- Vernisáž výstavy dřevěných a kamenných plastik Vítězslavy
Morávkové se konala v úterý 9. února podvečer ve Výstavní síni
Kulturního centra za velké účasti obecenstva. Vítězslava Morávková je v
České Třebové známou osobností, působí nedaleko a v České Třebové
také pracovala. Výstavní síň, rozměrem ne příliš velká se opticky
zvětšila díky vymístění zázemní pro obvyklé vernisážové občerstvení do
předsálí, vlastně chodby kulturního centra. Výstava tak získala na
celistvosti a získal pro vystavené artefakty tolik potřebný větší
prostor. Vernisáž uvedl ředitel Kulturního centra Mgr. Josef Kopecký,
autorku Vítězslavu Morávkovou uvedla ve vernisážovém projevu PhDr.
Ludmila Kesselgruberová. Hudební vystoupení na vernisáži zajistila
ZUŠ Česká Třebová Mgr. Milada Hamplová (klavír) a A. Hamplová
(saxofon). Výstava je otevřena denně do konce února od 9 - 12 a od 14 -
17 hodin.
-
-
-
-
-
VÍTĚZSLAVA MORÁVKOVÁ
Život
této osobité ženy a výtvarnice je pevně spjatý s regionem východních
Čech. Zde - ve starobylé Litomyšli - se roku 1954 narodila, v témže
městě absolvovala roku 1973 gymnázium, v Hradci Králové vystudovala
učitelské obory matematika - výtvarná výchova (1977). Několik let
působila jako učitelka v Litomyšli a České Třebové (1977 - 1983), poté
jako konzervátorka v litomyšlském muzeu a galerii (do r. 2011). Konečně
od roku 1977, kdy uzavřela sňatek s Jindřichem Morávkem, žije (údajně na
místě bývalé zemanské tvrze) na Člupku, tedy v částí obce Němčice.
Výtvarné vzdělání, jakého nabyla, předestřelo před Morávkovou
širokou škálu výrazových možností, z nichž temperamentní a senzitivní
umělkyně mohla volit takové, které jí bytostně vyhovovaly a umožňovaly -
materiálově i technicky - nakládat s výtvarnou látkou, která jí byla
blízká. V etapě jejího uměleckého hledání adekvátních médií vyzkoušela
kresbu i práci s textiliemi, aby posléze docela propadla kouzlu teplého
dřeva a drsného pískovce a stala se sochařkou, tvůrkyní objektů vážných
i hravých, a to v monumentálních i komorních rozměrech.
Nápadnou kvalitou tvorby Víťi Morávkové, a to už od jejich raných
projevů, je téměř úplná absence jakéhokoliv racionálního kalkulu. Tak
jak je bezprostřednost osobním rysem této ženy, je spontaneita vlastní i
dílům vzešlým z jejich rukou. Morávková zcela přirozeně transformuje do
výtvarné podoby závažné momenty a hodnoty, kterými aktuálně žije. Rané
figury mluví o mužsko - ženských vztazích, pozdější práce, které
postupně ztrácejí na konkrétnosti a stávají se tak někdy symbolickým
vyjádřením jistých hodnot, někdy záznamem emocionálních stavů, jsou
reakcí na založení rodiny, péči o děti, jejich existenční
osamostatňování a také pochopení životních hodnot, které nese lidská
zralost. Možná v této souvislosti vzniklo v sochařčině ateliéru v
nedávné době také několik řezeb Svaté rodiny a betlémový celek.
Trvalým, celoživotním tématem zůstává pro Morávkovou příroda, k níž
přistupuje s neokázalou pokorou a okouzlením. O tom, že soužití sochařky
a přírody jejího bezprostředního okolí je nanejvýš harmonické,
přesvědčuje rozlehlá člupecká zahrada, kterou ve vzácném souladu
zabydlují živí tvorové společně se sochařčinými kamennými i dřevěnými
objekty tak přirozeně, jako by tu jedno i druhé samovolně vyrostlo do
podoby galerie pod širým nebem.
Lidský život s oběma svými póly, radostným i bolavým, příroda a její
překvapivé tvarové variace, tedy dva hlavní tématické okruhy, které lze
v košaté tvorbě Morávkové vystopovat, přivedly sochařku k užívání
formálního slovníku organického charakteru. U jejích objektů a soch se
opakovaně setkáváme s oblými tvary, vyklenutými objemy, rozvlněnou
křivkou, splývavou linií a takovými principy odvozenými z živého světa,
jako je nepravidelnost, asymetrie či porušovaná rytmizace hmoty dřeva
nebo kamene. Sochy nevznikají na základě promyšleného racionálního řádu,
ale rostou podle pravidel, která koření v citlivosti a emocionalitě
autorky.
Přirozenost elementárních, pádných tvarů takto budovaných artefaktů
ještě podtrhuje pojednání jejich povrchů -ty mají nejčastěji podobu
vlastního užitého materiálu, tedy dřeva nebo kamene, bývají jen někdy
vyhlazené, často zůstávají zbrázděné syrovými stopami dláta nebo pily. K
jiné výrazové poloze dospívá sochařka použitím barev, řidčeji kombinuje
dřevo s kousky surového skla.
Z vernisážového projevu PhDr. Ludmily Kesselgruberové
-
-
-
-
-
-
|