V závěru měsíce srpna oslavil neuvěřitelných 95 let českotřebovský občan, Ing. Jaromír Barták. Narodil se 24. srpna 1912 v  Nymburce v rodině holiče a vlásenkáře Jindřicha Bartáka a jeho manželky Anny. Měl ještě o dva roky mladší sestru Marii.

Poté, co ve svém rodišti  ukončil státní českou reálku, byl v roce 1930 přijat  ke studiu na ČVUT v Praze, obor inženýrského stavitelství.  Během studií nalezl ubytování v dnes již neexistující  Studentské kolonii na Letné. Zde žilo pohromadě mnoho studentů pražských vysokých škol ať se jednalo o stavaře, mediky či další obory. Dokonce zvláštní pavilon zde měly i ženy - studentky. Se svými bývalými spolužáky - tzv. koloňáky - se ing. Barták účastnil pravidelných setkání. Jako student  mladý Jaromír s několika vrstevníky pravidelně statoval na předních pražských divadelních scénách - Stavovském a Národním divadle.  Po studiích a  následné promoci nastoupil ing. Barták vojenskou presenční službu, kterou  vykonal postupně v Mladé Boleslavi a v Praze.  

Po vojně jej pracovní umístění zaválo na dobu šesti měsíců do Berlína , kde působil u firmy Lorenz & Co., zabývající se  geologickým průzkumem  pro stavby téměř celé Evropy, konkrétně zemí ovládaných fašistickým Německem. Svému oboru zůstal ing. Barták věrný po celý život. Životní družkou Jaromíra Bartáka  se stala MUDr. Eliškou Záleská, dcera známé parnické porodní asistentky Cecílie Záleské. Paní Eliška se v našem městě stala první dětskou lékařkou na místním zdravotním středisku. K jejich seznámení došlo v roce 1943 v Benešově, kde působila v tamější nemocnici a ing. Bartáka  do okolí tohoto města přivedly pracovní povinnosti. Vztah obou mladých lidí skončil  později svatbou. 

Fotografie J. Bartáka, který jako 24tiletý absolvoval  v r. 1936 do Itálie

¨Život Jaromíra Bartáka doplňují i vzpomínky současníků.  Vojtěška Vohralíková vzpomíná:" V almanachu o fotografování jsem se dočetla, že byl autorem první poválečné pohlednice Liberce z července 1945 a tak jsme se dostali k té době. Byl povolán k výkonu služby a asistoval v pohraničí u "divokých odsunů". Bylo to zajímavé vyprávění a je škoda, že to nehodil na papír. Líčení scén, jak odsouvali  Němce, kteří tu celou dobu žili a za to, co se dělo nemohli, jejich okrádání o cenné věci atd. A další a další. Jemu se  občas dařilo situaci zvládnout jen díky samopalu. Ocitl se se u nádraží, kde na otevřeném vagonu stály většinou ženy s rukama nahoru  a nějaký kluk - gardista, na ně mířil. Zeptal se co se děje a on že se dívá, jestli ještě nemají na rukách prsteny. Tak na něj zařval co blbne a blbeček toho nechal, jinak by ho prý asi zastřelil, jak se naštval.  Byla tam i žena, která držela nad hlavou asi dvou měsíční dítě. Tomu pak šel pro mléko. -  Další scéna, která v něm udělala nezapomenutelný dojem byl z hospody, kam přišli Rusové. Byl tam i klavír a jeden Rus. Když ho uviděl, tak bylo jasné, že to je klavírista. Očima se domluvili jestli si smí zahrát. Nejdřív si umyl  ruce a pak dobu hrál na klavír. Jiní Rusové si zase nezadali s našinci a taky kradli. Ale když je chytili, tak následoval většinou krátký proces - kulka. Do Bystřice u Benešova se dostal také coby voják a fotograf k likvidaci internačního tábora, který tam byl a kde byl i Jára Pospíšil....  Škoda, že to nemůže pan Barták dovyprávět sám...."

Do našeho města přišel ing. Barták v roce 1950, kdy se zde objevil jako  pracovník Železniční stavební správy. Hned po svém příchodu zde založil tzv. Středisko průzkumu, tehdy jediné v rámci ministerstev železnic a dopravy. Geologický průzkum prováděl na  svěřeném úseku trati Česká Třebová - Dlouhá Třebová. Další zaměstnání nalezl u tehdejšího Státního  ústavu dopravního projektování (SUDOP), dále potom v Praze u podniku Metrostav, kde působil jako hlavní projektant trasy C z Kačerova do Jižního města.
Manželé Bartákovi velice  brzy splynuli s kulturním životem našeho města. Kromě  pravidelných návštěv koncertů KPH připomeňme jejich velký zájem o výtvarné umění, podnícený bratrem paní Elišky, zdejším knihařem a junáckým pracovníkem Františkem  Navarou.
Velkou zálibou ing. Bartáka se stalo fotografování. První fotoaparát značky Leica mu zakoupil otec již v době pražských studií. A to  bylo tehdy něco! Během let pořídil řadu zajímavých snímků, dokumentující např. květnové události roku 1945 v Praze a Nymburce,  vlastní pracovní  činnost, nescházejí ani snímky z cest či školních srazů svých i manželčiných spolužáků. Společně s panem Sixtou zhotovil dnes velice známé snímky z provedení Zedínkovy opery Obrázky z Hor. Objektivem svého aparátu zachytil řadu známých tváří našeho města, jako své manželky, švagra Františka Navary, jeho vnučky, dnes již nežijící zpěvačky Zuzany Navarové, bývalé drogistky Elišky Komárkové, F.K. Zedínka, ing. Konráda Moschnera, prof. Václava Hlada a také paní Zuzany Švabinské. Velkou zálibou ing. Bartáka se stalo pátrání po osudech zdejšího rodáka, nacisty popraveného ing. Otakara Runy a shromažďování všech dostupných dokumentů a informací o  jeho osobě. O jeho bohaté poznatky byly obohaceny sbírky zdejšího městského muzea.  Zasloužil se také o odhalení Runovy pamětní desky na jeho rodném domě U Zajíčků čp.20 na Starém náměstí.

Ve vysokém věku začal Jaromír Barták  s digitalizací svého velkého fotografického archivu. Sám se téměř devadesátiletý naučil pracovat s počítačem a skenerem a zajistil převedení všech svých pro úschovu důležitých fotografií do digitální podoby včetně jejich popisek. Jeho život, práce a rodina je tak dobře zaznamenána.  Po úmrtí manželky se na přání syna Vladimírfa přestěhoval do jheho bydlištrě. veškerou péči nalezl v Domově u u Fontány v Přelouči, kde také přijímal návštěvy a rád vzpomínal na léta prožitá v České Třebové  I zde většinu času trávil v knihovně a také u počítače.

Podle Martina Šebela s přispěním Vojtěšky Vohraliíkové