Na Presích u prof

Na Presích u prof. Pavla Kováře je malé arboretum

Krajinného ekologa Prof. Pavla Kováře netřeba Třebovákům dlouho představovat. Je vlastně Pražák, ale můžete jej potkat ve Třebové velmi často třeba i na nákupech, jezdí sem za maminkou. Pozval mě letos v létě s dětmi na svou zahradu na Presích. Je to krásný kout přírody blízko lesa, vlastně malé zajímavé arboretum. Rostou zde dřeviny i byliny snad z celého světa, chybí snad jen tabulky s jejich botanickým zařazením. Můj průvodce Pavel Kovář rád připomene původ i osud jednotlivých exemplářů :
"V uvozujícím videomedailonku k předávání městských cen Kohout za rok 2013 se v Kulturním centru mihlo pár záběrů z naší venkovské zahrady, kam se za léta směstnaly užitkové i okrasné dřeviny, byly koníčkem otce. K nim časem přibyly stromy či keře, jež jsem dovezl z různých končin světa, zpravidla z výjezdů na vědecké pobyty, konference, kongresy (když zahrada nestačila, využilo se i nejbližší okolí). Ty představovaly jakési schůdky vedoucí postupně přes mezinárodní i tuzemské kontakty v různých vědách prolínajicích se do poznatků využívaných při zacházení s krajinou až k ustavení nové vědecké společnosti v r. 2000 s názvem "Česká společnost pro ekologii krajiny". I dnes platí, že malý plácek kdesi v zapadlém pomezí mezi Čechami a Moravou může pomocí živých symbolů, dřevin přivezených z lokalit rozsetých po zemském povrchu, symbolizovat propojení skromné domovské kopcoviny někdejších usedlých rolníků s myšlenkami pronikajícími přes naše hranice. - tam i dovnitř. A zároveň myslím také ilustruje letité úsilí o založení zmíněné společnosti, která nás reprezentuje daleko venku. Každá sazenice nebo semínko, jemuž se podařilo zapustit kořínky tady, má za sebou příběh setkávání, výměny zkušeností, spolupráce na projektech a diplomatického úsilí o vytvoření nějaké přínosné základny pro mladý obor".
Patříš do generace, která prožila mnoho let ve společnosti uzavřené od světa, Jak se ti vlastně podařilo proniknout na světové kongresy, stáže, studijní pobyty?
První, kdo mi významně pomohl, byl Josef Vavroušek, už co by federální ministr v roce 1991. Tehdy se v kanadské Ottavě konal světový kongres IALE (Mezinárodní asociace pro ekologii krajiny). Díky němu jsem se stal vyslancem ČR na oborový kongres pod garancí Vavrouškova federálního úřadu, kde jsem se měl možnost seznámit s mnoha předními osobnostmi v oboru ekologie krajiny. Zde byl také vlastně odstartován procesu mého jmenování profesorem na mé vlastní alma mater (UK). Will Kershaw mě zdea tam vyvezl autem za město do přírody, odkud pochází právě i něco z dřevin rostoucích na naší zahradě (část má původ také z kongresové exkurze do Národního parku Gatineau). Především jde o javor, jehož list mají Kanaďané na vlajce (Acer saccharum) anebo o menší keř, příbuzný se zimolezem, který vytváří nízké patro ve světlých listnatých lesích - jmenuje se zanice zimolezovitá (Diervilla lonicera). Několik let mi tam také rostl ještě jiný dovezený javor, nevelkého vzrůstu v dospělosti a s charakteristickou žíhanou borkou, "pyžamový" javor pensylvánský (Acer pensylvanicum), ale nakonec nepřežil jedno suché léto.
Kanadu a Aljašku jsem později projel napříč (2004) se startem na University of Columbia ve Vancouveru, kde působil jeden z nestorů mého oboru po vynucené emigraci v r. 1948 a zároveň vůdčí postava českého protinacistrického odboje za války, prof. Vladimír Krajina. Z této cesty rostou u Přívratu další botanické přírůstky jako je další javor - dlanitolistý (Acer palmatum) nebo v dospělosti jako svíčka se tyčící aljašský smrk černý (Picea mariana) rostoucí za polárním kruhem na permafrostu (po většínu roku zmrzlá půda).
Našli jsme tu také sibiřské druhy jehličnanů a to docela vysoké
Je to např. jedle sibiřská (Abies sibirica), která je svědectvím mého pobytu na terénních stacionárech pracoviště Ústavu geografie Sibiře a Dálného východu (1978). Setkání se stepí Minusinské kotliny, s tajgou Sajanských hor, s vodními ekosystémy Jeniseje, okolních solončaků, a s jezerem Bajkal, jakož i s komunitou vyhanců na Sibiř (mnozí vědátoři odtud nesměli nejen do zahraničí, ale ani do evropské části SSSR) bylo obohacující. Z dalších přivezených dřevin se současnosti na zahradě nedožily sibiřská limba (Pinus sibirica) nebo plazivá kosodřevině se podobající borovice zakrslá (Pinus pumila), která roste v severovýchodní Asii včetně Japonska a u Bajkalu má svou nejzápadnější hranici výskytu.
Tuzemská zahrada bohužel nic moc exotického až na výjimky nevstřebala (třeba zimolez modrý - Lonicera coerulea - z tyrolských Alp nebo tavolník jilmolistý - Spiraea ulmifolia - z ukrajinských východních Karpat či jedli kavkazskou zpod Elbrusu- Abies nordmanniana). Z klimaticky hodně odlišných končin, např. brazilského Porto Allegre nebo australského Darwinu se podařilo dopravit do skleníků v univerzitní botanické zahradě na Slupi jen nějaká semena exotů. Jako připomínka konference v Naganu v r. 2000 po nějakou dobu na zahradě vegetovala tamější líska - Coryllus sieboldiana - a jeden z mnoha druhů dubů - Quercus serrata).
Na zahrádce jsme obdivovali také vlastnoručně vyrobený domeček pro čmeláky, krásně kvetoucí okrasné kultivary. Je tady opravdu hodně zajímavého, celý svět na malém pozemku .
Bylo by toho mnohem víc, ale na závěr asi tolik: každá dobře rostoucí dřevina z nějakého koutu glóbu mi na malé ploše zahrady připomene s ní svázanou epizodu, která vposledku vedla k propojení intimně ukrytého domova v kopcích s dálavami "velkého" světa prostřednictvím užitečného a fungujícího spolku. Všechno to je "jenom" hobby, tohle mě neživí na rozdíl od původního katedrového zaměření na vztahy vegetace a ekologie obnovy poškozených ekosystémů v propojení s výukou, ale i přes investovaný nehonorovaný čas navíc taková "zahrádka potěší".
Děkuji za výklad a za exkurzi.
V Přívratu asi ani netuší, jaké mají v obci vzácné exempláře....
Milan Mikolecký

Fotografie některých exemplářů ze zahradního arboreta Prof. Pavla Kováře na Presích u Přívratu:

Tavolník weigélie a čmeláček