Hle, člověk! Člověk je tajemství          

V Českotřebovském zpravodaji Vám, milí čtenáři a milé čtenářky, pravidelně nabízíme články k inspiraci a zamyšlení. S novým rokem přichází nové téma. V roce 2017 to budou úvahy o tom, koho zcela jistě každý den potkáváte – ať už v osobě druhého, nebo ve své vlastní osobě – úvahy o člověku, o jeho rolích, o jeho konání, o jeho bytí. Podívejme se společně z dvanácti různých úhlů na člověka a třeba nás ten pohled překvapí.

Co jsou základní charakteristiky člověka? Co je zač a co je pro něj typické? Člověk mluví, rozvažuje, vyrábí užitečné věci. Člověk zpívá, maluje obrazy, tesá sochy, tvoří básně. Člověk soucítí s jinými bytostmi. Člověk si podřizuje přírodní síly, zvířata i jiné lidi. Člověk tvoří převelice složitá společenství. Člověk má rád legraci. Člověk buduje úžasné věci a zároveň strašidelným způsobem ničí sám sebe. Člověk je svobodný a zároveň sám sebe zotročuje. Člověk léčí nemocné a zároveň mučí zdravé. Člověk sní, touží, doufá. Co z toho byste vybrali jako základní charakteristiku? Nebo jak byste člověka charakterizovali?

Filosofové všech věků se pokoušeli odpovědět na otázku: čím nebo kým je člověk především? Padlo již mnoho různých odpovědí, mnoho takzvaných definici a žádná se neujala jako jediná správná. Lékaři, psychologové, antropologové, sociologové, politologové, historikové a mnozí další se zabývají člověkem, a přece v žádné jejich učebnici nenajdete bezchybný a úplný popis toho, co/kdo je to člověk. Člověk se totiž vymyká lidskému studiu, člověk všechny analýzy a poznatky přesahuje.

A není ani potřeba dlouze studovat a vysedávat po univerzitách. Stačí, abychom se rozhlédli kolem sebe, stačí se dobře podívat na ty lidi, které známe. Zdá se Vám, že jste dokonale prokoukli svého partnera? Myslíte si, že Vaše děti nebo Váš soused už Vás nemůže ničím překvapit? Známe přece své přátele, známe přece svoji rodinu. Ale přitom se v jejich myslích děje všelicos, o čem mnohdy ani netušíme, nebo čemu nedokážeme porozumět. Občas nás naši blízcí uvedou svým nečekaným činem nebo slovem v rozpaky. A takové chvíle nutí k otázkám: Kde se to v nich vzalo? Co asi všechno skrývají ve své paměti a ve svém srdci? Jak velkou část z toho znám a jak velká část jejich nitra mi zůstává zahalená?

Nebo obraťme pozornost sami na sebe. Druhému do hlavy nevidím, o tom není sporu. Ale sobě do hlavy vidím, tak jsem schopen porozumět alespoň sám sobě? Nevím jak Vy, ale já osobně se občas podivuji tomu, jaké myšlenky ve mně vězí, jaké emoce se mnou cloumají nebo jaké zážitky jsem v minulosti prožil. Skutečně se občas podivuji sám sobě. Tu a tam sám sebe nepoznávám. Někdy prostě nechápu, jak se to chovám a proč se tak chovám. Přiznávám se, že příliš nerozumím některým svým reakcím a rozhodnutím.

To všechno mě vede k závěru, že člověk je tajemná a neproniknutelná bytost. V některých ohledech určitě lze zjišťovat a rozluštit souvislosti, děje a „mechanismy“ lidského těla, mysli a ducha, nicméně i nadále zůstává člověk nepopsatelnou hádankou. Druzí jsou mi tajemstvím a dokonce i já sám jsem sobě někdy tajemstvím. A proto se sluší přistupovat ke každému člověku s úctou. Vězme a nezapomínejme na to, že když se díváme na člověka, tak hledíme na nezměrně hlubokou a nerozšifrovatelnou studnici. A kdo tajemství a hloubku lidské osoby nerespektuje, ten do té hluboké studny může spadnout.

(Kamil Vystavěl)