Požadavky na regulaci toku Třebovky

Začátkem roku 1926  se v zasedací síni Občanské záložny v Ústí n.O. konala porada zástupců všech obcí tehdejšího malého Ústeckého okresu ležících na Třebovce. (tedy již bez obce Rybník, Třebovice, které byly součástí okresu Lanškroun. Účelem jednání bylo oživit zájem o regulaci řeky Třebovky po celém jejím toku a spojit tyto práce s vybudováním kanalizace v obcích a také s novou retenční nádrží „u rybníků opatovických“. Projekt regulace Třebovky vypracovaný p. Ing. Andrelm byl předložen Ministerstvu zemědělství. Doporučuje vytvořit družstvo, jako „Orlický komitét“, které by věc vzalo za svou i za tu cenu, že obce budou muset přispět částkou 20 – 25% nákladu.

Na jednání vystupoval aktivně městský radní za Českou Třebovou Ing. Schejbal, který se usilovně  domáhal potřeby regulace, protože u řeky má Třebová mnoho stavebních míst, které nelze dosud využít, ač leží třeba jen 300 metrů od náměstí a staví často nehospodárně daleko od centra  kam musí pořizovat nákladné sítě a komunikace. Také třebovský starosta pan Toušek projevil  potěšení nad tím, ež orlický komitét pojal úpravu Třebovky do svého programu avšak varoval nad přílišným optimizmem, neboˇˇt podle něho si práce vyžádají doby nejméně deseti let. (Ve skutečnosti základní regulace trvala mnohem déle a vlastně není v některých obcích dosud dokončena včetně rekonstrukce rybníka Hvězdy). S podporou projektu také vystoupil parnický tajemník Liška, který ji nazval „životní otázkou Parníka“ a upozornil na situaci, kdy v létě znečišťují atmosféru Parníka ve vyschlém řečišti splašky z Třebové i na to, jak stát opomíjí na investicích náš průmyslový okres.  Na jednání vystoupili s podporou projektu také zástupci Lhotky, Dlouhé Třebové a Dr. Gintz, ředitel firmy H. Pollacka synové v Parníku, který projevil velký zájem na tom, aby byl tok vody v řece co nejvíce pravidelný.  Výsledkem jednání bylo vytvoření  desetičlenného výboru, ve kterém byly zastoupeni  obce v povodí a zástupce firmy HPS Parník.

Nevydařené jednání o elektrizaci

Společné schůze městských České Třebové a Ústí nad orlicí byly již před 90 lety. Významná společná schůze se konala 7. ledna 1926 zasedací síni Občanské záložny v Ústí n.O. za předsednictví českotřebovského starosty p. Touška. Hlavním bodem programu byl tehdy program elektrizace a především financování dálkového vedení z Pardubic. Tehdy ještě nebyla ani vyřešena základní otázka, zda rozvádět ve městě třífázový střídavý proud nebo opatřiti usměrňovače – rtuťové články a ponechat pak soustavu stejnosměrného napětí.  Město Česká Třebová bylo tehdy v situaci, že již nemohlo dále rozšiřovat svoji elektrárnu v Podbranské ulici a proto bylo nakloněno přijmout nabídku Východočeského elektrárenského svazu, avšak okres kladl nepříznivé podmínky. Snad proto, že město Ústí n.O. dále lpělo na své elektrárně a kalkulovalo si proud „úžasně a nemožně nízko“. Ing. Schejbal na jednání ukázal, že má-li se brát zřetel na venkov, je jedinou cestou dálkový rozvod energie a nikoliv městské elektrárny. Z obcí okresu se tehdy pro elektrizaci s využitím dálkového vedení vyslovily pouze Česká Třebová  (a Parník, který zde odebíral energii) a ještě Dolní Dobrouč. Bylo tedy na České Třebové, aby zaplatila tehdy značně velikou zálohu  750 tis. Kč na revers, že jí bude částka vrácena, i s úrokem, až se bude elektrizovat celý okres.  Třebovští radní však s návrhem nesouhlasili a poukazovali na to, že samosprávný okres vznikl právě proto, aby se řešily společné problémy a na to, že názor okresu  se jednoznačně staví za stanovisko města Ústí nad Orlicí.  Vyvstaly dodnes známé spory: Úsečtí se odvolávali na to, že daňový výnos města tvoří skoro polovinu daňových příjmů okresu (a proto nechtěli přispívat na elektrizaci jinde, když jim ústecká elektrárna zatím postačovala)  a Třebovští zase na to, že elektrizace  je věc obyvatel celého okresu. V zápise je ovšem také úvaha o tom, že v největším městě okresu mají být také úřady…Společné jednání tehdy skončilo krachem a nedohodou. Česká Třebová nakonec přistoupila k Východočeskému elektrárenskému svazu jako první v okrese a udělala dobře. Do města byla přivedena linka vysokého napětí z Pardubic, která umožnila rozvod třífázového elektrického proudu a zvýšení úrovně života ve městě. Zděné budovy elektrických transformátorů z této doby jsou ještě dodnes ozdobami některých částí města a slouží dodnes. Trvání na existenci ústecké městské elektrárny  přineslo později městu Ústí jen potíže a problémy…

