ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  LISTOPAD  2016
165 let od narození Josefa Bonaventury HUBÁLKA (2.11. 1851 – 27.8. 1918), učitele a veřejného činitele 
Pocházel z početné rodiny (deset sourozenců) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka. Obecnou školu vychodil pod dohledem svého otce. Následovala studia na německé nižší reálce v Lanškrouně, české reálce a učitelském ústavu v Hradci Králové. Po studiích se stala jeho druhým domovem Česká Třebová. Zde našel nejen zaměstnání, ale i svoji nastávající manželku Veroniku Felcmanovou.. Svoji profesní kariéru začal jako podučitel na obecné škole, na zasloužený odpočinek odešel ve funkci ředitele měšťanské školy dívčí. Pracoval v Sokole, Občanské besedě, Okrašlovacím a divadelním spolku. Po velkém požáru v roce 1872 se stal také hasičem. A ne ledajakým. Byl cvičitelem a starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, úřadujícím náměstkem starosty Zemské ústřední hasičské jednoty, přísedícím správní rady Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval na světových mezinárodních sjezdech (Paříž, Amsterodam, Berlín, Milán, Brusel, Budapešť, Varšava, Lublaň). Za svoji nezištnou práci, kterou vykonával pro rozvoj českého hasičstva byl mnohokrát vyznamenán. Francouzská hasičská federace a četné domácí spolky jej jmenovaly svým čestným členem. V roce 1923 mu byla na jeho domě čp. 475 odhalena pamětní deska. Věnovala ji  Zemská hasičská jednota v Praze. Dnes se deska nachází na hasičské zbrojnici v Chorinově ulici.
 
15 let od úmrtí středoškolského profesora Miroslava CHUDÉHO (7.7. 1913 – 5.11. 2001)
Narodil se v České Třebové v rodině krejčího. Měl ještě dva bratry. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium a po letech při dálkovém studiu Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. To již měl za sebou zkoušky způsobilosti pro povolání učitele pro školy obecné a měšťanské. Jako učitel matematiky, deskriptivní geometrie, kreslení a hudební výchovy působil na školách nejen v České Třebové, ale i na venkovských školách v blízkém i vzdáleném okolí. Po ukončení vysokoškolských studií v roce 1958 nastoupil na místo středoškolského profesora na českotřebovském gymnáziu a své povolání zde vykonával až do odchodu do důchodu. Znali jsme jej také jako herce, režiséra a výtvarníka v divadelním odboru Sokola Na Skále, později v divadelním souboru Hýbl. Pracoval také v pěveckém sboru Bendl jako sbormistr, v Osvětové besedě, sportoval, hezky maloval a kreslil. Za svou kulturní a pedagogickou činnost byl mnohokrát oceněn. Připomeňme např. udělení zlatého odznaku J. K. Tyla za práci pro ochotnické divadlo. Dokázal totiž jako málokdo uvést své inscenace až na Jiráskův Hronov. Další ocenění získal na pěveckých festivalech i na matematických olympiádách prostřednictvím svých žáků. Když ovdověl, zbytek života prožil v rodině dcery Mirky a zetě Františka Staňkových v Hradci Králové.
 
75 let od násilné smrti Ing. Otakara RUNY (26.7. 1915 – 28.11. 1941), středoškolského a vysokoškolského pedagoga, sportovce, muzikanta, milovníka výtvarného umění a odbojového pracovníka
Narodil se v České Třebové v rodině železničního zaměstnance. Když otec zemřel, matka mu umožnila z nepatrné penze dokončit reálné gymnázium a podporovala jej i na vysokoškolských studiích v Praze. Byl mimořádně nadaným studentem, úspěšným vysokoškolským asistentem, středoškolským profesorem a inženýrem Škodových závodů v Praze. Protože k smrti nenáviděl fašismus, plně se od počátku války zapojil do ilegálního odboje. Spolupracoval se skupinou Oldřicha Štancla, která měla za úkol provádět hospodářské sabotáže, vyráběla třaskaviny apod. Byla však v začátcích činnosti odhalena. Po prozrazení v říjnu 1941 stanný soud pracoval rychle. Za několik dnů byl Otakar s ostatními ze skupiny v Ruzyni zastřelen.
Pro památku Ing. Otakara Runy mnoho vykonal především Ing. Barták, který soustředil velké množství dokumentů ze života O. Runy. Také spolupracoval s Hlávkovou nadací v Praze. Že byla v podvečer 52. výročí mučednické smrti odhalena Ing. Runovi na jeho rodném domě čp. 20 na Starém náměstí pamětní deska, byla hlavně zásluha Ing. Bartáka. Hlavní projev při této příležitosti přednesl Ing. František Kord, politický vězeň za německé okupace a jeden z mnoha přátel Otakara Runy z Hlávkovy koleje.
 
