Náš pan učitel
Při prohlíženi rodinného alba jsem objevila fotografii naší vesnické školy
v Kozlově a vybavila se mi vzpomínka stará přes čtyřicet let. Škola byla
jednotřídka, kde se průměrně dvacet žáků všech pěti ročníků učilo v jedné
třídě, vytápěné v zimě jedněmi kamny. Ta kamna se nejen postarala o teplo
ve třídě, ale posloužila i panu učiteli k ohřívání obědů. Jako pomůcky k
výuce nám sloužily dvě mapy -jedna mapa Československé republiky a jedna
mapa světa. Pyšní jsme byli na jeden vycpaný exemplář pelichající sovy,
která nám měla přiblížit živočišnou říši. Nicméně v přírodě jsme se
pohybovali od rána do večera a měli jsme v tomto směru daleko větší
možnost poznat vše živé i neživé než děti z města. Myslím, že by leckterý
dnešní pedagog vyučováni na takové štaci hodně rychle vzdával, vzato z
pohledu dnešních nároků. Nikdy jsme neměli žádnou tělocvičnu, tu nám od
jara do zimy nahrazovalo prostranství před školou, kde byla kašna s pitnou
vodou a rybník „kachňák". Dnes podezřívám našeho milého pana učitele
Frankeho, že přestávku zvonil zvoncem v ruce podle toho, kdy měl
nepřekonatelný hlad a chuť na svačinu. Vím, že nikdy přestávka netrvala
pouze deset minut, že jsme měli možnost vždy se řádně protáhnout a
proběhnout, byť třeba bosky. Pan učitel nepěstoval žádné žákovské knížky a
poznámky v nich, jednoduše vše vyřídil v ten pravý čas přímo na místě, bez
dlouhých domluv a vždy bez Makarenkových doporučení. Nikdy jsme si
nestěžovali ani my žáci, ani rodiče a s odstupem doby mohu říci, že to
bylo k našemu prospěchu. Jara jsme se nemohli dočkat ze dvou důvodů.
Jednak jsme jezdili s panem učitelem na výlet, a protože nás vždycky bylo
málo, mohli s námi jet rodiče, jednak se každoročně připravovalo na jaře
divadelní představení školáků, které s námi trpělivě pan učitel dával
každoročně dohromady. Neznamenalo to jen naučit se role, ale připravovaly
se kostýmy a ostatní potřebné doplňky. Měli jsme velké štěstí, že v místní
hospodě „U Sitařů" byl pěkný sál s ještě hezčím jevištěm a malovanou
oponou, ve vysokých skříních v zákulisí byla i zásoba krásných kulis, a
tak jsme měli o prkna, jež znamenají svět, postaráno. Ke každému
divadelnímu představení zajišťoval sám pan učitel Franke hudební doprovod
na housle, přitom stačil režírovat, napovídat i stahovat oponu, případně
ukázňovat rozrušené herce a herečky.
Divadelní hry si sám upravoval, a dokonce sám jednu divadelní hru pro
děti i napsal. Byla to „Jeníkova cesta na Měsíc", kterou jsme s úspěchem
několikrát hráli už před třiceti pěti lety. O jeho fantazii nemohl později
pochybovat nikdo - kdo v té době tušil, že lidé za pár let opravdu na
Měsíc poletí, i když to nebyl zrovna Jeník z naší hry?
Divadlo se nehrálo jen pro rodiče a přátele školy, což v našem případě
byli dědečkové, babičky, tety a strejdové. Pravidelně náš pan učitel zval
na tato představení okolní školy. Za výtěžek ze vstupného jsme potom
jezdili s panem učitelem Frankem každoročně na starou dřevěnou chatu do
Budislavi u Litomyšle, kde jsme pobývali tak dlouho, dokud nám stačily
naše skrovné finanční zásoby. Kdo tento prázdninový pobyt na Budislavi
jednou zažil, nikdy nemůže zapomenout. Nakonec o tom výmluvně svědčí i
fakt, že jsme se už jako dospělí, mnohdy i se svými partnery, na Budislav
vraceli po mnoho let.