Počet strážníků v České Třebové roku 1926

V roce 1925 mělo město Č. Třebová systemizováno 7 míst pro městské strážníky. Mezi nimi byli nově jmenovaní Fr. Beran a Ant. Sais.

Řešilo se usychání nově nasázených bříz na Kozlovské silnici.

Ošetření stromů tehdy na požádání okresní správní komise převzal Spolek zahrádkářů, který také zajistil dosázení aleje. Stejný problém se řeší  i v současné době, když asi 15%ˇloni vysázených bříz z dotace EU uschlo a dosud nebyly nahrazeny. Je to povinností dodavatele stavby, tedy firmy Haupt Ústí n.O.

Peněžní ústavy

Spořitelna města České Třebové měla v roce 1025 vklady v celkové výši 22 994 525 Kč, zápůjčky 13 915 117 Kč, vlastní jmění 1 179 353 Kč. Čistý zisk činil 283 tis. Kč, pokladní obrat 123 223 649 Kč.  Občanská záložna a půjčovna v České Třebové měla 952 členů, závodní podíly 24 576 Kč, vklady 9 706 tis. Kč, půjčky 9 551 tis. Kč a čistý zisk 26 394 Kč., pokladní obrat 55 128 tis. Kč. Podobná občanská záložna v Ústí n.O. měla 934 členů, ale vyšší vklady, zisk i obrat: vklady 34 318 tis. Kč, půjčky 28 042 tis. kč, zisk 434 500 Kč a obrat 191, 3 mil. Kč.

Obecní dluhy

Česká Třebová 3 624 tis. Kč, Ústí n.O. 7 417 tis. Kč, Choceň 6,685 tis. Kč, Vys. Mýto 5 145 tis. Kč, Králíky 718 tis. Kč…. (Údaje se vztahují k roku 1925)

Rybníček na Splavě se zasypával

Město řešilo kanalizací hlavních ulic, tím se místně mění vnitřní ráz města. Zrušením Podbranského mlýna čp. 83, nejstaršího mlýna ve městě zmizela i strouha i jeho náhon protínající pod farou Hýblovu ulici. Současně se také zasypal rybníček nad Splavem tohoto mlýna o velikosti asi 4 ary. Dříve, když měl vodu čistou, hostil mnoho pstruhů, v posledních letech byl však hodně bohužel znečišťován stokami. Rybníčkem protékala voda z obou na vodu přebohatých zřídel českotřebovských, z nichž Javorka dávává 60 tis. hl a Vrbovka 53 tis. hl. denně.

Investiční program tehdejšího (malého) okresu na léta 1926 – 31

Investiční program samosprávného okresu  Ústeckoorlického byl směrován především do oblasti výstavby a výdlažby okresních silnic. Šlo o získání „prvotřídního silničního spojení“ územím okresu mezi Vamberkem a Svitavami. Celkový objem hmotných prostředků na investice byl omezen částkou cca 650 tis. Kč ročně.  Z konkrétních stanovených položek lze z investičního plánu vyčíst prostředky na stavbu silnice Česká Třebová – Semanín, která měla v tehdejším okrese prioritu pro její možné (bohužel však neuskutečněné) napojení na Svitavy mimo Opatov. Z dalších silnic byla plánovaná silnice Řetůvka – Hrádek (neuskutečněná dodnes).  Hodně peněz spolkly i rekonstrukce silnic přes Libchavy a výdlažba silnic v Ústí n.O., Hylvátech a na Parníku a ve Třebové.  Zajímavou položkou v investičním programu byly splátky na výstavbu „okresního domu v Ústí nad Orlicí a také v České Třebové“, tedy na stavbu, kterou se nepodařilo realizovat dodnes. Bylo to snad tím, že samosprávné okresy byly v polovině roku 1928 zrušeny. 

