Z vernisáže výstavy  Dřevěných a kamenných plastik Vítězslavy Morávkové


Vernisáž výstavy dřevěných a kamenných plastik  Vítězslavy Morávkové se konala  v úterý 9. února podvečer ve Výstavní síni Kulturního centra za velké účasti obecenstva. Vítězslava Morávková je v České Třebové známou osobností,  působí nedaleko a v České Třebové také pracovala. Výstavní síň, rozměrem ne příliš velká se opticky zvětšila díky vymístění zázemní pro obvyklé vernisážové občerstvení do předsálí, vlastně chodby kulturního centra. Výstava tak získala na celistvosti a získal pro vystavené artefakty tolik potřebný větší prostor. Vernisáž uvedl ředitel Kulturního centra Mgr. Josef Kopecký, autorku Vítězslavu Morávkovou uvedla ve vernisážovém projevu PhDr. Ludmila Kesselgruberová. Hudební vystoupení na vernisáži zajistila  ZUŠ Česká Třebová  Mgr. Milada Hamplová (klavír) a A. Hamplová (saxofon). Výstava je otevřena denně do konce února od 9 - 12 a od 14 - 17 hodin.
 

VÍTĚZSLAVA MORÁVKOVÁ                                                                           

Život této osobité ženy a výtvarnice je pevně spjatý s regionem východních Čech. Zde - ve starobylé Litomyšli - se roku 1954 narodila, v témže městě absolvovala roku 1973 gymnázium, v Hradci Králové vystudovala učitelské obory matematika - výtvarná výchova (1977). Několik let působila jako učitelka v Litomyšli a České Třebové (1977 - 1983), poté jako konzervátorka v litomyšlském muzeu a galerii (do r. 2011). Konečně od roku 1977, kdy uzavřela sňatek s Jindřichem Morávkem, žije (údajně na místě bývalé zemanské tvrze) na Člupku, tedy v částí obce Němčice.
Výtvarné vzdělání, jakého nabyla, předestřelo před Morávkovou širokou škálu výrazových možností, z nichž temperamentní a senzitivní umělkyně mohla volit takové, které jí bytostně vyhovovaly a umožňovaly - materiálově i technicky - nakládat s výtvarnou látkou, která jí byla blízká. V etapě jejího uměleckého hledání adekvátních médií vyzkoušela kresbu i práci s textiliemi, aby posléze docela propadla kouzlu teplého dřeva a drsného pískovce a stala se sochařkou, tvůrkyní objektů vážných i hravých, a to v monumentálních i komorních rozměrech.
Nápadnou kvalitou tvorby Víťi Morávkové, a to už od jejich raných projevů, je téměř úplná absence jakéhokoliv racionálního kalkulu. Tak jak je bezprostřednost osobním rysem této ženy, je spontaneita vlastní i dílům vzešlým z jejich rukou. Morávková zcela přirozeně transformuje do výtvarné podoby závažné momenty a hodnoty, kterými aktuálně žije. Rané figury mluví o mužsko - ženských vztazích, pozdější práce, které postupně ztrácejí na konkrétnosti a stávají se tak někdy symbolickým vyjádřením jistých hodnot, někdy záznamem emocionálních stavů, jsou reakcí na založení rodiny, péči o děti, jejich existenční osamostatňování a také pochopení životních hodnot, které nese lidská zralost. Možná v této souvislosti vzniklo v sochařčině ateliéru v nedávné době také několik řezeb Svaté rodiny a betlémový celek.
Trvalým, celoživotním tématem zůstává pro Morávkovou příroda, k níž přistupuje s neokázalou pokorou a okouzlením. O tom, že soužití sochařky a přírody jejího bezprostředního okolí je nanejvýš harmonické, přesvědčuje rozlehlá člupecká zahrada, kterou ve vzácném souladu zabydlují živí tvorové společně se sochařčinými kamennými i dřevěnými objekty tak přirozeně, jako by tu jedno i druhé samovolně vyrostlo do podoby galerie pod širým nebem.
Lidský život s oběma svými póly, radostným i bolavým, příroda a její překvapivé tvarové variace, tedy dva hlavní tématické okruhy, které lze v košaté tvorbě Morávkové vystopovat, přivedly sochařku k užívání formálního slovníku organického charakteru. U jejích objektů a soch se opakovaně setkáváme s oblými tvary, vyklenutými objemy, rozvlněnou křivkou, splývavou linií a takovými principy odvozenými z živého světa, jako je nepravidelnost, asymetrie či porušovaná rytmizace hmoty dřeva nebo kamene. Sochy nevznikají na základě promyšleného racionálního řádu, ale rostou podle pravidel, která koření v citlivosti a emocionalitě autorky.
Přirozenost elementárních, pádných tvarů takto budovaných artefaktů ještě podtrhuje pojednání jejich povrchů -ty mají nejčastěji podobu vlastního užitého materiálu, tedy dřeva nebo kamene, bývají jen někdy vyhlazené, často zůstávají zbrázděné syrovými stopami dláta nebo pily. K jiné výrazové poloze dospívá sochařka použitím barev, řidčeji kombinuje dřevo s kousky surového skla.

Z vernisážového projevu PhDr. Ludmily Kesselgruberové