V tomto nádherném kraji pískovcových skal a rybníků jsme zažili spoustu
neuvěřitelných příhod, naučili jsme se naprosto ve všem spoléhat na sebe,
museli jsme si sami připravovat jídlo na dvou Primusech, neboť kamna pro
naprostou sešlost časem a rzí nebyla k použití. Tam nás pan učitel
Franke na Jarošovském potoku učil chytat pstruhy do holých rukou,
hledali jsme v tůních raky, lezli jsme po skalách, učili se plavat. Tam
jsme se také dokázali nádherně bát, když nám pan učitel vyprávěl
strašidelné příhody, které si jistojistě vymyslel, ale dokázal vyprávět
tak, že jsme všichni tajili dech a věřili každému slovu.
Škoda jen, že pan učitel Franke už nežije a že mu teď dodatečně, když
jsme dospěli do věku babiček a dědečků, nemůžeme říci, jak jsme mu vděční
za všechny krásné chvíle o prázdninách i ve škole. Je s podivem, jak tento
člověk mohl stihnout práci s dětmi ve škole, věnovat spoustu času práci
mimoškolní a nakonec obětovat takřka polovinu prázdninového času zase
školáčkům. Přitom měl svoji rodinu a své děti. Byl to člověk, který svému
poslání obětoval vše, byl to učitel s velkými písmeny.
JANA JANKELOVÁ
-
PRVŇÁČCI
-
- Třicet párů
- ještě bezelstných dětských očí
- sleduje každý pohyb
- paní učitelky.
-
- Naslouchají každému jejímu slovu
- A VĚŘÍ MU
- jako by to bylo přikázání.
-
- Časem mnohé zapomenou
- ale slova
- naplněná láskou
- v nich nechají světlou stopu
- a podobu své paní učitelky
- si ponesou v očích
- po celý život jako obrázek který nestárne.
-
- Dobrý den paní učitelko!
-
- Vzpomínáte si?
- také jste mě učila
- kdepak nevzpomíná si
-
- UŽ JSEM HODNĚ DOSPĚLÁ
- A DO TŘÍDY JSEM JÍ PŘIVEDLA
- SVÉHO PRVŇÁČKA
|
Článek Jany
Jankelové
byl před lety publikován v
časopisu
Vlast a moc se líbil, je opravdu idylickým vyprávěním o
kozlovské
jednotřídce a zdejším nezapomenutelném panu učiteli. Byl
současně inspirací k tomu, abychom se podívali lépe do
kozlovské
kroniky vyslechli vyprávění dalších zdejších žáků.- Tak se postupně
skládají kamínky do mozaiky o školách, malotřídkách, které byly ve
vesničkách okolo Třebové.
Díky kronikářce Kozlova
Marii Rouskové se podařilo zajistit zajímavé informace z rukopisu
kozlovské
kroniky, je také zachováno pár zajímavých fotografií.
Další materiály máme ze
Svinné,
kde v roce 2014 oslavili kulatých 130 let od založení tamní
školy. I zde je kronika obce velmi dobrým zdrojem informací o tom,
jak fungovala tamní škola, zachoval se dokonce poslední rozvrh
hodin...
Další malotřídky byly na
Lhotce a ve Skuhrově,
česká menšinová škola fungovala i v Rybníku.
Všude tam se pokusím
"nakouknout" a podívat se, jak školy v těchto místech fungovaly, jak
a kdy potom třeba zanikly. Vyzýváme proto všechny čtenáře, kteří
mají přístup k některým historickým dokumentům především ze škol na
Lhotce, ve Skuhrově
či v Rybníku, aby pomohli a společně jsme vytvořili co nejbohatší
dokumentaci o práci těchto škol. Na webových stránkách budeme
moci uvést více fotografií a dokumentů, vybrané dokumenty také v
tištěném vydání Českotřebovského zpravodaje.
Za spolupráci děkuje
Milan Mikolecký |
|