Elektrárna v České Třebové

byla v roce 1925 zařízena ještě na stejnosměrný proud o napětí pro světlo 120 voltů a pro motory 2 x 220 voltů. Generátory byly poháněny dvěma dieselovými stacionárními motory o výkonu 80 a 120 koňských sil. V roce 1924 bylo vyrobeno335 tis. kWh a spotřeba byla 230 tis. kWh. Cena proudu byla ve výši 4.20 Kč na 1 kWh a pro pohon 2,90 Kč/kWh. Délka sítě ve městě činila asi 12 km.

Vodovod  v České Třebové:

Samotlakakový vodovod byl položen v roce 1888 s litinovými rourami, předtím existoval vodovod s rourami dřevěnými. Město denně spotřebovalo 1100 m3 čerpané vody a 900 m3 samotlakové vody, dráha 350 m3. Úhrnem to činilo 3350 m3 denně neboli 39 litrů za vteřinu. Centrální čerpadlo  mělo dva elektromotory o výkonu 12 koňských sil. Ve městě je položeno samotlakové potrubí o délce 6 km a výtlačné s délkou 10 km. Kapacita vodojemu byla v roce 1925 2 x 150 m3. Občané tehdy platili městu vodní  dávku a dráha příspěvek.

Kanalizace v České Třebové

V roce 1925 měla kanalizace celkovou délku potrubí asi 6000 metrů. Staré stoky byly zděné, nové byly  prováděny z betonu. Splašky byly čištěny zředěním odpadní vodou z vodovodu a proplachováním vodou z mlýnských náhonů. Pro záchody byl zaveden splachovací systém pouze u nových domů (např. na Farářství).

Veřejná telefonní hovorna.

Ministerstvo pošt a telefrafů povolilo dne 16. listopadu 1925 zřízení veřejné telefonní hovorny místní sítě v České Třebové a současně telegrafní stanice u poštovního úřadu Česká Třebová „k neomezenému telefonnímu styku v Československé republice kromě Podkarpatské Rusi“.

Výsledky voleb do Národního shromáždění v r. 1925.  

V České Třebové bylo tehdy podáno 5023 platných hlasů. Nejvíce pro Čsl. Socialisty 1671, dále pro komunisty (867), soc. dem. (755),  a čsl. Živnostensko obchodní stranu (532). Také v Ústí n.O.  patřilo nejvíce z 4198 platných hladů pro čsl. socialisty (913), lidovci byli druzí (642) soc. dem. byla třetí (600 hlasů) a komunisté až šestí (337 hlasů).  Na Parníku také vyhráli čsl. Socialisté (611 hlasů z celkových 1611) a i zde byli komunisté druzí (326). Dnes jsou výsledky obrácené, komunisté mají v Ústí víc hlasů než ve Třebové a Parníku….

Silniční hospodářství v samosprávném okrese Ústeckoorlickém

Silniční hospodářství bylo velmi sledovanou oblastí rozpočtu. Na stavbu silnic přispíval stát již od poloviny devatenáctého století . O tom jak s postupně zvětšovala silniční síť svědčí několik čísel zpracovaných pro tehdejší samosprávný okres Ústí n.O., který měl rozlohu 191,7 km2 a 27 obcí (od Sopotnice na severu po Českou Třebovou na jihu, Dolní Dobrouč na východě a Sudislav na západě). Jak rostla silniční síť okresních silnic na tomto území (jiné – státní silnice zde nebyly): 1865 – 42,6 km, 1900 - 95 km, 1911 – 106,9km, 1923 – 121,8 km.  Tato čísla jsou uvedena v „Úředním věstníku Okresního výboru v Ústí nad Orlicí“ z 15. 1. 1925.  Je zde uvedeno, že nepříznivý terén na území okresu způsobil, že cena na vybudování 1 metru silnice stála na území okresu více než jinde. Proti průměrné předválečné ceně 10K / metr byl 1 m 6 m široké silnicee na Ústeckoorlicku dražší – stál 17K.  Velký náklad totiž připadal na četné mosty, zářezy a násypy. Tím také byla dána malá šiřka silnic 6 metrů. Teprve nové silnice se ve dvacátých letech stavěly na šířku 7 metrů.

