Jak jsem viděl Zbyňka Slavíka

Tragická událost, kterou žilo naše město celé velikonoční svátky, mi nedala, abych si nezavzpomínal na oblíbeného učitele a v posledních letech taky ředitele základní školy Zbyňka Slavíka. Můj osobní vztah k němu se velmi vyvíjel. Jednak tím, jak jsme se začali vzájemně poznávat, ale i tím v jaké roli jsme se postupem času setkávali.

Když jsem v roce 1994 nastoupil coby malý primán na českotřebovské gymnázium, Zbyněk Slavík byl jedním z prvních učitelů – profesorů, se kterými jsem se setkal hned v prvním týdnu vyučování. Bylo to tehdy pro mě všechno nové. Učitelé se často střídali, na každý předmět přišel jiný. Větší důraz byl kladen na samostatnost a samostudium. Učitel biologie a tělocviku Slavík se trochu odlišoval. Měl sice volnější přístup k výuce, ale hodiny nezanedbával a i přes tento přístup vyžadoval znalosti. Můj první dojem však nebyl nikterak pozitivní. Moc jsme si navzájem nesedli. Postupně jsem ale začal poznávat, že první zdání klame. Náš kolektiv si ho velmi oblíbil zvláště pak na řadě mimoškolních akcí, ať to byl lyžařský výcvik nebo sportovní kurz. Byl společenský, nikdy nezkazil legraci, uměl se zasmát i sám sobě. Jeho projev byl vždy upřímný a přímý, proto každý (bez ohledu na to, zda student nebo jeho kolega) vždy věděl na čem s ním je, jak si u něj stojí. Nehrál povrchní falešné divadlo, což je myslím u lidí velmi vzácné. Když jsem s některými spolužáky z gymnaziálních let probíral Zbyňkův odchod, všechny, s kterými jsem mluvil, vedla jeho smrt k zastavení a ihned potom řekli, že jej měli rádi. Organizoval totiž také řadu mimoškolních aktivit. Ať to byla Miss Majáles nebo později Majálesové hry na hřišti za školou či pálení čarodějnic. Nikdy tam nechyběl jako aktivní nebo dokonce hlavní organizátor.

Po maturitě byl Zbyněk jeden z prvních, se kterými jsem si začal tykat. Začali jsme se potkávat a díky našemu dobrému vztahu už z předchozích let jsem nikdy nezapomněl navštívit jeho kabinet a pobavit se, co je na mojí „alma mater“ nového. V průběhu let se náš vztah proměnil na kamarádský, což přirozeně vedlo i k tomu, že jsem jej oslovil, jestli bychom společně nespolupracovali i v komunální politice. Přestože Zbyněk původně kandidoval za jiný subjekt, v dalších volbách již podpořil náš tým. Bylo to z osobních, nikoliv politických důvodů. Byl platným členem zastupitelstva i rady města. Vím, že z gymnázia se mu neodcházelo lehce, ale ředitelování na ZŠ Habrmanova vzal jako novou výzvu. O školu řádně pečoval a zapojil se do řady projektů. Jsem přesvědčený, že byl úspěšným ředitelem. Přesto si myslím, jak jsem ho znal, že nejlepší léta prožil na českotřebovském gymnáziu.

Proč toto všechno píšu? Jsem přesvědčený, že obdobně jako já, jej viděly stovky a možná i tisíce absolventů, jeho studentů, žáků, kolegů nebo možná i přátel. Co napsat závěrem. Nikdo nemůžeme vidět do nitra druhého člověka a nemáme právo jej soudit. Zbyněk odešel. Snažme se vcítit do jeho nelehké situace, snažme se ho pochopit, ale hlavně se snažme nezapomenout!

Martin Netolický

Hejtman Pardubického kraje