SKAUT, SPORTOVEC, KAMARÁD

(VZPOMÍNKA NA PETRA ORLICHA, + 21. 11. 2016)

Poznali jsme se před pětačtyřiceti lety, jako desetileté děti na dovolené v Orlických horách, rok poté, co nám zakázali skaut, do něhož jsme oba nadšeně chodili. Nepamatuji si z tohoto setkání mnoho, na dovolené jsem onemocněla, ale vím, že s tím maličkým chlapcem jsme si hráli… Až později jsem zjistila, že je stejně starý jako já. Potkávali jsme se ve škole, chodil o ročník níž – měl odklad kvůli malému vzrůstu (který mu ale vůbec nebránil v tom, aby se později stal výborným sportovcem). Zdravil mě velmi přátelsky a velmi ostýchavě – to byly dva základní rysy jeho povahy. Mluvit jsme spolu ovšem začali až po desetiletích – když jsme se coby veteráni potkávali na běžeckých závodech. Ani nevím, jak to začalo, tak jaksi přirozeně to vyplynulo, patřili jsme jako kamarádi k sobě… Čekával na mne po závodě, prohovořili jsme mnohé, hodně se svěřoval, rád poslouchal. Občas přišel i na mé autorské čtení do českotřebovské knihovny – naposled letos v říjnu.

Tichý, mírný, jemný, citlivý. Nádherné vlastnosti. Obzvlášť za ty dvě posledně jmenované se zpravidla tvrdě platí.

Péťa Orlich zaplatil cenu nejvyšší.

Budeš mi, kamaráde milý, strašlivě chybět.

Ať je ti co nejlépe tam, kde jsi.

                                                                Blanka Kostřicová