Zajímavý je pohled na (krajskou) silniční síť na území v roce 1864. V tu dobu zde byly v provozu pouze silnice Libchavy – Ústí – Hylváty – Knapovec –Lanškroun a další silnice Dolní Dobrouč – Lanšperk – Ústí n.O. – Kerhartice.  Česká Třebová měla v tu dobu jediné silniční spojení směrem na Zhoř a Litomyšl, do Ústí n.O. žádná silnice nevedla.  R. 1865 tyto silnice převzal do správy okres. Většinu z nich musel rekonstruovat. Na některých bylo až 16% stoupání, byly zde slabé úzké a dřevěné mosty. Větších mostů s větší než desetimetrovou světlostí bylo na tehdejším okrese deset (r. 1924).

Stav silnic hodně utrpěl I. sv. válkou a také po válce, rychlým rozvojem dopravy těžkými nákladními automobily. Proto bylo zásadně stanoveno, že všechny silně frekventované silnice hlavně ve městech a poblíž jich budou vydlážděny drobnou žulovou dlažbou 8 x 10 cm a dále pak zválcovány a pokud možno rozšířeny (v zastavěných částech zřízením dlážděných rigolů) a ostatní „všemožným urychlením“ alespoň uvedeny do sjízdného stavu“. Pro tyto účely si tehdy okres pořídil nejprve jeden, později i dva páry koní a na to i nákladní automobil (desetitunový typ Praga se sklápěcí karoserií systém WOOD. Vše s pomocí zemských subvencí.  Jak „Úřední sborník“ uvádí – „ zařízení se osvědčilo znamenitě“. Navíc byla společně s okresem žambereckým zakoupena válcovací souprava (parní válec 14/16 tun, rozrývač, dvě voznice, pumpa, vůz na uhlí a vůz obytný). Společný pro oba okresy byl také lom v Mistrovicích, který byl opatřen autodrtičem a kde byla také útulna pro dělnictvo. Podle přijatého programu válcování se mělo zválcovat 10 - 12 km silnic  „způsobem trvalým“. Pro úpravu silnici v obcích měly přispět obce příspěvkem nebo měly pomoci opatřit okresu půjčku v místních kampeličkách, spořitelnách či jiných  peněžních ústavech. Nároky na válcování silnic rychle rostly a proto se brzy uvažovalo o to, aby ústecký i žamberecký okres měly každý vlastní parní válec.  Na vlálcovaném podkladě se rychle prováděla ve městech a jejich okolí    dlažba. Nároky na dlažbu byly poměrně značné. Jak bylo uváděno, tak trasa Sopotnice – Česká Třebová – osa tehdejšího samosprávného okresu byla vlastně „20 km dlouhou ulicí“ a i jiné 4 km dlouhé obce nejsou vzácností. Do konce roku 1924 bylo vydlážděno V Ústí a v České Třebové 20 000 m2 silnic. Dláždění pokračovalo i v roce 1025 (ve Třebové např. spojka na Farářství). V roce 1926 se pak dláždila silnice na Parníku a v Hylvátech. Dláždění tehdy stálo (včetně celé přípravy silnice) v Ústí n.O. 66 Kč/ m2,   ve Třebové pak 72 Kč/m2, neboť se sem musel dovážet písek. V roce 1924 se také začalo uvažovat o pořízení pluhu na sníh, který byl v zimě v tomto kraji značně na obtíž.pluh byl dodán na podzim r. 1924 od firmy „Železoprůmysl Přelouč“ za 5000 Kč.  Pro úpravu cest bylo na okrese tehdy 26 cestářů, takže na každého připadalo průměrně 4800 m silnice.  Z důvodu šetření silniční síť okresu – 125 km nesnesla zatížení úřednickou silou, uvažovalo se pouze o zřízení  funkce cestmistra – vrchního cestáře. Do té doby prováděli revize silnic sami okresní úředníci revizemi a pojížďkami. Úkole cestářů bylo „každý vyvalený kamének z válcované silnice do rozšířené jamky upěchovati a vodou zakropiti..  měli také škrabat bláto z vozovky, ale nikoliv železnou škrabkou, ale pouze dřevěným hrablem a to ve stavu co nejřidším, tedy brzo po dešti. „Jakmile bláto zatuhlo, je jeho škrabání škodlivé“. Pro rekonstrukci silnic, režijních stavbách a při udržování bylo tehdy zaměstnáváno na okrese průměrně 150 dělníků.

