70 let od úmrtí
Františka PREISLERA (5.5. 1886 – 6.6. 1945), ředitele kůru, kapelníka,
skladatele a hudebního pedagoga
 Pocházel
ze známé hudební rodiny Preislerů, kde byl již třetím Františkem
v pořadí. Narodil se v Poličce v rodině místního kapelníka a ředitele
kůru. Prostředí ovlivnilo talent malého Františka tak, že již jako žák
měšťanské školy ovládal hru na klavír, varhany, smyčcové a některé
dechové nástroje. Měl také za sebou několik úspěšných skladatelských
pokusů. Po absolvování pražské konzervatoře krátce působil v rodné
Poličce (učitel hudby, sbormistr zpěváckého spolku Kolár, dirigent
Mládenecké kapely). V roce 1906 se stal ředitelem kůru v Nových Dvorech
u Kutné Hory s tím, že po tříleté praxi bude přijat jako ředitel kůru do
chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Osud ale chtěl jinak. Matka dlouhodobě
onemocněla a otec si přál, aby František působil blíže k Poličce. V roce
1906 se uvolnilo místo v České Třebové. Jmenovacím dekretem Zemského
úřadu v Praze byl téhož roku František Preisler ustanoven ředitelem kůru
a městským kapelníkem v našem městě, kterému již zůstal věrný až do své
smrti. Založil zde nejen velký symfonický orchestr, který později přijal
jméno Smetana, ale i dechový a taneční orchestr. V České Třebové nebylo
snad jediné společenské události, na které by nehrál jeden z Preislerových
orchestrů. Vedle této činnosti učil zpěvu na místní reálce a hudbě
všeobecně na své soukromé škole. Pro své žáky napsal řadu cvičení a škol
k výuce hudebních nástrojů. Složil také desítky písní, předeher, skladeb
komorních a tanečních, hudbu scénickou, k tělovýchovným cvičením,
balety. Vlastnil obrovský hudební archiv, který neustále doplňoval.
Hudebně doprovázel špičkové umělce, kteří zavítali do našeho města.
Patřil ke spoluzakladatelům Spolku pro vybudování divadla v České
Třebové, ve kterém byl dlouholetým členem výboru. Bydlel v domě kupce
Emanuela Vencla, kam se přiženil. Zemřel nečekaně, krátce po osvobození
naší vlasti. Pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově.
115 let od
narození Ladislava SILBRNÍKA (17.6. 1900 – 8.10. 1943), českotřebovského
železničáře a pracovníka odboje
 Narodil
se v rodině domácího tkalce Na Skalce v České Třebové. Po vyučení
elektrotechnikem nastoupil k modré armádě a stal se strojvedoucím –
čekatelem. Byl Třebovákem tělem i duší. Působil jako aktivní člen spolku
turistů, kuželkářů, filatelistů, esperantistů, Sokola, radioklubu a
jiných zájmových organizací. V zaměstnání byl spokojen, ale přišel rok
1938 a mobilizace, Mnichov a 15. březen 1939. Protože nechtěl sloužit
Hitlerovi, využil příležitosti a dobrovolně se nechal penzionovat. Za
pomoci pražské známé M. Dudové si našel cestu k ústředí odbojové
organizace a začal plnit její instrukce. V bytě bratra Rudolfa asistoval
při rozmnožování ilegálních tiskovin a rozvážel je do mnoha míst
okupované země. Pomáhal při odsunech vojáků i civilistů za hranice,
zejména do Polska. Přímo ve Třebové založil samostatnou skupinu stejně
smýšlejících železničářů, kteří měli nejen odvahu, ale i přístup
k informacím rázu politického, hospodářsko-technického a vojenského.
V červnu 1941 se štěstím unikl v Praze gestapu, ale ne nadlouho. Ještě
stačil zamést stopy a varovat příbuzné a spolupracovníky. V den svých
jmenin byl zatčen přímo na ulici jako člen CPO při leteckém poplachu.
