Také v nemocnicích zdravotní péče nekončí, ani když pacienta nelze vyléčit
O projektu zaměřeném na důstojné umírání jednal tento týden v Litomyšli 1. náměstek hejtmana Roman Línek s pověřenou ředitelkou ošetřovatelské péče Nemocnice Pardubického kraje Světlanou Jeřábkovou, členkou pracovního týmu programu Přátelská nemocnice.
V Pardubickém kraji ročně umírá více než pět tisíc lidí. Některé rodiny využijí pro důstojný odchod svého blízkého nabídku služeb hospice v Chrudimi (přibližně 400 ročně), některé to zvládnou doma s pomocí domácí hospitní péče, kterou poskytují charitní nebo jiná občanská sdružení.  V Pardubickém kraji to jsou především charity z Pardubic, Ústí nad Orlicí, Poličky a Litomyšle, které ročně doprovodí kolem 500 umírajících. Mnoho lidí umírá také v sociálních zařízeních, jako jsou domovy pro seniory, nebo v léčebnách dlouhodobě nemocných.
Někteří příbuzní si netroufnou vzít poslední chvíle člověka do svých rukou a pacienta nechávají až do závěrečných chvil v nemocnici a spoléhají na to, že o něj bude postaráno, i když už nelze léčit. Takových pacientů je v našich nemocnicích akutní péče ročně přibližně 2400. Tady nastupuje prostor pro paliativní medicínu, tedy takovou, která pomáhá tlumit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Tato péče zatím ale není v našich nemocnicích zcela běžná.
„Víme o tom, že na některých pracovištích je tato péče ohleduplnější a propracovanější než jinde, a rádi bychom příklady dobré praxe rozšířili na všech pět míst v kraji a postupně i na všechna oddělení, kterých se to týká,“ uvádí Roman Línek.
V závěru loňského roku zorganizoval tým Přátelské nemocnice první semináře k paliativní péči a takzvané psychoterapii důstojnosti při umírání. „Spolu s kolegy a kolegyněmi jsme vytipovali pár věcí, které nám vadí a jdou změnit hned a skoro nic nestojí. Další cíle jsme zařadili do dlouhodobějšího projektu,“ říká Světlana Jeřábková a pokračuje: „Chceme lépe spolupracovat s rodinami, třeba aby se podle zájmu mohly se svými blízkými v klidu rozloučit, abychom jim jen nepředávali černý igelitový pytel s věcmi po pacientovi. Předání pozůstalosti bude nyní probíhat v neprůhledných igelitových taškách a v důstojných podmínkách. S blízkými chceme být v kontaktu a snažíme se jim vyjít vstříc.“
Právě proto hledají nyní nemocnice podobné prostory, jako má Orlickoústecká nemocnice, které mohou sloužit k duchovním účelům právě v těchto případech. V Ústí tomu říkají Prostor klidu. „V Litomyšlské nemocnici jsme se domluvili s panem primářem interního oddělení, že taková místnost vznikne v přízemí rekonstruované budovy. V budoucnu sem bude přestěhována i léčebna dlouhodobě nemocných. Oba máme radost, že se na přestavbě budovy pracuje a vzniknou nové, důstojnější prostory pro naše pacienty,“ dodává Světlana Jeřábková.
„Pardubický kraj podpořil program Přátelské nemocnice v minulém týdnu částkou 2,5 milionu korun. Část z toho půjde také na paliativní péči a na pořízení moderních pomůcek pro pacienty s demencí a v závěrečném stádiu života,“ řekl Línek. Pacienti například dostanou do pokojů nástěnky, na které si mohou vyvěsit rodinné fotografie a osobní obrázky. Ošetřovatelky jim nabídnou vedení deníčků osobních vzpomínek a vzkazů pro jejich blízké. Nemocnice chtějí pořídit i takzvané terapeutické panenky. Zkušenosti s nimi mají například v dalším krajském zařízení, v Domově u fontány v Přelouči. Chválí si je ředitelka Danuše Fomiczewová: „Nabízíme je klientům s onemocněném demence a opravdu nám pomáhají při jejich zklidnění i uplatnění jejich potřeby dotyků a objímání, kterých se jim nedostává.“ Speciální panenky jsou o něco těžší, než ty dětské, dají se převlékat a jsou velmi propracované. V Litomyšli si je osobně prohlédl i náměstek Línek a vyzkoušely si je některé pacientky na interně.
„Rádi bychom, aby nemocnice měla odborníky na paliativní péči z řad lékařů i ošetřovatelského personálu na všech pěti pracovištích v kraji. Vždyť ne každý si v životě zlomí nohu, ale každý budeme jednou umírat,“ konstatuje na závěr Línek.