Velkým svízelem se již tehdy ukázala potřeba zřízení silniční policie, neboť  se „cestář velmi záhy stává sousedsky ohleduplným a nevidí a neoznamuje silničních přestupků, zejména když cestář pochází z obce svého působiště a s celou obcí je spřízněn“.

Při řešení dopravní sítě  bylo tehdy největší starostí okresu v tom, aby bylo vybudováno prvotřídní spojení okresu na „erární“ tedy státní silnice, tj. silnice Hradec Králové – Žamberk – Červená Voda – Opava  a Hradec Králové – Svitavy – Brno. Snahou tehdy bylo spojit tyto dvě „erární“ silnice kvalitní spojkou vedoucí od severu k jihu, tedy dnešní silnicí I/14 Vamberk – Česká Třebová –  Svitavy. Tehdy se však uvádělo, že tato silnice vede z České Třebové na Svitavy velkou oklikou přes Třebovice  a Opatov do Lačnova,  proto se plánovalo vybudování nové asi 5 km dlouhé trasy mezi Semanínem a Lačnovem mimo Opatov.  Takto vybudovaný obchvat Opatova je do dneška velkým snem všech řidičů, kteří musí projíždět 5k dlouhou obec Opatov. Silnice  Česká Třebová – Semanín v šířce 7 metrů byla zřízena v letech 1926-27  a její další pokračování na Svitavy ovšem tehdy narazilo na nepochopení při jednání s okresní správní komisí v Litomyšli a se silničním výborem ve Svitavách. Další spojení s Litomyšlí bylo dosaženo výstavbou silnice Česká Třebová – Kozlov – Litomyšl v letech 1923 – 26. O této silnici se píše že byla budována jako „prvotřídní“, tedy v šířce 7 metrů. Dnes nám to však při jízdě kozlovskými serpentinami tak ani nepřipadá…

Poznámka. Od 1. 1. 1925 byla obec Sopotnice  přeřazena z okresu soudního a zastupitelského Ústí n.O. a politického okresu Lanškroun do politického okresu Rychnov n. Kn. Už tak malý okres se ještě dále zmenšil.

Stavba silnic v našem okrese ve dvacátých letech:

Většina silnic, po kterých nyní jezdíme, byla vystavěna v prvních desetiletích tohoto století. Uveďme přehled silnic, které byly postaveny v letech 1918 - 1924 v našem okolí:

Dlouhá Třebová – Přívrat s odbočkou do Řetové (4800 metrů) stála 246 889 Kč, z toho 100 tis. Kč byly státní subvence.

Parník – Zacharovec Délka 1700 m Náklad 550 tis. Kč, státní subvence 160 tis. Kč.

Česká Třebová – Kozlov. Délka 3300 metrů, náklad 1200 tis. Kč, státní subvence 35%.

Spojky silnic v České Třebové – dnešní Habrmanova ulice (10 metrů šířka, délka 400 metrů včetně dláždění a kanalizace 456 tis. Kč, z toho státní subvence 108 tis. Kč).

Silnice k nemocnici v Ústí n.O. (délka 1200 metrů, šířka 14 metrů, chodníky, rigoly, kanalizace 922 tis. Kč,

zemská subvence 100 tis. Kč.)

