Výročí která jsme opomněli                                                   

Před 10 lety schválena jižní varianta R35 (D35)
Zastupitelstvo Pardubického kraje schválilo před deseti lety 16.12. 2006 územní plán velkého územního celku Pardubického kraje. Jeho schválením byl po pěti letech zakončen nelehký proces pořízení dokumentu, který de facto začal již v dubnu 2001. Tehdy bylo usnesením právě vzniklé krajské samosprávy rozhodnuto o pořízení územního plánu pro celé nově vymezené správní území Pardubického kraje. Schválením územního plánu se Pardubický kraj stal tehdy prvním a jediným krajem, kterému se podařilo pořídit územní plán pro celé správní území. Územní plán byl mezi veřejností diskutován především z pohledu trasování rychlostní komunikace R35. Zastupitelé tímto usnesením schválili vedení této silnice tzv. jižní trasou s tím, že zároveň rozhodli o pořízení změny územního plánu Pardubického kraje. Nechají mimo jiné prověřit vedení koridoru R35 severně od města Vysoké Mýto a Bučkova kopce s následným jihovýchodním směrováním do prostoru severozápadně od Litomyšle na již schválený koridor R35 a vymezení středového přivaděče ze souměstí Ústí nad Orlicí – Česká Třebová.

 
Před deseti lety zemřel František Redl
"Snažil jsem se vždy žít čestně a slušně, abych se mohl každému podívat do očí."

Ve čtvrtek 30. listopadu  2006 zemřel v požehnaném věku nedožitých 94 let skutečný PAN učitel, který může být vzorem pro mnoho generací. Učil na Slovensku, na Podkarpatské Rusi,  za války byl totálně nasazen, aby se pak po válce usadil u nás na Českotřebovsku, kde na něho s úctou vzpomínají alespoň dvě generace jeho bývalých žáků. Ani po odchodu do důchodu nesložil ruce v klín, zapojil se činnosti Svazu důchodců ČR. Během života se dočkal i smutných událostí v rodině, ale zůstal dál  neotřesen, podpořen svým synem Radomírem. Závěr života prožil v našem novém Domově důchodců. Práce Františka Redla si v našem městě váží velké množství lidí.  4. ledna 2017 by se František Redl dožil 104 let.

Rodiče Františka Redla byli rodem z Moravy a poznali se v české společnosti ve Vídni, vždy se hlásili k české národnosti, i když měli rakouské státní občanství, navštěvovali české spolky. Od dětství se učil česky a od 7 let pilně chodil do Sokola. Vídeň XV, navštěvoval  soukromou reálku spolku Komenský s právem veřejnosti. Aby mohl působit i Čechách, složil po maturitě ještě na československém velvyslanectví ve Vídni „nostrifikační zkoušku z filozofie a čsl. vlastivědy“. (Tehdy byl velvyslancem pan Hugo Vavrečka, dědeček Poprvé byl ustanoven  výpomocným učitelem až v Malé Poljaně u Medzilaborců, poté v Košicích, Prešově a ve Šťiavniku u Velké Bytče. Mezi tím jsem úspěšně složil zkoušku učitelské způsobilosti na slovenském učitelském ústavu v Prešově. To bylo ještě před vojenskou prezenční službou.  Po návratu na Moravu byl ustanoven učitelem na obecné škole v Parníku u České Třebové a to 14. března 1939. Potom jsem ale učil i v Dolní Dobrouči a pak i jako odborný učitel v Dolní Čermné.. Pak přišlo totální nasazení , naštěstí v jen „Protektorátu“. Po válce učil ve Třebové, vlastně na Parníku trvale až od roku 1950. V šedesátých letech byl ředitelem základní školy v Nádražní ulici, ale jen do normalizace. Pro nesouhlas s politikou KSČ, podpis rezoluce proti „vstupu spřátelených vojsk“ a řadu dalších prohřešků byl zbaven všech funkcí a doučil do důchodu zbývající 3 roky jako učitel.“

