divadelních postav bylo vytvořeno našimi ochotníky za léta  jeho činnosti! Dovedete si představit průvod těchto divadelních masek naším městem? Nemohu je popisovat, tak jako nemohu uvádět herce, kteří divadelní masky vytvořili. Bylo jich za 125 let nesmírné množství. A v této představě vidím onu tvůrčí, ideovou, uměleckou hodnotu divadelního odboru „Hýbl“ v našem městě.

Karel Heger ve své knize „Z hercova zápisníku“ píše: „Divadelní ochotnictví je velmi důležitým nástrojem výchovy k chápání  divadla a divadelní kultury vůbec. Na to se často neprávem zapomíná při jeho celkovém hodnocení.“ A přece ze všech hvězd na českotřebovském  ochotnickém nebi budou zářit hvězdy první velikosti:

Jan Tykač, z jehož popudu byl v roce 1880 založen spolek divadelních ochotníků Hýbl a z doby poválečné po r. 1945 pak Oldřich Bittl, režisér, jeden z nejznámějších třebovských divadelních  divadelníků, k němuž se komickým žánrem řadí Karel Tomeš, nezapomenutelný herec, režisér a výtvarník. A nesmíme zapomenout ani na režiséra Mirka Dočkala, právě tak velice talentovaného herce a režiséra Bohuslava Routka. Poděkování patří ještě výbornému režisérovi, který se rovněž stal osobností třebovského divadelního světa – Miroslavu Chudému, který nás jako první po osvobození zavedl na 22. Jiráskův Hronov.   A nejsou to jen muži, ale též ženy, které svou obětavou divadelní činností přispěly k slávě našeho spolku. Ze všech je třeba jmenovat Andělu Kučerovou - režisérku a hlavně organizátorku divadelní činnosti. Ti všichni již odešli z našich řad a nikdy se již nevrátí.  Snad pokračují v té naší bohulibé činnosti tam někde v nadoblačné výši, kde světla ramp nikdy nezhasínají......

To všechno pěkně napsal Jaromír Šlemr pro DS Hýbl v roce 2005 k jeho stopětadvacetinám.  Co by asi napsal letos, když už není mezi námi?  Jistě i po tom, že staří odcházejí a mladí nastupují, jak herci, tak režiséři. Herci jsou důležití, protože bez nich se režiséři neuplatní, a stejně důležití jsou režiséři, bez kterých herci  nemohou hrát. Úspěšným režisérem posledního desetiletí  je nesporně Jiří Jireš který občas podlehne i pokušení si zahrát. Jak mnoho to znamená pro život našeho divadelního souboru, protože to je pokračováním tradice! Pravda máme i další soubory, ale zde je  řeč o DS Hýbl a jeho letošním výročí.  Oslaví je jak se sluší a patří na prknech co znamenají svět, už v říjnu t.r. (opereta Šly panenky silnicí). Tak ať se daří, tedy zlome vaz!.  (re)