Nedožitých 95 let Ladislava BERANA staršího (16.4. 1920 – 10.8. 2007), významného pracovníka v tělovýchově a bývalého aktivního sportovce

Narodil se na Lhotce v rodině zemědělce a místního starosty. Měl ještě tři sourozence, sestru a dva bratry. Brzy jim oba rodiče zemřeli a na jejich výchovu dohlíželi kmotr a kmotra. Obecnou školu vychodil v místě rodiště, do měšťanské školy docházel na nedaleký Parník. Vyučil se obchodním příručím v obchodě U Kobliců, odkud odešel na Obchodní akademii do Chocně. Téměř celý život pracoval v parnické textilce, kde působil v různých funkcích. Až posledních pět let dojížděl na podnikové ředitelství do Ústí nad Orlicí.

Jeho koníčkem byla zahrádka a hlavně sport, pro který nejen žil, ale i pracoval. Několik desítek let hrával aktivně fotbal a hokej. Po vážném úrazu kolene se krátce věnoval trenérské práci. S narůstajícím věkem ale začala převažovat jeho organizační a brigádnická činnost v tělovýchově. Ještě pod hlavičkou parnické Jiskry zajišťoval budování fotbalového stadionu Pod Jelenicí, podílel se na výstavbě kluziště a tenisového areálu Za Vodou. Později byl na kurtech spoluorganizátorem kdysi vyhlášeného tenisového turnaje O štít Orlicka. V roce 1964 také pomáhal s organizací cyklistického závodu s řadou vynikajících cyklistů v čele s Janem Smolíkem. Start a cíl byl na Parníku. Později po sloučení tělovýchovných jednot Parníka a České Třebové byla jeho zásluhou provedena přestavba lyžařského skokanského můstku na Habeši, zasloužil se také o vybudování lyžařského střediska v Čenkovicích. V letech, kdy působil ve funkci předsedy Tělovýchovné jednoty Lokomotiva, byla jeho zásluhou provedena rekonstrukce restaurace na Habeši. Nemalou měrou také pomohl při výstavbě krytého bazénu v našem městě. Je až neuvěřitelné, co dokázal jeden člověk pro rozvoj města a sportovního hnutí vykonat. To vše nezištně a ve volném čase.

115 let od narození Anděly KUČEROVÉ – HUBÁLKOVÉ  (19.4. 1900 – 11.8. 1981), učitelky a divadelní ochotnice

Narodila se v rodině známého učitele a veřejného činitele Josefa Bonaventury Hubálka v České Třebové. Byla nejmladší z jeho pěti dětí. V letech 1915 až 1919 studovala po vzoru otce na učitelském ústavu v Praze. Školství pak věnovala dlouhých čtyřicet let. Vedle povolání učitelky měla ráda zvířata, přírodu, výtvarné umění a obzvláště amatérské divadlo. Prvně stanula na jevišti v roce 1920 v komedii Když jsem ještě poupě byla. Jako členka místního divadelního spolku Hýbl vystupovala ve 45 hrách a také 27 her sama režírovala. K tomu lze připočítat ještě celou řadu dětských školních představení. Mezi divadelníky také poznala svého nastávajícího manžela, obchodníka s textilem Adolfa Kučeru. Z manželství se narodila jediná dcera Hana. Po druhé světové válce se kromě divadla zapojila i do další veřejné činnosti. Řadu let byla jednatelkou Československého svazu žen a Osvětové besedy a také aktivně pracovala v Českém svazu chovatelů drobného zvířectva. V případě nutnosti se ráda ujala i opuštěných psů a koček.

105 let od narození  Jiřího PÁVKA (14.4. 1910 – 29.12. 1988), malíře a pedagoga

Byl nejmladším ze čtyř dětí vlakvedoucího ČSD Františka Pávka. Z páté třídy obecné chlapecké školy nastoupil k dalšímu studiu na českotřebovské reálné gymnázium. Výtvarné nadání mladého studenta zde okamžitě rozpoznal a následně všemožně podporoval profesor kreslení, akademický malíř František Bělský. Ten také rodičům doporučil, aby syna Jiřího dali na umělecká studia. Uměleckého vzdělání se mu dostalo v letech 1926 až 1932 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Studoval zde obor figurální kreslení a figurální malbu kompoziční. Maloval krajiny, květiny, zátiší, věnoval se kresbě a malbě portrétní. Své obrazy vystavoval v České Třebové, Uherském Hradišti, Stockholmu, Londýně, Brně a Praze. Ke škodě věci bylo tříštění jeho výtvarného talentu se zaměstnáním pedagoga. Od září 1936 vyučoval na státních měšťanských školách v Opavě, Sudicích a Komořanech. Od ledna 1941 působil na škole uměleckých řemesel v Uherském Hradišti. Po 2. světové válce se vrátil do rodného města České Třebové. Začínal na základní odborné škole, odkud byl přeložen v roce 1952 na Vyšší průmyslovou školu železniční. Pedagogickou činnost ukončil na tehdy nově otevřené učňovské škole Na Skalce. Znali jsme jej také jako veřejného funkcionáře řady organizací.

105 let od úmrtí MUDr. Antonína PĚTNÍKA (10.10. 1866 – 9.4. 1910), lékaře a sokolského funkcionáře

Narodil se v České Třebové v Hýblově ulici čp. 70. Měl ještě tři mladší sourozence. Jeho otec Antonín Pětník starší byl perníkářem a voskařem. Matka Kateřina, rozená Kunstová, pocházela z mlýna čp. 79 na Parníku. Antonín nejprve studoval na německém Gymnáziu v Moravské Třebové, odkud přešel na české Gymnázium do Olomouce, kde maturoval. Následovala studia lékařství v Praze. Po promoci (1894) se stal vojenským lékařem. Postupně působil v Linci, Olomouci a nakonec v Praze. V roce 1897 požádal o propuštění z armády. O dva roky později si v rodném městě otevřel lékařskou praxi. V témže roce se také oženil s Aloisií Pospíšilovou. Manželství zůstalo bezdětné. Ve volném čase se věnoval sokolskému hnutí. V letech 1906 až 1910 v místním Sokole zastával místo starosty. Z jeho iniciativy došlo v roce 1908 k výstavbě tzv. velkého sálu sokolovny Na Skále. Když MUDr. Pětník zemřel, zdejší tělocvičné jednotě Sokol odkázal obnos 1000 K, svoji knihovnu a vlastní sokolský kroj. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

                                                                                                                                                                      Jan Skalický