"Po odchodu do důchodu jsem pak nemohl ani zastupovat chybějící učitele třeba matematiky nebo i němčiny, přestože chyběli a bylo to velmi potřeba," řekl v rozhovoru k devadesátinám František Redl. "Žádný z tehdejších ředitelů si nechtěl spoluprací se mnou pokazit kádrový profil. Já se však práci nevyhýbal a tak jsem pracoval třeba přes dva roky v expedici ve zdejší sodovkárně. Teprve od roku 78 jsem byl opět zván na zástupu do škol, normalizace poněkud povolila..."  V roce 1990 pak František Redl spolu s Břetislavem Bláhou založil zdejší první organizaci důchodců a byl i jejím předsedou, později místopředsedou. Jeho životním krédem vždy bylo  žít čestně a slušně, abych se mohl každému podívat do očí. "Mrzí mne, že je dnešní doba plná podvodů a vidím, že se do ní vlastně nehodím," postěžoval si také v rozhovoru před 14 lety František Redl .  (mm)

10 let od úmrtí MUDr. Petra Eisenvorta 
V závěru října 2016 jsme si připomněli již 10 let od náhlého úmrtí známého českotřebovského lékaře, veřejného činitele, sportovce a funkcionáře, trenéra a rozhodčího MUDr. Petra Eisenvorta.  Mnoho Třebováků jej zná jako obětavého očního lékaře, který se staral o své pacienty nejen v České Třebové, ale  např. i v Lanškrouně. Jeho ordinace nyní zůstává prázdná....  Do veřejného života v našem městě se dostává po sametové revoluci, kdy je zvolen městským zastupitelem.  V té stejné době  dochází ke změnám v organizování  sportu v našem městě, dřívější jednotná tělovýchovná organizace se štěpí na více složek, vzniká samostatný SKi klub, Fotbalový klub, Sokol, Orel, poněkud zmenšená TJ Lokomotiva ale zůstává a Petr Eisenvort se postavil do jejího čela, aby zde zůstal až do dnešních dnů. Do Lokomotivy však nepřišel odnikud zvenčí, protože jeho působení v oblasti sportu má daleko hlubší kořeny.  Hned po otevření českotřebovského krytého plaveckého bazénu v roce 1980  byl (spolu se svou manželkou) jedním z iniciátorů vzniku zdejšího plaveckého oddílu,  který si právě letos připomíná 35. výročí svého znovuobnovení. Po celou dobu byl u všeho dění také Petr Eisenvort jako aktivní sportovec, trenér (II. třídy), funkcionář a také celostátně uznávaný rozhodčí I. třídy.  V oddíle a také i v hlavním výboru TJ Lokomotiva vystupoval s přirozenou autoritou, dokázal v klidu  a s přehledem zvládnout mnohé složité situace, prosadit zájmy sportovců na třebovské radnici. V plaveckém oddíle dokázal opět se svou manželkou motivovat ke sportu  spousty mladých nadějí, každoročně se pouštěl do nové trenérské práce, která také přinesla řadu úspěchů. Sám také aktivně sportoval v kategorii Masters, českotřebovský plavecký oddíl reprezentoval  na VII. Mistrovství Evropy v Innsbrucku. Všechnu toto působení  dělal ve svém volném čase, kterého měl tak málo.... Za svou práci pro město obdržel Cenu města in memoriam.  (mm)
 
Památník Mistra Jana Husa v Javorce znovuodhalený před deseti lety
Neděle 5. listopadu 2006 v 10:30.  Po noční vichřici déšť ustal a ustává i silný vítr, jako by příroda věděla, že  má živly poněkud utlumit, aby bylo možné odhalit nově restaurovaný reliéf na Památníku Mistra Jana Husa způsobem slavnostním.  Děj začíná: Pěvecký sbor Bendl zahájil slavnostní program staročeským chorálem, předseda Okrašlovacího spolku Radim Lána vítá všechny účastníky a předává mikrofon starostovi města Jaroslavu Zedníkovi. Ten se zamýšlí nad tím, jak je důležité, že ve městě vznikla iniciativa, která se postavila proti zlodějům a vandalům, která dokázala zničené dílo poměrně rychle nahradit. Poděkoval pak všem, kteří se o znovuodhalení zasloužili: Okrašlovacímu spolku a jeho sponzorům - společnostem Korado a LDM a také Církvi československé husitské. Hlavní část prostředků na obnovu získal Okrašlovací spolek z grantu Nadace Občanského fóra Praha. O autorovi původního reliéfu Josefu Kvasničkovi a pohnuté historii památníku  vyrobeného před devadesáti lety hovořila ředitelka Městského muzea Mgr. Jana Voleská. Jako poslední řečník pak vystoupila farářka Církve československé husitské Lidmila Kukuczková. Akce se zúčastnil poměrně velký počet  občanů našeho města, kteří přišli přes nevlídné listopadové počasí.přišel také samozřejmě i autor nového odlitku Kvasničkova reliéfu umělecký kovář František Bečka ze Lhotky se svým tovaryšem, který mu také v jeho práci pomáhal. Pamětní desku spolu odhalili společně starosta Jaroslav Zedník a předseda Okrašlovacího spolku Radim Lána. Závěr slavnosti pak patřil opět pěveckému sboru Bendl. (mm)
 
