 Maxmilián
je dítě jedenadvacátého století. Přišel na svět roku 2001; tehdy skupinu
Českotřebovanů (tedy převážně Českotřebovanek) spojil zájem o amatérskou
výtvarnou tvorbu. Když se pak našla ochotná a zároveň kvalifikovaná
vedoucí - tehdejší gymnaziální profesorka Marta Demlové- a když
vznikající spolek vzalo pod svá organizační křídla českotřebovské
Kulturní centrum, mohl se Maxmilián definitivně nadechnout. A to se také
stalo, letos je tomu tedy právě patnáct let.
Proč dostalo nově vzniklé
sdružení právě jméno Maxmilián? Toto neobvyklé a málo praktické
pojmenování má do sebe noblesu, která k výtvarnému pnutí patří, ale to
není všechno. Především je to jméno velkého umělce, Maxe Švabinského,
který se díky své vazbě na Kozlov a rodinu Vejrychových stal pevnou
součástí výtvarné tradicí našeho regionu. Pro členy Maxmiliána se stal
ztělesněním toho nejlepšího, co nabízí výtvarný potenciál Českotřebovská
a tedy to, k čemu se Maxmiliánci - ovšemže ve skromnější, amatérské
rovině - hlásí. To byl také důvod, proč se kmotřičkou maxmiliánského
novorozeňátka stala sama paní Zuzana Švabinské, adoptivní dcera mistra
Švabinského.
V životě spolku je patnáct
let doba dosti dlouhá, aby se v jejím průběhu proměnilo všelicos. Tak
především počet aktivních členů - celkem jich bylo 26 a ještě tři
zahraniční hosté navrch, v jednotlivých rocích bývalo členů obvykle něco
málo přes deset. Několik let se kroužek scházel v kreslíme
českotřebovského gymnázia. Později si členové - přesněji už vzpomenuté
členky - svépomocí upravily dvě nevyužité sklepní místnosti gymnaziální
budovy, z nichž vznikl přívětivý a hlavně praktický ateliér, který hostí
výtvarnice dodnes, a to k jejich úplné spokojenosti. Konečně došlo i k
několika proměnám na postu vedoucího. Když Martu Demlovou dočasně
vyřadily z tohoto postu zdravotní důvody, zastoupili ji postupně pánové
Michal Jirásky a Vladislav Kučík. Od září 2015 se dlouholeté vedoucí
stala řadovou členkou, aby se více věnovala vlastní výtvarné tvorbě, v
čele sdružení ji nahradila Alice Formánkova.
Výtvarníci - a to včetně
těch amatérských - potřebují alespoň tu a tam své práce nabídnout očím
diváků. Jak jinak by si ověřili, jestli je jejich tvůrčí cesta správná,
jak jinak by našli - skrze své obrázky - spřízněné duše? Maxmiliánci
nebyli a nejsou výjimkou. V minulosti vystavovali - až na drobné výjimky
- každoročně ve výstavní síni českotřebovského Kulturního centra. Ale
nejen tam. Jejich práce byly pravidelně k vidění na všech ročnících
Výtvarné Svinné, příležitostně v místní Sukově cukrárně, kavárně U
tygra, v prostorách českotřebovské knihovny, v budově gymnázia, ale také
třeba v Roškotově divadle v Ústí nad Orlicí. Individuálně vystavovali
členové také jinde. Někteří se opakovaně účastnili prázdninového pleném
v polské Olawě. Dvakrát - v letech 2006 a 2011 - vydalo Město Česká
Třebová reprezentativní kalendář s reprodukcemi obrazů Maxmiliánců.
(Z vernisážového projevu
Ludmily Kesselgruberové)
-
|