Oslavy 100 let železnice před 70 lety

Oslavy 100 let olomoucko-pražské dráhy se konaly v září roku 1945. Do České Třebové tehdy přijel i tehdejší ministr dopravy generál Antonín Hasal. Přesto, že se nová republika sotva oklepala z válečné situace, na oslavy se nezapomnělo. Byl to čas velkých očekávání, že začne znovu budovat nové Československo. Oslavy si můžeme připomínat i proto, že se slavilo i v letošním roce, i když Česká Třebová si musela udělat svoje oslavy, spojené především s dvěma výročími stavitele dráhy inženýra Jana Pernera. I dnes po 70 letech je Česká Třebová stále městem železnice. I když zde železnice a navazující infrastruktury již nezaměstnává tak vysoké procento obyvatel, tak je to stále "železná dráha", která určuje další rozvoj města. Bez železnice by nebyl ani dnešní dopravní terminál Jana Pernera. Jsou dnes města možná ve větším rozvoji a ani na železnici neleží. Měřítkem dostupnosti města je dnes spíše napojení na silniční síť, neznamená to ovšem, že by železnice byla k ničemu. Bez rozvoje železnice by Česká Třebová byla bezvýznamné městečko poblíž Litomyšle. Díky Stanislavu Vosykovi jsem získal novinový článek z regionálních novin "Stráž českého východu", vycházející ve Vysokém Mýtě, který napsal shodou okolností můj otec Emil Mikolecký. Popisuje průběh oslav stoletého výročí železnice před 70 lety a je jistě i po letech zajímavý. Můžeme si porovnávat tehdejší situaci a představy dalšího vývoje s dneškem (po kliknutí na článek se zvětší do nového okna). (mm)

Dar českotřebovských železničářů pro ministra generála Hasala
Výstava 100 let železnice v Praze


Kdo byl generál Antonín Hasal (1893 - 1960)

Generálu Hasalovi je věnována kapitola v knize Osobnosti českých dějin
Před 132 roky se 7. ledna 1893 v Nové Huti pod Nižborem narodil pozdější československý generál Antonín Hasal. Nejvíce je znám z doby exilového působení, kdy používal krycí jméno Nižborský. V roce 1944 byl jmenován velitelem čs. vojsk na osvobozených územích.
Antonín Hasal, který absolvoval vyšší reálné gymnázium v Rakovníku, narukoval před válkou jako jednoroční dobrovolník a v roce 1913 absolvoval školu záložních důstojníků v Terstu. Sloužil pak u praporu polních myslivců č. 7, naposled ve funkci velitele pěší čety. Krátce před 1. světovou válkou byl převeden do zálohy a odjel k příbuzným do Ruska, kde pracoval jako účetní továrny v Osinkách na Volyni, kde jej zastihla válka.
Už v srpnu 1914 si podal přihlášku do České družiny a v Kyjevě byl přijat do ruské armády. Zúčastnil se obléhání pevnosti Přemyšlu a roku 1915 se konečně stal členem České družiny. Působil v sestavě 2. čs. střeleckého pluku, v roce 1917 jako velitel roty, pak velitel praporu. Bojoval u Simbirsku a na západní Sibiři u Bugulmy a Belebeje. Od února 1919 se stal velitelem 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad, v jehož čele vedl boje v okolí Irkutsku a dovedl jej až do Vladivostoku, odkud se pak v roce 1920 vrátil do vlasti.
V nově vzniklém Československu zůstal Antonín Hasal velitelem svého pluku v hodnosti podplukovníka a velel posádce v Litoměřicích. Postupně se stal velitelem 7. pěší brigády v Josefově, 6. divize v Brně a III. sboru též v Brně. V průběhu své kariéry působil dočasně v letech 1929-33 jako přednosta oddělení pěšího vojska na ministerstvu národní obrany. To již dosáhl hodnosti divizního generála a v roce 1937 byl jmenován Zemským vojenským velitelem v Brně.
Za mobilizace v září 1938 byl velitelem Hraničního pásma č. XIV. V září 1939 byl generál Hasal pensionován a zařazen jako odborový přednosta na Ministerstvo financí. Již předtím se zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa, ale brzy mu začalo hrozit nebezpečí prozrazení. Proto v březnu 1940 ilegálně opustil vlast a balkánskou cestou se přes Bělehrad dostal do Francie.
Nedlouho poté, co tu začal působit jako organizátor našich jednotek a náčelník štábu čs. vojenské správy, byla Francie přepadena nacistickým Německem a po její porážce musel generál Hasal, který již používal krycího jména Nižborský evakuovat do Británie. Tady byl od roku 1940 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Doma mu zatím německé úřady mu zabavily majetek, zbavily jej protektorátního občanství a internovali jeho manželku a dvě děti ve svatobořickém lágru.
V roce 1943 doprovázel presidenta Edvarda Beneše do Moskvy a po podepsání smlouvy o spolupráci se SSSR se zúčastnil jednání o zřízení 1. čs. armádního sboru v SSSR. V souvislosti s tím byl v červnu 1944 jmenován vrchním velitelem čs. jednotek na osvobozených územích mimo svazek sovětských vojsk. 7. října 1944 přiletěl na Slovensko, ale brzy odtud v souvislosti s porážkou povstání evakuoval.
Působil pak v Chustu na Podkarpatské Rusi, kde se stal svědkem uchvácení území bývalého Československa Rudou armádou a pošlapání dohod, jejichž podpisu se zúčastnil. To jej postupně zbavovalo iluzí o přátelství Sovětského svazu, ale přesto v roce 1945 přijal jmenování ministrem dopravy ve Fierlingerově vládě. Poté byl už v hodnosti armádního generála roku 1946 opětně jmenován přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Po Benešově abdikaci odešel začátkem července 1948 do exilu, což komunistický režim „ocenil“ v listopadu téhož roku odnětím jeho vojenské hodnosti. Odjel spolu s rodinou do Německa a po roce do Spojených států amerických, kde byl předsedou Svazu československých důstojníků v exilu a poradcem úřadu americké vlády pro otázky východní Evropy. Ve Washingtonu také v roce 1960 zemřel.