ČESKOTŘEBOVSKÉ KALENDÁRIUM NA ČERVENEC 2015 20 let od úmrtí Jaroslava BENÁTSKÉHO (17.4. 1913 – 3.7. 1995), významného loutkáře a železničního modeláře
Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo, kterému věnoval veškerý volný čas. Divadlo začal hrát v osmi letech. K této zálibě ho přivedl otec, který pro jeho divadélko vyráběl loutky a sestra šila šaty a navrhovala scény. V dospělosti byl nejen loutkohercem, ale i režisérem, vedoucím souboru a také autorem hry Ztratila se Mánička. Největší úspěchy se svým kolektivem loutkářů slavil od roku 1947, kdy domovskou scénou bylo částečně dřevěné divadélko Úsvit na Trávníku. Tehdy se českotřebovští divadelníci účastnili téměř pravidelně celostátních přehlídek a soutěží. Po roce 1960 muselo divadélko ustoupit nové zástavbě. Ještě Jaroslav Benátský pomáhal vybudovat Malou scénu (1963 až 1966), která byla náhradou za scénu Úsvit a určitou dobu zde i působil. Věnoval se také metodické a organizátorské práci v okresním a krajském poradním sboru pro loutkové divadlo. V České Třebové byl hlavním iniciátorem loutkářského dění. Každoročně se podílel na organizování krajských přehlídek. Za celoživotní činnost u loutkového divadla obdržel Jaroslav Benátský řadu ocenění. Asi tou nejdůležitější byla čestná medaile Ministerstva kultury ČSR Za rozvoj amatérského loutkářství. Ve stáří se také zabýval stavbou modelů parních lokomotiv. Poslední, pátý model lokomotivy Modrý Albatros, zůstal z důvodu nemoci nedokončen. Jaroslav Benátský působil po mnoho let i ve svazu invalidů, kde organizoval zejména autobusové zájezdy.
95 let od narození doc. Jiřího JOSEFÍKA (29.7. 1920 – 13.10. 2006), akademického malíře a restaurátora, vysokoškolského pedagoga
Narodil se v České Třebové v rodině dělmistra zdejších železničních opraven. Jeho rodný domek čp. 216 stojí v Chorinově ulici, dnes má nového majitele. V rodném městě absolvoval reálné gymnázium (1940) a v nedaleké Chocni abiturientský kurs při obchodní akademii. Potom střídal různá zaměstnání až do konce války. Naposledy pracoval v českotřebovských dílnách ČSD. Po skončení války se stal jedním z prvních posluchačů obnovené Akademie výtvarných umění v Praze. Studoval zde speciální školu monumentální malby u prof. V. Sychry (absolvoval v roce 1950) a pokračoval na nově založené restaurátorské speciálce u prof. B. Slánského. Od roku 1952 do roku 1958, ještě před ukončením studia, byl asistentem u prof. V. Sychry a od roku 1958 do roku 1971 odborným asistentem prof. B. Slánského na téže škole. V roce 1968 byl habilitován na docenta pro obor restaurování malířských děl na restaurátorské speciálce pražské AVU. V letech 1951 až 1964 zastával různé funkce ve SČSVU a v ČFVU. Na Akademii výtvarných umění byl tajemníkem malířské katedry. Je autorem mnoha odborných článků, které byly publikovány v domácích i zahraničních časopisech. Známý je jeho referát z mezinárodního kongresu ICOM v Amsterodamu (1969). Napsal také katalog k první restaurátorské výstavě skupiny R 64, kterou spoluzaložil. Vedle vlastní tvorby (návrhy výzdoby Betlémské kaple pro filmy Otakara Vávry Jan Hus a Jan Žižka, mozaiky pro Památník neznámého vojína v Praze, vitráže pro světovou výstavu v Bruselu, vitráže v kostele v Řetové, četné portréty jeho blízkých a přátel, malba květin, krajin a zátiší, kopie starých mistrů …) se zabýval převážně restaurováním obrazů a nástěnných maleb (80 obrazů pro instalaci Roudnické obrazárny, Umlaufův oltářní obraz a 14 obrazů Křížové cesty v děkanském kostele v České Třebové, freska V.V. Reinera v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, gotické nástěnné malby v kapli hradu Šternberka na Moravě …). Když se po ročním přerušení pedagogické práce vrátil zpět z pracovního pobytu ve Schweinfurtu (Německo), kde restauroval soukromou sbírku více než tří set obrazů, byl označen za pravicového oportunistu a byl s ním okamžitě ukončen pracovní poměr. Tehdy odešel roztrpčen na Slovensko, aby se podílel na průzkumu středověkých nástěnných maleb v regionech Gemeru a Spiše. Později ještě pracovně zakotvil v levočském restaurátorském ateliéru, kde mohl zúročit své bohaté odborné znalosti. Od roku 1985 opět působil mezi studenty. Přednášel na ČVUT v Praze, obor chemie – chemie restaurování u docenta doktora Zelingra. V roce 1990 byl plně rehabilitován. Zemřel ve svém domě v Miroticích ve věku 86 let. Rozloučení s ním se konalo v krematoriu v Blatné. Fotografie: Jiří Josefík při malbě rotundy sv. Kateřiny, J. Josefík s dcerou Terezkou
70 let výtvarníka Pavla LANGHANSE, narozeného 14.7. 1945
100 let od narození Ing. Otakara RUNY (26.7. 1915 – 28.11. 1941), nadaného technika, pedagoga, muzikanta, sportovce a odbojáře
V předvečer 52. výročí mučednické smrti mu byla na jeho rodném domě na Starém náměstí odhalena pamětní deska, věnovaná nadací J. a M. Hlávkových. Pro památku Ing. Runy vykonal mnoho především Ing. Barták, který obstaral velké množství dokumentů a materiálů ze života Ing. Runy a spolupracoval s Hlávkovou nadací v Praze.
Nedožitých 90 let Jana ŠKEŘÍKA st. (30.7. 1925 – 30.9. 2008), známého českotřebovského výtvarníka, kapelníka a muzikanta
Ve volném čase se věnoval svým zálibám – chataření, chalupaření, hudbě a výtvarnému umění. Maloval od studentských let, ale pro velké zaneprázdnění asi ve třiceti letech s malováním skončil. Ke své lásce štětcům a barvám se vrátil okamžitě s odchodem do důchodu. Jeho chaloupky, kostelíky a ostatní stará architektura na kresbách a akvarelech (olejů měl jen několik) svoji precizností nikdy nezapřely stavebního technika. V České Třebové a jejím okolí maloval především starý Trávník, chalupy v Kobylím dole, Hory, park Javorku, rotundu sv. Kateřiny, Vejrychův statek a Švabinského a Vejrychových chaloupku v Kozlově. Svá díla představil na šestnácti společných a třech samostatných výstavách. Úspěchy měl i v hudbě. Velice dobře hrál na klarinet v českotřebovské železničářské dechovce. A když toto těleso bylo téměř před zrušením, stal se od října 1979 jeho kapelníkem. Zásluhou Jana Škeříka byla železničářská kapela opět schopna samostatných koncertů a vystoupení. Jan Skalický
|