Za Vladimírem Hamplem

Vladimír Hampl se narodil 10. ledna 1929 v Litomyšli. Jeho otec František Hampl pracoval na dráze jako strojvedoucí. Byl ruský legionář. Ve válce strávil sedm let. Po návratu z Ruska se seznámil s Terezií Opletalovou z Olomoucka a zakrátko se jim měla narodit dcera, která ale při nešťastném porodu zemřela. O několik let později se jim narodil jediný potomek Vladimír. Žili v Litomyšlské ulici čp. 412 naproti restauraci Beseda. Když šel Vladimír Hampl do první třídy, přestěhovala se rodina do nového domku v Javorce, který si nechal postavit jeho otec za část peněz. které si vydělal za službu v legiích. Prý ho jako strojvedoucího, který spal i ve dne, budil autobus, který jezdil dvakrát denně do Litomyšle a zpět. Do školy chodil Vladimír Hampl na červenou školu a na gymnázium. V té době také chodil do hudební školy, kde se učil zpívat a hrát na housle. V pozdější době se věnoval především opernímu zpěvu. Aby měl mohutný a silný hlas, trénoval zpěv v leže a na hrudník si přidával pytle s pískem. Že měl dokonalý hudební sluch a talent v budoucnu mnohokrát prokázal. Další jeho zálibou byla filatelie, historie, zeměpis a lehká atletika, o čemž svědčí několik desítek diplomů, které získal v celorepublikových soutěžích. Jeho oblíbené disciplíny byly oštěp, disk a koule.
Během druhé světové války žila rodina v neustálém strachu, protože gestapo získalo databázi legionářů. Ti byli spolu s vojáky považování za největší nebezpečí pro Němce v protektorátě. Otec Vladimíra Hampla jezdil během války s poštovními a nákladními vlaky na Slovensko. Domů se vracel neskutečně unavený, obzvláště tehdy, když byl jeho vlak ostřelován, nebo bombardován a on musel ležet schovaný pod lokomotivou, aby ho nezasáhli. Přitom hrozilo nebezpečí opaření horkou vodou při průstřelu parního kotle. Proto si Vladimír Hampl svého otce během války moc neužil. Po válce se stal Vladimír Hampl jako aktivní sportovec členem ozbrojené revoluční studentské legie se sídlem v budově gymnázia, které vedl gymnázijní profesor František Hortlík. Vyzbrojeni byli puškou a bodákem. Jeho úkolem bylo vodit zatčené Němce na různé práce po městě. Jeho otec František byl v té době jmenován velitelem strážního oddílu a byl tlumočníkem mezi městem a ruskými vojáky. Měl oprávnění nosit zbraň.
Když bylo Vladimíru Hamplovi 20 roků, jeho otec mu náhle zemřel. Bylo to v roce 1949, v době komunistického rozmachu. Protože jeho otec nestihl odpracovat jednu jedinou šichtu, která mu chyběla aby mohl odejít do důchodu, neuznala jim komunistická byrokracie žádné finance za jeho odpracovaná léta, ani za léta, která strávil ve válce. I přes to, že jeho funkce byla strojvedoucí revident a byl jmenován osobně ministrem dopravy. Jeho matka Terezie nikdy nepracovala, protože jako spolumajitelka olomouského pivovaru žila z dividend a věna svého bratra, který v Praze vlastnil Opletalovo knižní vydavatelství a nakladatelství a byl vrchním ředitelem Pozemkového úřadu v Praze. Po komunistickém znárodnění pivovaru a měnových reformách, žila rodina na hranici chudoby, protože všechny tátovy těžce vydělané peníze a věno jeho manželky v té době ztratily hodnotu a příjem peněz pro rodinu byl pod hranicí minima. To byla pomsta za to, že v Rusku jako legionář  bojoval také s bolševiky, zakladately komunistické strany.
Po skončení války pokračoval Vladimír Hampl ve studiích na Textilní škole v Ústí nad Orlicí. Ve druhém ročníku se začal projevovat jeho novinářský talent. Začal psát příspěvky do novin, které mu stále častěji otiskovali. Jeho první články pojednávaly o dění v České Třebové, o historii a o významných občanech města.
Po skončení školy nastoupil do místní textilky n. p. Perla 02, kde pracoval jako tkadlec. Zde také pokračoval ve své novinářské činnosti, kdy psal do denního tisku a textilních časopisů o Perle a o jejích zaměstnancích a o historii České Třebové. V Perle byl zakladatelem pěveckého souboru, který po celou dobu vedl. Po nástupu na vojenskou službu do Břeclavy k ženistům, v těchto činnostech pokračoval. Také zde psal do vojenských novin jako třeba Obrana lidu a za pomoci velitele kasáren založil osmdesátičlenný pěvecký soubor. Ohlas tohoto souboru byl tak ohromný, že za celou vojnu mohl přijet domů pouze na několik dní. Na všechny víkendy měli naplánovaná vystoupení. Jejich dva autobusy se zpěváky a hudebníky objely snad celou republiku. Za tuto činnost získal od velitele kasáren v té době nevídanou odměnu. Mohl přijet domů o 14 dní dříve.
