Fotbal se mu stal životním osudem   

Nikdo by Zdeňkovi Vrbovi ta léta nehádal. Ale je to tak, 86. narozeniny oslaví 10. října. Rozhodčím se stal v roce 1962, odřídil na 1200 utkání také v divizi, III. lize i v I. národní lize. Působil jako svazový instruktor, ještě v 85 letech byl členem Disciplinární komise PKFS.

"Můj hlavní pocit je, že jsme byli ve fotbale soudržnější. Hráči, rozhodčí, funkcionáři. Dnes chce jeden převyšovat druhého a každý jede sám na sebe."

"S organizovanou kopanou jsem začal již v roce 1942, kdy se na Farářství utvořilo uliční družstvo SK Farářství. Jedním ze zakládajících členů byl Gusta Šamšula.  Podobě hrály týmy SK Bezděkov, SK Vily, Javorka, Trávník, Jelenice, to byl základ pro městskou ligu. V té době jsem se přihlásil do žákovského družstva AFK Česká Třebová, oddíl měl tehdy 3 žákovská družstva. Hrálo se bez registrace, týmy většinou proti sobě. Co se týče obutí, tak se hrálo kdo co právě nosil. I mně se stalo, že jsem přišel v polobotkách a při zápase si utrhl podrážku. Od výprasku doma mě zachránil správce p. Neubauer.  Vzpomínám na dobrou partu v dorosteneckém týmu, který tvořili  hlavně hráči z Farářství a z Červeňáku. Dorostenecký věk netrvá věčně. Potom jsem nastupoval za B mužstvo AFK až do roku 1950, kdy jsem přestoupil do Sokola Rybník. zde jsem se věnoval trénování dorostenců a byl jsem hrajícím trenérem A mužstva. těsně před nástupem na vojnu jsem přestoupil zpět do České Třebové, na vojně jsem pak hrál  krajský přebor za PDA Pardubice. Po vojně jsem se v r. 1954 oženil a hrál jsem opět za B mužstvo až do roku 1958, kdy jsem měl při utkání ošklivý úraz kolena (natržené vazy). Kopanou jsem musel "pověsit na hřebíček" - alespoň jako hráč."

Začala ovšem další fotbalová i životní í kapitola: trenér a hlavně rozhodčí

"V té době se v oddíle utvořilo dobré družstvo žáků, které jsem začal trénovat. Soupeře v okrese jsme poráželi i dvouciferně a hráli jsme i na celostátních turnajích. Poráželi jsme tehdy i takové celky jako byl Inter Bratislava, Sparta. Hráli např. Sýkora, Šamšula, Dvořák, Kapoun a další, kteří byli později oporami v týmu dospělých:

Zdeněk Vrba jako trenér úspěšného týmu starších žáků v ročníku 1963/64: Mimo trenérů Vrby a Sýkory zde najdeme hráče:  (zprava dole) Kapoun - Buchta - Honl Zd. - Abrahám - Sedláček a odleva nahoře Hýbl - Honl Karel - Hrdlička - Friml - Šamšula - Špaček - Honl Karel II.

V roce 1962 mě pan Slabý, předseda komise rozhodčích nabídl možnost působit jako organizovaný rozhodčí fotbalu. V té době jsem odřídil několik utkání, když se delegovaný rozhodčí nedostavil. Po vykonání zkoušek jsem také pracoval v okresní komisi rozhodčích, o rok později jsem již po zkoušce II. třídy řídil krajské soutěže a  pracoval v krajské komisi rozhodčích. Nejdříve to byla I.B třída, o rok později I.A třída. U zkoušek pro řízení divizních zápasů jsem v r. 1964 skončil jako nejlepší ze 14, ale nesplnil jsem disciplínu "skok vysoký" (měl jsem čerstvě sundanou sádru na noze), tak mě nevybrali a až do roku 1969 jsem řídil zápasy v krajském přeboru."

Nedávno jsme v Českotřebovském zpravodaji po 53 letech "objevili" velký uliční turnaj žáků 1963, který byl vaším dílem,  bez vás by se jej nepodařilo uskutečnit. 

Jako člen výboru fotbalového oddílu T.J. Lokomotiva  se mi podařilo propagovat turnaj neregistrovaných přes tehdejší uliční výbory, Podařilo se zajistit vedoucí či trenéry mužstev a také 13 rozhodčích (náborem na železničním učilišti). Turnaj měl pro mne velký význam i v tom, že jsem se zde poprvé sblížil s Vendou Dostálem, kterého jsem přivedl do výboru fotbalového oddílu, kde byl platným funkcionářem (i rozhodčím) po několik desetiletí.

Co vám přinesla dlouhodobé aktivní působení ve fotbalovém dění?

Radost ze hry, kamarádství, společné zájmy, Mimo to i úrazy - operace kolenního vaziva a menisku, zlomená žebra, výrony, naštípnutí loketního kloubu, slabý otřes mozku.... Při změnách počasí to občas cítím...

A působení ve funkci rozhodčího, delegáta a funkcionáře? V první řadě známosti s lidmi, se kterými bych se jinak v životě nesetkal, jak po stránce sportovní, ale i společenské. Poznal jsem názory různých lidí, jejich náhledy na věci veřejné. Poznal jsem řadu dobrých přátel spolupracovníků, vychoval nemálo dobrých rozhodčích.

Vaše práci pro fotbalové hnutí byla mnohokráte oceněna, viděl jsem u vás doma neuvěřitelný počet diplomů, plaket a medailí, je to celá sbírka. Kterého ocenění si vážíte nejvíce?

 Obdržel jsem i celou řadu dalších uznání k různým výročím a byl jsem také vyhlášen "nejlepším rozhodčím okresu. Nejvíce si určitě cením medaile JUDr. Václava Jíry, kterou jsem obdržel v roce 1997. Je to nejvyšší vyznamenání ve fotbale. Po jeho udělení v roce 1997 jsem si uvědomil, moje činnost nebyla marná, že člověk nemůže myslet jen na sebe, na svého koníčka, ale je nutné něco vykonat dobrovolně pro sport, který byl mojí velkou láskou po celý život. Někdo vykoná více, druhý méně. nesmí se přitom zapomínat na rodinu, která je potom vždy dobrým zázemím pro člověka, bez toho bych nemohl svoje zájmy  realizovat. 

Loni jste v kruhu své rodiny oslavil k v restauraci U Kateřiny kulatých 85, slavíte podobě i při jiných příležitostech?

Naše rodina opravdu drží pohromadě, společně slavíme (obvykle právě "U Kateřiny") již od mých padesátin všechna rodinná jubilea. Rodina je celkem početná: mám dvě dcery, vnuka, čtyři vnučky a k tomu ještě čtyři pravnuky a jednu pravnučku. Navzájem si pomáháme, s manželkou se také stále podílíme na  hlídání a výchově pravnoučat. Zajímám se stále o dění ve městě i ve fotbalovém hnutí,  fotbal byl přece můj osud.

Děkuji za  rozhovor, k Vašim říjnovým narozeninám přeju hodně zdraví a hodně radosti z vaši rodiny i z úspěchů nejen českotřebovského fotbalu.                                                                                                                Milan Mikolecký