Kýč jak bič aneb jak jsme žili?            

Srpnové číslo Českotřebovského zpravodaje mě navnadilo na návštěvu výstavy s úderným názvem, který sliboval, že mi odhalí, jak jsem žil obklopen kýči jako biči.

Předem chci upozornit, že si výstavní i ediční činnosti našeho muzea vážím, ale nad tímhle slepencem mě rozum zůstával stát. Co tímhle komu chtělo naše muzeum sdělit? Na jedné hromadě díky „vzácné spolupráci se spoustou Třebováků“ se objevila spousta předmětů, které tam lidé donesli ne proto, že by byli sběrateli kýče, ale proto, že tyto výrobky měly a mají takovou užitnou hodnotu, že je dotyční zapůjčovatelé ještě i dnes po čtyřiceti, padesáti letech od zakoupení používají. Porcelánové figurky ze šedesátých let? Proti hrůzám nabízeným dnes to byly módní výrobky slušné umělecké úrovně. Užitá grafika reprezentovaná obaly na gramofonové desky? Vždyť byla uznávána i na evropské úrovni. Náhražkové materiály?  Je snad skříň vyráběná tenkrát z laťovky (pro neodborníky – deska vyrobená slepením dřevěných hranolků a polepená dřevěnou dýhou) náhražkovým materiálem proti dnešním materiálům vzniklým z pilin slepených většinou formaldehydovými pryskyřicemi a polepených folií z umělé hmoty? Proč se mezi kýči jako biči ocitl páskový magnetofon Tesla B46? Ve své době to byl špičkový typ. Ta doba minula stejně jako následná doba kazetových magnetofonů, walkmanů, CD přehrávačů, ale i prvních PC. Velmi mě dojal mixer Eta Mira decentně poloukrytý v kuchyňské lince. Stroječek vyráběný pravda pouze v jediné decentní šedé barvě, ale mašina k neutahání. Dnešní mixery se sice vyrábějí v řadě pastelových barev, ale obvykle jenom těsně přežijí záruční dobu a potom už se dají jenom zahodit.  A takhle by se dalo pokračovat přes kávovar na espresso, o kterém tady tehdy nikdo neměl ani potuchy dál a dál, protože technický pokrok neznamená, že to „to před tím“ byl kýč.

Ale abych nebyl nespravedlivý. I ty slíbené kýče se našly. Odskákal to – oprávněně – chudák mravenec pospájený z uzávěrů od lahvového piva, v barokním rámu a pod sklem adjustovaný vyšívaný „obraz“, z překližky vyřezávaný svítící kočár (co se jich vojáci na ZVS navyřezávali). Sovětské kukačky z umělé hmoty - no konečně náhradní materiál – které kutilové vylepšovali tím, že ošklivý umělohmotný ciferník překrývali vesměs loveckými výjevy opět vyřezanými z překližky. Myslím, že díky poměrně kvalitnímu strojku zdobí tyhle hrůzy řadu chat ještě dnes, stejně jako další kategorie „obrazů“ ze svařovacího drátu. A ještě několik vesměs hand made výrobků z dílen kutilů všeho druhu. Vrcholem kýče pro mě ale byla figurína nahaté dámy ve vaně, kterou dramaturgie výstavy asi kvůli obavě z ohrožení mravní výchovy mladistvých návštěvníků přikryla kusem umělohmotné – náhražkový materiál – folie.  Že by inspirace Hitchcockovým Psychem? Nebo je snad známa dáma, která by se takhle koupala?

Věřím, že nalákat návštěvníka do muzea na výstavu není jednoduché. Věřím, že vytvořit smysluplnou expozici, která se tváří jako retro, ale je sestavena z předmětů dodnes běžně používaných a známých (i těm úplně mladým) je velmi těžké. Věřím, že jenom nanosit a nainstalovat řadu těžkých exponátů do malých prostorů bylo náročné. Nevím, kolik návštěvníků by přišlo, kdyby se výstava jmenovala jenom „Jak jsme žili“, ale „Kýč jak bič aneb jak jsme žili“ zavání spíše kolotočem, než akcí solidního muzea, které ve Třebové máme.

Miroslav Daniel