Při přelíčení 29. a 30. března 1943 v Drážďanech byl odsouzen k trestu
smrti. Rozsudek byl za půl roku vykonán. In memoriam byl vyznamenán
Odznakem druhého národního odboje ministra vnitra a Čs. válečným křížem
1939.
115. výročí
sňatku malíře MAXE ŠVABINSKÉHO s ELIŠKOU VEJRYCHOVOU
 Eliška
s Maxem se seznámili v roce 1895 na Národopisné výstavě v Praze.
Okamžitě se do sebe zamilovali. Ela snila o umělci a malíř našel děvče,
které si chtěl vychovat podle svých představ. A Ela byla učenlivou
žákyní. Švabinský ji nosil knihy i publikace o umění a zasvěcoval ji do
své práce. Také se rychle adaptoval do početného rodinného kolektivu
Vejrychových. S nimi také v roce 1895 poprvé navštívil vesničku Kozlov.
Švabinského nadchla nejen malebná chaloupka ve stráni, ale i okolní
příroda. Od této chvíle se stal Kozlov na mnoho let (do roku 1919)
hlavním inspiračním a pracovním prostředím. Rok 1900 jim přinesl dvě
významné události. Přístavbu chaloupky, provedenou Eliným bratrem Karlem
a svatbu. Ta se uskutečnila 2. června 1900 v Litomyšli, protože vesnička
Kozlov patřila do tamní farnosti. Ženich Max a jeho mládenec malíř Jakub
Obrovský byli v cylindrech a nevěsta v dlouhých bílých šatech. Když se
svatebčané vraceli z kostela, Kozlovští je přivítali podle starého
zvyku. Všichni přítomní byli ve svátečním oblečení shromážděni na návsi,
zástava na vysokých stožárech lemovaná chvojím přála štěstí
novomanželům. V hostinci U Kabrhelů, sousedícím s Pecháčkovým statkem,
byla nachystaná svatební hostina. Druhého dne novomanželé Ela a Max
odjeli na svatební cestu do Holandska. Za Rembrandtem a Halsem.
50 let od
úmrtí Václava ŠREFLA (14.5. 1889 – 13.6. 1965), majitele továrny na
armatury
 Narodil
se v rodině zemědělce v Kunvaldu. Měl ještě sedm sourozenců (šest
chlapců a jedno děvče). Základní školu absolvoval v Žamberku, pak se
vyučil zámečníkem. Teoretické vědomosti získal v pokračovací škole v Králíkách.
Po praxi, kterou vykonal v textilní továrně Jan Hernych a syn (Ústí nad
Orlicí), v parní cihelně a pile Josefa Holase (Ústí nad Orlicí) a
v továrně hospodářských strojů v Litomyšli se věnoval obchodní činnosti.
Tu zahájil v podniku strýce Antonína Kalouse v Jablonném nad Orlicí,
pokračoval v Kunvaldu (samostatně) a v roce 1912 u filiálky fy Šmok v Hylvátech,
kde stroje i opravoval. Během první světové války pracoval v muniční
továrně v Liberci. Koncem války se seznámil s Josefem Jindrou, majitelem
malé továrny na mosazné zboží na Parníku u České Třebové a dohodli se na
spolupráci. Václav Šrefl se staral o finanční a obchodní záležitosti,
Josef Jindra vedl výrobu. Postupem let spolu vybudovali dobře
prosperující podnik, zaměstnávající až 170 lidí. Po jedenácti letech
(1929) se oba společníci rozešli. Za necelý rok po rozdělení majetku
uvedl Václav Šrefl do provozu vlastní podnik v České Třebové. Ten
úspěšně vedl až do osudného znárodnění v roce 1948. V té době přišel
nejen o továrnu, ale i vilu na Parníku. Tehdy zůstal s rodinou úplně bez
prostředků. Jeho manželka pak pracovala několik let v parnické textilce,
aby měli alespoň malou penzi. Poslední roky života dožil za podpory
svých tří dětí v činžovním domě na Farářství, kde také zemřel. Pochován
byl v rodinné hrobce na parnickém hřbitově. Dnes již zde pravděpodobně
neodpočívá, protože hrobka změnila majitele.
Jan Skalický
|