Soudní dny v České Třebové

Na základě opakované žádosti města České Třebové byly v roce 1903 ministerstvem spravedlnosti povoleny v České Třebové soudní dny, které se konaly na radnici v České Třebové dopoledne a odpoledne dvakrát do měsíce. O těchto soudních dnech byly sepisovány žaloby civilní jednoduché i trestní žaloby a oznámení nemajetných stran a především pak žádosti všeho druhu ve věcech sporných, nesporných, poručenských a exekučních, návrhy a jiná prohlášení , jichž přednesení u soudu zákon povoluje.Mohou zde být také ověřovány podpisy, vidimovány opisy  a občané se mohli poradit ve všech věcech patřících na soud. Soudní dny  byly v České Třebové také po celou dobu I. republiky.

90 let od zbourání rodného domku spisovatele  a buditele národa Jana Hýbla

Při úpravách města v červnu roku 1925 nevyhnutelně padl za oběť památný rodný domek buditele národa a spisovatele Jana Hýbla. Byla to stářím sešlá, dřevěná, roubená chaloupka čp. 97, kterou nebylo podle dobového tisku možné zachránit.  Po převratu r. 1918 se rozmohl v České Třebové nebývalý stavební ruch. Vznikly celé nové čtvrti – Farářství, pod Jelenicí, na Křibě, stavěšlo se při silnicích Semanínské a Skuhrovské a také ve vnitřním městě.  vzniklo nové nádraží, Národní dům, Dělnický dům a ěmstská spořitelna. Čilý stavební ruch vyvolal i nutnou stavbu kanalizace a úpravu alespoň hlavních ulic. Některé z nich byly též přispěním okresu vydlážděny (např. Farářství) Stavbě městské spořitelny uspíšila úpravu města v části „pod farou“ po níž bylo  voláno již mnoho let před tím. Pro splnění tohoto cíle město vykoupilo  starobylý Podbranský mlýn čp. 83, zrušilo jeho splav a strouhu uprostřed města a provedlo žádoucí úpravu této části města. Hýblova chaloupka čp. 97  byla právě v cntru tohoto dění. Skládala se ze dvou částí. Starší čelem k západu do ulice zabírala v půdorysu obdélník 11,5 x 6,60 m a pocházela z první polovice 18. století. Původně obsahovala světničku o třech oknech, uprostřed chodbičku a vzadu komůrku a chlívek.  V lomenici nesla nápis, který však nebyl při jejím zbourání už čitelný.Přečkala velký požár města roku 1745, kdy téměř celé vnitřní město lehlo popelem mimo faru a nejbližší okolí. Ve světničce této chaloupky se narodil 3. září 1786 Jan Hýbl. Jeho otec, který chtěl provozovat krupařství, přistavěl k chaloupce  druhou část, obrácenou k faře, obsahující jen krámek a světničku, oddělenou chodbičkou.Přístavek nesl na záklopě nápis „Den 16. July 1788 Roku Pochwalen Budiz Jeziss Kristus – Josph Hybl“ a mezitím uprostřed iniciálky „J H S“ a „M“ (Jesus Hominus Salvator, Maria).

Akademikové z východních Čech oslavili dne 3. září 1886 sté narozeniny slavností, při níž byla na oslavencův rodný domek zasazena mramorová deska s pískovcovém rámci s vyzlaceným nápisem „Zde se narodil Jan Hýbl, buditel národa a spisovatel dne 17. září 1786. Zasazeno v den stoletých narozenin.“. K tomuto výročí byla pojmenována ulice Podfarská na Hýblovou a velmi sešlý domek byl orákosován a omítnut. Předtím roku 1880 se ustavil ve Třebové spolek divadelních ochotníků „Hýbl“, jehož nákladem pak byla již sešlá Hýblova pamětní deska obnovena. Muzejní spolek a správa města se všemožně snažila, aby památka rodného domu byla pokud možno zachována. Na místě domku vyrostly dle návrhu architekta J. Duchoslava moderní patrové domy. Architekt  a stavebník se zavázali městu, že na rohovém domě opět umístí pamětní desku . Správa města také opatřila pro městské muzeum také fotografie domku a věrný model v měřítku 1 : 5, který provedl akademický sochař František Formánek.