Fotbal se mu stal životním osudem
Nikdo by Zdeňkovi Vrbovi ta
léta nehádal. Ale je to tak, 86. narozeniny oslaví 10. října. Rozhodčím se
stal v roce 1962,
odřídil
na 1200 utkání také v divizi, III. lize i v I. národní lize. Působil jako
svazový instruktor, ještě v 85 letech byl členem Disciplinární komise
PKFS.
"Můj hlavní pocit je, že jsme byli ve fotbale soudržnější.
Hráči, rozhodčí, funkcionáři. Dnes chce jeden převyšovat druhého a každý
jede sám na sebe."
"S organizovanou kopanou jsem začal již v roce 1942, kdy se na
Farářství utvořilo uliční družstvo SK Farářství. Jedním ze zakládajících
členů byl Gusta Šamšula. Podobě hrály týmy SK Bezděkov, SK Vily,
Javorka, Trávník, Jelenice, to byl základ pro městskou ligu. V té době
jsem se přihlásil do žákovského družstva AFK Česká Třebová, oddíl měl
tehdy 3 žákovská družstva. Hrálo se bez registrace, týmy většinou proti
sobě. Co se týče obutí, tak se hrálo kdo co právě nosil. I mně se stalo,
že jsem přišel v polobotkách a při zápase si utrhl podrážku. Od výprasku
doma mě zachránil správce p. Neubauer. Vzpomínám na dobrou partu v
dorosteneckém týmu, který tvořili hlavně hráči z Farářství a z
Červeňáku. Dorostenecký věk netrvá věčně. Potom jsem nastupoval za B mužstvo AFK
až do roku 1950, kdy jsem přestoupil do Sokola Rybník. zde jsem se věnoval
trénování dorostenců a byl jsem hrajícím trenérem A mužstva. těsně před
nástupem na vojnu jsem přestoupil zpět do České Třebové, na vojně jsem pak
hrál krajský přebor za PDA Pardubice. Po vojně jsem se v r. 1954
oženil a hrál jsem opět za B mužstvo až do roku 1958, kdy jsem měl při
utkání ošklivý úraz kolena (natržené vazy). Kopanou jsem musel "pověsit na
hřebíček" - alespoň jako hráč."
Začala ovšem další fotbalová
i životní í kapitola: trenér a hlavně rozhodčí
"V té době se v oddíle utvořilo dobré družstvo žáků, které jsem začal
trénovat. Soupeře v okrese jsme poráželi i dvouciferně a hráli jsme i na
celostátních turnajích. Poráželi jsme tehdy i takové celky jako byl Inter
Bratislava, Sparta. Hráli např. Sýkora, Šamšula, Dvořák, Kapoun a další,
kteří byli později oporami v týmu dospělých:
![](Vrba_zaci1962.jpg)
Zdeněk Vrba jako trenér
úspěšného týmu starších žáků v ročníku 1963/64: Mimo trenérů Vrby a Sýkory
zde najdeme hráče: (zprava dole) Kapoun - Buchta - Honl Zd. -
Abrahám - Sedláček a odleva nahoře Hýbl - Honl Karel - Hrdlička - Friml -
Šamšula - Špaček - Honl Karel II.
V roce 1962 mě pan Slabý, předseda komise rozhodčích nabídl možnost
působit jako organizovaný rozhodčí fotbalu. V té době jsem odřídil několik
utkání, když se delegovaný rozhodčí nedostavil. Po vykonání zkoušek jsem
také pracoval v okresní komisi rozhodčích, o rok později jsem již po
zkoušce II. třídy řídil krajské soutěže a pracoval v krajské komisi
rozhodčích. Nejdříve to byla I.B třída, o rok později I.A třída. U zkoušek
pro řízení divizních zápasů jsem v r. 1964 skončil jako nejlepší ze 14,
ale nesplnil jsem disciplínu "skok vysoký" (měl jsem čerstvě sundanou
sádru na noze), tak mě nevybrali a až do roku 1969 jsem řídil zápasy v
krajském přeboru."
Nedávno
jsme v Českotřebovském zpravodaji po 53 letech "objevili" velký uliční
turnaj žáků 1963, který byl vaším dílem, bez vás by se jej
nepodařilo uskutečnit.
Jako člen výboru fotbalového oddílu T.J. Lokomotiva se mi
podařilo propagovat turnaj neregistrovaných přes tehdejší uliční výbory,
Podařilo se zajistit vedoucí či trenéry mužstev a také 13 rozhodčích
(náborem na železničním učilišti). Turnaj měl pro mne velký význam i v
tom, že jsem se zde poprvé sblížil s Vendou Dostálem, kterého jsem přivedl
do výboru fotbalového oddílu, kde byl platným funkcionářem (i rozhodčím)
po několik desetiletí.
Co vám přinesla dlouhodobé aktivní působení ve fotbalovém dění?
Radost ze hry, kamarádství, společné zájmy, Mimo to i úrazy - operace
kolenního vaziva a menisku, zlomená žebra, výrony, naštípnutí loketního
kloubu, slabý otřes mozku.... Při změnách počasí to občas cítím... A
působení ve funkci rozhodčího, delegáta a funkcionáře? V první řadě
známosti s lidmi, se kterými bych se jinak v životě nesetkal, jak po
stránce sportovní, ale i společenské. Poznal jsem názory různých lidí,
jejich náhledy na věci veřejné. Poznal jsem řadu dobrých přátel
spolupracovníků, vychoval nemálo dobrých rozhodčích.
Vaše práci pro fotbalové hnutí byla mnohokráte oceněna, viděl jsem u
vás doma neuvěřitelný počet diplomů, plaket a medailí, je to celá sbírka.
Kterého ocenění si vážíte nejvíce?
Obdržel jsem i celou řadu dalších uznání k různým výročím a byl
jsem také vyhlášen "nejlepším rozhodčím okresu. Nejvíce si určitě cením
medaile JUDr. Václava Jíry, kterou jsem obdržel v roce 1997. Je to
nejvyšší vyznamenání ve fotbale. Po jeho udělení v roce 1997 jsem si
uvědomil, moje činnost nebyla marná, že člověk nemůže myslet jen na sebe,
na svého koníčka, ale je nutné něco vykonat dobrovolně pro sport, který
byl mojí velkou láskou po celý život. Někdo vykoná více, druhý méně. nesmí
se přitom zapomínat na rodinu, která je potom vždy dobrým zázemím pro
člověka, bez toho bych nemohl svoje zájmy realizovat.
Loni jste v kruhu své rodiny oslavil k v restauraci U Kateřiny
kulatých 85, slavíte podobě i při jiných příležitostech?
Naše rodina opravdu drží pohromadě, společně slavíme (obvykle právě "U
Kateřiny") již od mých padesátin všechna rodinná jubilea. Rodina je celkem
početná: mám dvě dcery, vnuka, čtyři vnučky a k tomu ještě čtyři pravnuky
a jednu pravnučku. Navzájem si pomáháme, s manželkou se také stále
podílíme na hlídání a výchově pravnoučat. Zajímám se stále o dění ve
městě i ve fotbalovém hnutí, fotbal byl přece můj osud.
Děkuji za rozhovor, k Vašim říjnovým narozeninám přeju hodně
zdraví a hodně radosti z vaši rodiny i z úspěchů nejen českotřebovského
fotbalu.
Milan Mikolecký |