Po vojně se opět vrátil do n. p. Perla. Ředitel mu nabídnul, že by mohl pracoval jako referent pro vynálezy a zlepšovací návrhy, ale musel by vystudovat potřebný právní institut. On to přijal a studia zdárně dokončil. Byl členem Československé vědeckotechnické společnosti, kde byl členem předsednictva krajské rady v Hradci Králové, dále byl členem krajské komise vynálezců a zlepšovatelů a jedno funkční období členem ústřední zlepšovatelské komise v Praze. Jako znalec problematiky vynálezů a zlepšovacích návrhů také zastupoval firmy a občany u soudních sporů. Po vojně také pokračoval v novinářské činnosti a stal se redaktorem závodního časopisu Výzva a Informace. Psal články do textilních časopisů Textil, oděv, kůže (TOK), B - expres a dalších, kam psal o vynálezeckém a zlepšovatelském hnutí a o výborných pracovnících a kolektivech zaměstnanců v podniku. Psal také do veřejného tisku jako třeba Svobodné slovo, Pochodeň, Orlické noviny, časopis Květy atd.
Také jeho pěvecký soubor pokračoval ve své činnosti. Na jejich vystoupení vzpomínala jeho, v té době budoucí manželka Eliška. Mimo sborových zpěvů, které dirigoval, přicházeli na jeviště také jednotliví zpěváci. Když přišel Vláďa a zazpíval, všichni ztuhli. Jeho operní árie zaplnily celý sál a nikdo ani nedýchal. Když se jednou spolu setkali a on na ní promluvil, bylo vše jasné. Měli tři děti,  Marcelu, Vladimíra a Ivanu.                                                                                                              
V roce 1951 podal Vladimír Hampl přihlášku do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, kam byl po náročných pěveckých zkouškách bez výhrad přijat. V té době mu bohužel vážně onemocněla jeho maminka, se kterou žil, takže nástup musel zrušit a musel zůstat v České Třebové. V dalších letech se zúčastnil mnoha pěveckých soutěží, kde se vždy umístil na předních místech. Jedna z pěveckých soutěží se konala v pardubickém divadle. Byla to krajská soutěž mládeže v sólovém zpěvu, po které dostal okamžitě nabídku, že může nastoupit na studia na konzervatoř. Protože se stále staral o svoji nemocnou maminku, musel i tuto životní nabídku opět odmítnout. Poslední pěvecká soutěž, které se zúčastnil, byla v jeho sedmdesáti letech televizní soutěž Do-re-mi, kde zpíval svojí oblíbenou árii Tulákova píseň z operety Rudolfa Piskáčka „Tulák“. Po tomto vystoupení v televizi mu přišlo mnoho pochvalných dopisů od diváků z celé republiky.
Další jeho zálibou, které doslova propadl byl jazyk esperanto. V roce 1960 byl v České Třebové obnoven esperantský kroužek Amikeco, který během války zanikl. On patřil mezi ty kteří ho opět oživili. Nejprve probíhaly po několik let kursy esperanta, po kterých následovala čilá dopisovatelská činnost se zahraničím. Domu mu začaly chodit dopisy z Polska, NDR, ze Sovětského svazu, Estonska, ale také z Japonska, Brazílie, Austrálie a mnoha dalších států. S příchodem nových zájemců do kroužku začal také esperanto vyučovat.
Jak již bylo zmíněno, mezi jeho celoživotní záliby patřila také filatelie, o kterou se zajímal doslova celý život. Vždy zdůrazňoval, že všechny peníze které investoval do známek a aršíků si vydělal za psaní do novin. Velkou ránou pro jeho filatelistickou a novinářskou činnost byla ztráta zraku, ke které došlo asi v jeho 75 letech během několika dnů. Jak se později ukázalo, došlo u něho k poškození sítnic obou očí vlivem nežádoucího účinku léků, které v té době bral. I přes tento hendicap svůj zájem o známky nevzdal. Obstaral si elektronickou lupu, která mu zobrazovala veliký obraz na monitoru. Až do posledních okamžiků života stále obdivoval nově vydané známky, které mu posílal pan Velebný z filatelistického kroužku.
