Moje pocta Orlickým horám

Motto : "Kdyby se mohly vyznamenávat laureátstvím krásy naší přírody, navrhl bych je na tuto čestnou cenu."

                                                                                                   Karel Konrád o Orlických horách

 

"...tento kraj je zdrojem a živnou zásobárnou nepomíjejících dojmů a doteků s luzností naší vlasti."

                                                                                                   Konstantin Biebl o Orlických horách

 

Dnešní člověk v přetechnizovaném světě je obklopen ze všech stran plody technické revoluce, hlukem, technologiemi, technikou, přemírou informací.  Jeho přáním je opustit aspoň na čas zaběhnutý koloběh života, pracovní proces a shon. Není však lehké hledat v naší zemi kouty civilizací ještě moc nedotčené, klidné a tiché. Rozvoj cestovního ruchu vyprodukoval turistický průmysl, který rozpředl své sítě po všech krásách naší vlasti,

Přesto se však najdou ještě tiché a zapomenuté kouty lidskou činností příliš nedotčené - Orlické hory na severovýchodě Čech, kterým věky vymodelovaly mírné, laskavé a teplé tvary.

Dlouho byly Orlické hory opomíjeny, postrádaly atraktivitu Krkonoš či dříve Tater. A to se ukázalo jako jejich spása. Vyhlášením Chráněné krajinné oblasti byl význam tohoto koutu naší země jistě zvýšen, lid­ský zásah je pečlivě vážen a tak lze předpokládat, že i naši potomci se budou moci těšit z přírodních krás.

Od Náchoda po Suchý vrch nad Králíkami se táhne pahorkatina se hřbety kopců, připomínajícími  znehybnělé pravěké nestvůry, místy ještě porost­lé hustým lesem, vydávajícím lidem tolik potřebný kyslík a vodu. A ne­jen lidem. V těchto horách žije i zvěř, která v nich nachází domov, bezpečný úkryt a zdroj potravy.

Jaro se do hor vkládá pomalu a neznatelně. Vysoké nadmořské výšky jakoby braly slunci dech a žárlivě střeží ubývající vrstvy bílého sněhu. Jižní svahy bílá pokrývka opustí nejdříve. Buky a modříny  - nesměle raší, jakoby do poslední chvíle nevěřily, že už zase přišel jejich čas. I břízy se přidávají, tu a tam vykukují první sněženky, pak bledule, petrklíče či sasanky. Sníh se nezadržitelně mění ve vodu, tisíce malých pramínků se spojují v potůčky a pádí do údolí, kde napájejí řeky Bělou a Kněžnou a obě královny Orlických hor - Divokou a Tichou Orlici. Ve stržích se ještě drží zbytky sněhu,8.1 e jeho příkrov je již porušen tisíci květů. V podhůří osiřují  krmelce, každý tvor již bezpečně ví, že krutá zima minula a že život je definitivně zachráněn. Jelení shozy dokazují, že zvěř přestála dlouhou zimu bez vážnější úhony.

Léto je dobou hojnosti a práce. Příroda kypí životem, rozkvetlé horské louky voní medem a v mírném vánku se vlní jako mořská hladina. Křiš­ťálová voda v sobě skrývá čilé pstruhy, číhající na neopatrný hmyz. Nad hřebeny vystupují bílé hradby mraků a oddělují tmavé masy lesů od modré oblohy. V tuto dobu hory nejvíce ožívají, ale přicházejí do nich jen ti, kdož plně chápou, že jsou jen součástí této přírody a nikoli cizím živlem.

Na stráních a úbočích se tiše pasou stáda dobytka, ticho občas naruší táhlé zabučení, štěkot psa, volání pasáka. Nad sluncem prozářenou pří­rodou plachtí pozorní letci - káňata,v kališti se chladí divočák, z potůčku pije laň. Klid lesa není rušen rozpustilým křikem dětských táborů, které jako houby po dešti vyrostly o prázdninách na loukách.

Tak jak se jaro dere do přírody bouřlivě a živelně, podzim přichází poznenáhlu a nenápadně. Porosty stromů a keřů mění barvy, tiše padají listy, dlouho trvá slunečnímu paprsku, než pronikne vrstvou mlhy až na dno údolí. Nastává čas jeřabin. Sluneční svit chladne, cáry mraků a studeného deště pokrývají usínající zemi. Plody jsou vydány, nastá­vá čas odpočinku a také přemítání.

Byly doby, kdy oči národa hleděly s nadějemi k mlčenlivým vrchům, které byly posety pohádkovými betonovými nestvůrami a spoutány pavučinami drátěných překážek. Hory měly s jejich pomocí zarazit hrozící hnědý spár. Ale nezastavily. Dodnes žalují osleplé střílny, zmrzačená torza, z nichž vyhřezává jako žebra z těla předivo ocelové armatury. Jen trs rudých jeřabin, rostoucích na betonovém monolitu, hlásí celému světu, že život jde dál.

A pojednou se objeví vítr - nazývaný "polák" - nesoucí již první vločky sněhu. pole jsou sklizena, zorána, ozimy zasety, krmelce pro zvěř založeny voňavým senem, letním to pozdravem horských luk.  Na úbočích svítí okénka horských chalup obrovnaných smolným dřevem. Údolím táhne vůně pryskyřice. A pojednou se o hřeben protrhnou těžké mraky a do rána přikryjí bílou duchnou celý kraj. Jen korálky stop ve sněhu svědčí o tom, že příroda neusnula, že žije, i když tichým a nenápadným životem.

 

Oldřich Gregar, 2016