Před 20 lety byla v českotřebovském lokomotivním depu znovuzprovozněna parní mašinka 310.922 
V dnešní, mediálními kauzami přeplněné době a tak trochu ve stínu větších a důležitějších výročí, lze připomenout  i jedno malé kulaté výročí v našem českotřebovském Depu kolejových vozidel. jedná se o připomenutí deseti let od znovuuvedení do provozu naší parní mašinky řady 310.922.
Je tomu opravdu již deset let, kdy se znovu rozjela po kolejích vlastní silou, aby rozdávala radost i poučení a ukázala, co naši předkové uměli. Dovolte mi proto alespoň malý výlet do historie tohoto stroje: jeho zrod se datuje rokem 1930, kdy pod továrním číslem 580 byl vyroben Adamovskými strojírnami. Za čas (roku 1934) byl pak předán do provozu ministerstvu národní obrany, které provozovalo tuto lokomotivu na trati Lysá nad Labem - Milovice. Tam si odsloužila nejlepší léta svého provozu a v její kabině se vystřídalo nespočet mužů v zelených uniformách. Depo v České Třebové získalo lokomotivu až od vojenského útvaru v Pardubicích, kde dosluhovala jako skoro neprovozní exponát. Řadu let pak chátrala "na výstavě" na podstavci u velké točny českotřebovského depa. Zlom nastal až s přípravami na oslavy 150 let Olomoucko-pražské dráhy, kdy se vedení depa rozhodlo stroj opravit do provozního stavu. Tohoto nelehkého úkolu se ujal strojvedoucí instruktor pan Jaroslav Rolčík s několika nadšenci a brigádníky. Za vydatné pomoci a pochopení vedení depa dotáhl celou akci do zdárného konce. vše ale nebylo tak jednoduché, jak by se z těchto řádků mohlo zdát. proto ukončení opravy a následná technicko-bezpečnostní zkouška proběhlo až v roce 1996.
Od této doby se znovuzprovozněná lokomotiva zúčastnila bezpočtu nostalgických jízd po celé naší republice. Nejdříve pod vedením dalšího instruktora Karla Steinmetze, který se svým týmem lokomotivu prezentoval mimo jiné i v plzeňské Škodovce  a na vlečkách dolů v Ostravě. Po jeho odchodu do důchodu se o lokomotivu starají členové Společnosti železniční ve zdejším depu kolejových vozidel. Za posledních deset let už najezdila tisíce kilometrů a odvezla nepočítaně spokojených cestujících.
Je smutnou ironií, že největší popularitě se lokomotiva, dnes pokřtěná jako "Kačenka" těší v úplně jiných regionech, než je ten náš třebovský. Ať už na Liberecku, Meziměstsku, v Jeseníkách nebo na Sázavě. Každé léto tráví několik víkendů na jižní Moravě. v Telči, kde si léto bez jejich parních jízd neumějí představit, nebo na Moravě severní, kde je každoročně obležena návštěvníky Anenské pouti ve Starém Městě pod Sněžníkem. všude, kam zavítala a předvedla co umí, byla předmětem obdivu a často i závisti jiných spolků. Vždyť přestože je rozměrově malá, má neočekávaně velký výkon a malou spotřebu. Často měla čest svést i některé naše politiky a ministry včetně zahraničních. všude vždy na svém kabát nese nápis "Výtopna Česká Třebová" a šíří tak povědomost o našem městě.
Radost z provozu této mašinky nepřetrvala až do dnešních dnů. Právě výjezd mašinky na Telčské léto byl bohužel doprovázen nehodou, při které došlo k vážnému poškození a vyřazení z provozu.  mašinka již téměř deset let  čeká na  velkou opravu v Lužné u Rakovníka. Docela nám tu chybí, zvykli jsme si na ni.....
Podle Ladislava Landy, Společnost železniční Česká Třebová