V roce 1969 patřil mezi iniciátory myšlenky vydávat v České Třebové Kulturní zpravodaj. Ten také v únoru roku 1970 začal vycházet a vedoucím redaktorem se stal právě Vladimír Hampl. V této funkci ve svém volném čase pracoval šest let, až do doby komunistické normalizace, kdy z politických důvodů nemohl tuto funkci nadále vykonávat. Důvodem byl nesouhlas se vstupem sovětských vojsk na naše území v roce 1968 a protestním vystoupením z KSČ. V té době byl také donucen opustit své pracovní místo referenta pro vynálezy a zlepšovací návrhy v n. p. PRIMONA (dříve PERLA 02). Přeřazen byl do skladu, kde pracoval jako nekvalifikovaný skladník. Ale ani potom nezanevřel na práci v redakci Kulturního zpravodaje a pravidelně přispíval svými články. Navíc ještě v té době začal posílat příspěvky do Českého rozhlasu Praha, Pardubice a Hradec Králové, kde propagoval naše město a jeho historii. Byl také kulturním referentem občanského výboru Javorka.
V roce 1981 se dověděli v n. p. SIGMA v České Třebové, že v PRIMONĚ nemají zájem o vysoce kvalifikovaného odborníka na vynálezy a zlepšovací návrhy, tak přišli dojednat jeho převedení do SIGMY, kde bez nejmenších problémů pochodili. Při odchodu z Primony po 31 letech se s ním nikdo z vedení ani nerozloučil. Naopak v SIGMĚ byl vřele přivítán. Nikomu nevadila jeho politická minulost. Dostal takový plat o jaký si řekl a všichni si ho vážili, což dokazuje mnoho pracovních ocenění, která obdržel. V SIGMĚ samozřejmě přispíval svými články do oborových časopisů jako byl Strojař nebo Kovák, kam psal články o zlepšovatelském hnutí a výborných pracovnících a kolektivech. Lidé za ním sami chodili, aby o nich napsal, On jim vždy velice rád vyhověl. Na patentovém úřadu v Praze zaregistroval pro firmu mnoho jejich vynálezů a patentů, čimž jim zajistil nemalé finanční prostředky. Do důchodu odešel po 9 letech koncem února 1990. Většina kolegů i vedení firmy se s ním přišli vřele rozloučit. Ještě dlouho po odchodu do důchodu za ním jezdili domů se žádostí o radu při řešení složitých problémů.
Vladimír Hampl zemřel 2. září 2015 ve věku 86 let. Přestože netrpěl žádnou vážnou nemocí, tak vlivem stáří se jeho celkový stav poslední dva roky pomalu zhoršoval. Jezdili za ním sestřičky z charity, které se o něho vzorně staraly. Když poslední půlrok přestal i chodit, nabídl se jeho vnuk Radim, který pracuje doma, že by se chtěl o něho postarat a splnit mu jeho přání zemřít doma. Zemřel k ránu ve spánku. Na stolku zůstala obálka se známkami a v rádiu kazeta s jeho oblíbenými melodiemi.  Čest jeho památce!
Vladimír Hampl ml.
 
Vydané publikace
Vlastivědné zajímavosti Českotřebovska, sv. 4 - Historie českotřebovského textilu, Městské muzeum v České Třebové 1996
Vlastivědné zajímavosti Českotřebovska, sv. 7 -  Význační českotřebovští rodáci, Městské muzeum v České Třebové 1997
Významní českotřebovští rodáci a občané, NIKA, vydavatelství a nakladatelství, Česká Třebová 1997
Vzpomínky na minulost (Střípky českotřebovské historie), NIKA, vydavatelství a nakladatelství, Česká Třebová 1998
Vzpomínky na minulost II (Střípky českotřebovské historie), vydal OFTIS s.r.o. Ústí nad Orlicí 1999, ISBN 80-86042-18-9
Písně a básně Českotřebovska, vydal OFTIS s.r.o. Ústí nad Orlicí 2000, ISBN 80-86042-29-4
Vzpomínky na minulost III, vydal OFTIS s.r.o. Ústí nad Orlicí 2001, ISBN 80-86042-41-3
Česká Třebová v číslech, vydal OFTIS s.r.o. Ústí nad Orlicí 2001, ISBN 80-86042-51-0
Písně a básně Českotřebovska II. vydal Lorien JK s.r.o. Česká Třebová 2004, ISBN 80-903042-4-9
Povídky, nejen Českotřebovské, vydal ABC ELEKTRONIK s.r.o. Česká Třebová 2007
Podílel se  na sborníku Česká Třebová 1278-1978 vydaném u příležitosti 700 let od vzniku České Třebové, Toulky minulosti českotřebovska atd.
Své články v novinách a časopisech si pečlivě vystřihoval a lepil do velkých silných sešitů. Těchto sešitů měl doma 10.