Anežka a Edvard Paukertovi                                                                
(1885 – 1976)      (1887 – 1915)       
V roce 1885 se na statku u Koštů v Parníku u České Třebové narodila dcera Anežka. Časem se z ní stala krásná a velmi pracovitá dívka. Nedaleko v chudé chalupě vyrůstal Edvard Paukert, pohledný, veselý kluk s tmavým knírem, co uměl hrát na harmoniku, zpívat a ochotnicky hrál divadlo. Nebylo divu, že se ti dva do sebe zahleděli, jenomže sociální rozdíl mezi jejich rodinami byl natolik velký, že Anežčini rodiče bránili mladému páru, co síly stačily. Láska ovšem nejenom hory přenáší, a tak když v roce 1910 Anežka čekala dítě, rodiče povolili a svatba se konala. Cena za tuhle vyvzdorovanou lásku byla vysoká – Anežku otec vydědil.
Ale co, byli mladí a konečně byli spolu. Pronajali si v jedné parnické chalupě světničku, začali hospodařit, po Mařence se narodila Blaženka, a přestože se měli co ohánět, žili šťastně a měli pocit, že se jim nemůže nic stát. Mohlo. Vypukla 1. světová válka, Edvard musel v roce 1915 narukovat, Anežka v té době čekala třetí dítě.
První lístek polní pošty nese datum 27. června 1915. Poslán byl snad z italské fronty, ale místo odeslání patřilo k vojenským tajemstvím, takže Anežka mohla jenom odhadovat. Během července přišly další čtyři lístky, ale už 4. srpna dorazilo oznámení, že Edvard byl raněn. 5. srpna se narodila třetí holčička, pokřtěná byla Ludmila. Během měsíce docházely lístky polní pošty z nemocnice v Domžalle na území dnešního Slovinska. Když se zranění hojilo, Edvard se velmi těšil, že ho alespoň na pár dnů pustí na zotavenou domů a potěší se s rodinou. Rakouská armáda ale potřebovala každého vojáčka, a tak 4. září Edvard zamířil opět „tam“. Je tomu právě sto let, když ke konci září přišel lístek následujícího znění:
Ctěná Paní
Přijměte odemě srdečný pozdrav a milou zpomínku ale touto kartou vás velice zarmoutím že jsem byl s vaším mužem v jednom dekuňku a přilítnul nám tam granát a jeho roztrhnul a mě těžce ranil do levy nohy jeho smrt lehká a kratká jeho poslední vykřiknutí bylo ach mý děti a už více ani nevzdychnul velice mě ho bylo líto poněvadž byl hodný (nečitelné slovo).
Josef Klubičko
Až teprve teď Anežku a její dcery vzal otec Košta na milost a vyhradil jim na statku tzv. výminek. Patřilo k němu kousek pole, hlady neumřely. Své dcery Anežka vychovala sama, přestože údajně nápadníci byli. Odmítala je s tím, že její děti nikdo cizí bít nebude. Zůstala už navždy sama, štěstí snad prožívala ve chvílích, kdy se dcery v průběhu třicátých let vdávaly. Dvě starší za řemeslníky, nejmladší za poštovního úředníka pod penzí. A když přišla vnoučata, zdálo se, že život začíná přece jenom ukazovat trochu vlídnější tvář. Ne nadlouho. Těsně před druhou válkou jedna z vnuček zemřela ve věku rok a půl na zápal plic. Antibiotika ještě nebyla.
Po válce Anežka opustila přidělený výminek, odstěhovala se do České Třebové a bydlela u své prostřední dcery. Když se v roce 1948 dostali k moci komunisti, Anežce vzali kvůli scelování družstevních lánů její políčko, náhradou dostala pruh kamenité půdy v místě zvaném Studená hůra. Dva zeťové přišli o své provozovny, poštovní úředník odmítl vstoupit do „té správné strany“, a tak šel na nádraží vozit balíky k vlakům. A zase byly starosti a hluboko do kapsy a spousta vysilující dřiny.
Anežka se dožila více než jedenadevadesáti roků. Přes šedesát let byla vdovou. Na Edvarda nikdy nezapomněla, až do její smrti visel v kuchyni jeho fotografický portrét z doby těsně před tím, než narukoval. I na hřbitově spí sama. A vlastně se ani nikdy nedozvěděla, kde přesně skončila její vyvzdorovaná a tak tvrdě zaplacená láska.       Ludmila Morkesová, pravnučka