Náš pan učitel                                                                          

Při prohlíženi rodinného alba jsem objevila fotografii naší vesnické školy v Kozlově a vybavila se mi vzpomínka stará přes čtyřicet let. Škola byla jednotřídka, kde se průměrně dvacet žáků všech pěti ročníků učilo v jedné třídě, vytápěné v zimě jedněmi kamny. Ta kamna se nejen postarala o teplo ve třídě, ale posloužila i panu učiteli k ohřívání obědů. Jako pomůcky k výuce nám sloužily dvě mapy -jedna mapa Československé republiky a jedna mapa světa. Pyšní jsme byli na jeden vycpaný exemplář pelichající sovy, která nám měla přiblížit živočišnou říši. Nicméně v přírodě jsme se pohybovali od rána do večera a měli jsme v tomto směru daleko větší možnost poznat vše živé i neživé než děti z města. Myslím, že by leckterý dnešní pedagog vyučováni na takové štaci hodně rychle vzdával, vzato z pohledu dnešních nároků. Nikdy jsme neměli žádnou tělocvičnu, tu nám od jara do zimy nahrazovalo prostranství před školou, kde byla kašna s pitnou vodou a rybník „kachňák". Dnes podezřívám našeho milého pana učitele Frankeho, že přestávku zvonil zvoncem v ruce podle toho, kdy měl nepřekonatelný hlad a chuť na svačinu. Vím, že nikdy přestávka netrvala pouze deset minut, že jsme měli možnost vždy se řádně protáhnout a proběhnout, byť třeba bosky. Pan učitel nepěstoval žádné žákovské knížky a poznámky v nich, jednoduše vše vyřídil v ten pravý čas přímo na místě, bez dlouhých domluv a vždy bez Makarenkových doporučení. Nikdy jsme si nestěžovali ani my žáci, ani rodiče a s odstupem doby mohu říci, že to bylo k našemu prospěchu. Jara jsme se nemohli dočkat ze dvou důvodů. Jednak jsme jezdili s panem učitelem na výlet, a protože nás vždycky bylo málo, mohli s námi jet rodiče, jednak se každoročně připravovalo na jaře divadelní představení školáků, které s námi trpělivě pan učitel dával každoročně dohromady. Neznamenalo to jen naučit se role, ale připravovaly se kostýmy a ostatní potřebné doplňky. Měli jsme velké štěstí, že v místní hospodě „U Sitařů" byl pěkný sál s ještě hezčím jevištěm a malovanou oponou, ve vysokých skříních v zákulisí byla i zásoba krásných kulis, a tak jsme měli o prkna, jež znamenají svět, postaráno. Ke každému divadelnímu představení zajišťoval sám pan učitel Franke hudební doprovod na housle, přitom stačil režírovat, napovídat i stahovat oponu, případně ukázňovat rozrušené herce a herečky.

Divadelní hry si sám upravoval, a dokonce sám jednu divadelní hru pro děti i napsal. Byla to „Jeníkova cesta na Měsíc", kterou jsme s úspěchem několikrát hráli už před třiceti pěti lety. O jeho fantazii nemohl později pochybovat nikdo - kdo v té době tušil, že lidé za pár let opravdu na Měsíc poletí, i když to nebyl zrovna Jeník z naší hry?

Divadlo se nehrálo jen pro rodiče a přátele školy, což v našem případě byli dědečkové, babičky, tety a strejdové. Pravidelně náš pan učitel zval na tato představení okolní školy. Za výtěžek ze vstupného jsme potom jezdili s panem učitelem Frankem každoročně na starou dřevěnou chatu do Budislavi u Litomyšle, kde jsme pobývali tak dlouho, dokud nám stačily naše skrovné finanční zásoby. Kdo tento prázdninový pobyt na Budislavi jednou zažil, nikdy nemůže zapomenout. Nakonec o tom výmluvně svědčí i fakt, že jsme se už jako dospělí, mnohdy i se svými partnery, na Budislav vraceli po mnoho let.

V tomto nádherném kraji pískovcových skal a rybníků jsme zažili spoustu neuvěřitelných příhod, naučili jsme se naprosto ve všem spoléhat na sebe, museli jsme si sami připravovat jídlo na dvou Primusech, neboť kamna pro naprostou sešlost časem a rzí nebyla k použití. Tam nás pan učitel

Franke na Jarošovském potoku učil chytat pstruhy do holých rukou, hledali jsme v tůních raky, lezli jsme po skalách, učili se plavat. Tam jsme se také dokázali nádherně bát, když nám pan učitel vyprávěl strašidelné příhody, které si jistojistě vymyslel, ale dokázal vyprávět tak, že jsme všichni tajili dech a věřili každému slovu.

Škoda jen, že pan učitel Franke už nežije a že mu teď dodatečně, když jsme dospěli do věku babiček a dědečků, nemůžeme říci, jak jsme mu vděční za všechny krásné chvíle o prázdninách i ve škole. Je s podivem, jak tento člověk mohl stihnout práci s dětmi ve škole, věnovat spoustu času práci mimoškolní a nakonec obětovat takřka polovinu prázdninového času zase školáčkům. Přitom měl svoji rodinu a své děti. Byl to člověk, který svému poslání obětoval vše, byl to učitel s velkými písmeny.