75 let od úmrtí Jana SELICHARA (23.3. 1858 – 20.11. 1941), děkana a známého mecenáše a přítele malířů
Narodil se v rodině truhláře v Solnici na okrese Rychnov nad Kněžnou. Gymnázium vystudoval v Rychnově nad Kněžnou a kněžský seminář v Hradci Králové. Jeho celoživotním posláním byla služba Bohu a také výtvarnému umění. Jako kaplan a krátce též administrátor farnosti působil v letech 1883 až 1887 v České Třebové, odkud odešel do Hlinska a poté do Kameniček na Vysočině. Zde se seznámil se spisovatelem K.V. Raisem, který jeho osobu použil k předloze jedné z postav v románu Západ. Román měl u čtenářů velký úspěch a také způsobil, že malíř Antonín Slavíček se rozhodl malovat v Kameničkách. A za Slavíčkem přijížděli další umělci: Herbert Masaryk, Bohuslav Dvořák, Angelo Zeyer, Otakar Nejedlý, František Kaván a další. Přijela také rodina historika Jaroslava Golla s chotí a dcerou Adou a univerzitní profesor Emanuel Tilsch se ženou A.M. Tilschovou, známou spisovatelkou. Všichni bydleli ve stísněných podmínkách na faře, společně si i vařili. V roce 1908 byl Jan Selichar přeložen do Německé Rybné (dnes Rybná nad Zdobnicí), kde žil a pracoval až do své smrti. Se Selicharem přišla i řada uměleckých přátel z Kameniček a další přicházeli. Byl vzdělaný, miloval výtvarné umění. Pro mnoho umělců se stal mecenášem, rádcem a také přítelem. Soustředil cennou sbírku děl malířů tvořících v tehdejší Německé Rybné (Antonín a Jan Slavíčkové, Herbert Masaryk, Vincenc Beneš, Otakar Nejedlý, Bořivoj Žufan, Bedřich Piskač, Oldřich Hlavsa …). Sbírku ještě doplnil o řadu sochařských děl a o práce místních krajkářek. Později vše odkázal obci, a tak založil dodnes existující galerii nesoucí jeho jméno.
 
95 let od úmrtí Jana TYKAČE (30.10. 1842 – 13.11. 1921), učitele, spisovatele, kulturního pracovníka
Narodil se v Čelákovicích u Prahy. Přes farní dvojtřídku v místě rodiště, německou piaristickou školu v Brandýse nad Labem a nižší reálku tamtéž, dostal se mladičký Tykač do Prahy na učitelský ústav Budeč. Po studiu vykonával praxi ve Stochově u Peruce, Toušeni u Čelákovic a na farní škole v Čelákovicích. V té době již začal psát do odborných pedagogických časopisů. Do České Třebové přišel v roce 1868. V roli učitele a později ředitele školy vychoval několik generací žáků. S chutí se pustil i do veřejné práce. Působil v pěveckém spolku Lumír, čtenářském spolku, zasloužil se o vznik divadelního spolku Hýbl. Založením knihovny Občanské besedy položil základy k pozdějšímu otevření městské knihovny. Zájem o historii a národopis města, sběratelská činnost a objev velmi vzácných listin v českotřebovském městském archívu, to vše jej přivedlo na myšlenku založit v České Třebové městské muzeum. To se mu podařilo v roce 1888. Stal se také prvním jeho správcem. Současně založil Muzejní spolek, který vedl nepřetržitě až do své smrti. Činný byl i literárně. Napsal drobné dílko České povídky. Kromě odborných pedagogických článků vydal dvě větší práce – Hry a zábavy a Hry tělocvičné. Mnoho článků věnoval vývoji řemesel a cechů, lidovému umění, lidové hudbě, starým zvykům a pověrám na Českotřebovsku a ve východních Čechách. Velmi cenné jsou jeho zápisy ve školní kronice a muzejních knihách. Neodpočíval ani v důchodu. Dokladem toho je kniha Paměti, kterou začal psát v roce 1915 a dokončil v roce 1920.
                                                                                                                                                                             Jan Skalický
Jan Skalický 75 let                                                                  

2. listopadu vstoupí mezi sedmdesátníky dlouholetý spolupracovník redakce Českotřebovského zpravodaje Jan Skalický.  Je těžké přesně napsat, kdy uvedl na stránkách třebovského zpravodaje první článek, ale je jisté, že se vztahoval k jubileu některé českotřebovské osobnosti. Jeho databáze je stále objemnější a úplnější, články a přehledy výročí má připraveny s velkým předstihem. Snaží se vše zachytit co nejpřesněji a přitom píše s encyklopedickou stručností,  nezatěžuje čtenáře  zbytečnými podrobnostmi, neodchyluje se od tématu.  

Jan Skalický svůj život ale zasvětil textilu a konkrétně českotřebovské Perle/Primoně, do důchodu odešel právě v době, kdy zde končila činnost v „jeho“ úpravně.  Aktivně se věnoval  též sportu (volejbalu), který sleduje dodnes, můžeme jej vidět často např. na volejbalových utkáních či v ochozech fotbalového stadionu.  Potkáte se s ním také na většině vernisáží výstav a to nejen v České Třebové, ale někdy i v okolí, je velkým fandou výtvarného umění a sám postupně doplňuje svoji malou sbírku prací zejména výtvarníků spjatých s naším regionem. Je velkým patriotem města  má velkou radost z každého dosaženého úspěchu ať na poli sportu, kultury či ekonomického rozvoje města.

S Janem Skalickým se také můžete potkat mna většině koncertů a dalších akcí českotřebovské Základní umělecké školy. Určitě s  hrdostí a pýchou sleduje výkony svých vnuček, které opravdu na každém svém vystoupení dokazují , jak se dá zúročit nadání i každodenní píle.

Jan Skalický působí  velmi skromně a nenápadně. Pro veřejnost však vykonal dobrovolně ve svém volném čase tolik práce, že je žádoucí o tom nejen všem dát vědět, ale především patřičně poděkovat. Do dalších let přeji Honzovi především hodně zdraví a také chuti do další práce pro  rodinu, pro město i pro Českotřebovský zpravodaj.      

                                                                                                                                   Milan Mikolecký (foto Martin Šebela)