ČESKOTŘEBOVSKÉ KALENDÁRIUM - ÚNOR  2016  
15 let od úmrtí Ing. Zdeňka LANGA (5.12. 1932 – 25.2. 2001)
Byl významnou a populární osobností města. Po studiu na stavební fakultě VUT v Brně pracoval jako projektant a stavbyvedoucí u Okresního stavebního podniku v Ústí nad Orlicí. Tři roky také působil ve stavební skupině VKDI Orlík Česká Třebová. Od mládí sportoval (lehká atletika, basketbal) a sportu zůstal věrný i v pozdějších letech jako funkcionář. Byl nejen čelným představitelem zdejšího Sokola, ale i aktivně působil v jeho ústředí. Po listopadu 1989 se okamžitě zapojil do veřejného a politického života. Kandidoval dvakrát do městského zastupitelstva a také do zastupitelstva Pardubického kraje. Byl nejen prvním starostou zvoleným ve svobodných volbách, ale i členem městské rady, okresního shromáždění, předsedou komise městského stavitele. Ve funkci starosty usiloval o to, aby město Česká Třebová mělo co největší prestiž v širokém regionu. Snažil se tak např. o zviditelnění města ve Svazu měst a obcí, založil svazek obcí v povodí Třebovky a první svazek obcí na pomezí Čech, Moravy a Kladska, který byl předchůdcem pozdějšího euroregionu Glacensis. Zemřel nečekaně na lyžařském výletě poblíž Svinné. Pochován je na českotřebovském hřbitově.
 
100 let malíře, grafika a pedagoga Antonína MATZKEHO (16.2. 1916 – 30.11. 2010)
Narodil se v České Třebové v Hurtově slévárně, která stávala kousek nad rybníčkem v Javorce. Měl ještě dvě starší sestry. Otec byl strojvedoucím a matka v domácnosti. Ve svém rodišti absolvoval měšťanskou školu a v nedaleké Litomyšli učitelský ústav. Po povinné vojenské službě učil na Parníku, v Přívratě, Dolní Čermné a nakonec v Litomyšli, kde v roce 1962 nastoupil na Střední pedagogickou školu. Zároveň se přihlásil ke studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v oboru výtvarná výchova. Studium úspěšně ukončil pod vedením skvělého učitele, grafika a malíře Bohdana Laciny. Na SPgŠ působil jako středoškolský profesor do roku 1976. Své posluchače měl i mezi dálkově studujícími v Hradci Králové a Trutnově. Ve volném čase se věnoval vlastní tvorbě. Kromě městských zákoutí Litomyšle maloval proměnlivou krajinu Vysočiny, na jeho obrazech poznáváme i náměty z České Třebové a jejího okolí. S obrazy Antonína Matzkeho jsme se měli možnost seznámit na výstavách v dřívějším ZK Primona v letech 1978 a 1980 a také ve staré radnici v září roku 1996 na výstavě Třebováci vystavují.
 
145 let od narození a 65 let od úmrtí Antonína MŰLLERA (14.2. 1871 – 18.7. 1951), vrchního oficiála státních drah, regionálního spisovatele a dopisovatele
Narodil se v rodině Františka a Josefy Műllerových na Lhotce. Celý život zasvětil práci na železnici a také historii. Své poznatky uplatnil v řadě článků a několika publikacích. V roce 1941 napsal brožurku Historie rotundy sv. Kateřiny, v níž soustředil dostupné informace o této významné stavební a kulturní památce našeho města. Ke 100. výročí zahájení provozu na železniční trati Olomouc – Praha napsal v roce 1945 brožovanou knížku Sto let železnice Olomouc – Praha a její vliv na vývoj města České Třebové. Velké množství článků odesílal do týdeníku Východ, který byl listem Československé národní demokracie pro východní Čechy a do časopisu Krása našeho domova, vydávaného v Praze. Působil v mnoha místních spolcích, zasloužil se o přemístění barokních soch z pilířů starého mostu přes Třebovku na Zámostí na nové místo u kostela sv. Jakuba. Zemřel v České Třebové, kde je také pochován na místním hřbitově.
 
125 let od narození Ing. Eduarda STŘÍBRNÉHO (8.2. 1891 – 3.11. 1974), odborníka na parní kotle, regionálního historika a spisovatele, milovníka přírody, cestování a výtvarného umění
Byl synem vrchního revidenta drah v České Třebové. Po absolvování reálky v Olomouci vystudoval Vysokou školu technickou v Praze a stal se odborníkem v oboru parních kotlů. Působil jako zkušební, později vrchní komisař v Chebu, Teplicích a Liberci. Svoji odbornou činnost zakončil po válce ve funkci technického rady Zemského úřadu v Praze.
Zajímal se o historii rodného města, miloval hudbu, divadlo, výtvarné umění, přírodní krásy. Dopisoval si s řadou významných osobností jako byl Alois Jirásek, V.V. Štech, Max Švabinský, J. Úprka, Karel Plicka, F.V. Krejčí, František Formánek, Jos. Holub Psal příležitostné články a povídky. Byl také dobrým vypravěčem a imitátorem. Dovedl napodobit řeč i pohyby některých českotřebovských občanů. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem, syndikem československých novinářů, po léta organizoval v Národním domě na pražských Vinohradech pravidelná sezení českotřebovských rodáků usazených v Praze. Procestoval velkou část Evropy i severní Afriky. Když v roce 1968 ovdověl, vrátil se do svého rodného města České Třebové. V rodině své sestry paní Marie Špaldové a mezi svými přáteli našel svůj druhý domov, který tolik potřeboval. V České Třebové také zemřel a byl pochován. I když zde má svůj pomník, jeho ostatky jsou dnes uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou.
 
165 let od narození Josefy VEJRYCHOVÉ – DAPECIOVÉ (19.2. 1851 – 9.5. 1937), lidové básnířky a spisovatelky
Známe ji z obrázků, které namaloval Max Švabinský a její syn Rudolf Vejrych mladší. Narodila se ve Svitávce u Boskovic na Moravě. Zde také chodila do školy. Matka ji měla za svobodna, stejně tak jako bratra Vincence. Ten se stal později inženýrem a působil v Lounech. Pepička zůstala doma u matky a pomáhala ji se živností (šití jemného prádla a šatů). V 19 letech se provdala za Rudolfa Vejrycha, vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy. Po svatbě se přestěhovali do Kolína, potom do Podmokel, Olomouce, České Třebové a Prahy. V Kolíně se jim narodil syn Karel, v Podmoklech dcera Eliška a syn Rudolf. Další děi záhy zemřely. Josefa byla skromná, romantická, citlivá a velice pracovitá. Svým mateřským citem brzy rozpoznala u svých dětí nadání a všemožně je podporovala. Těžce nesla nedostatek vzdělání, a proto si jej soustavně doplňovala četbou. Od své italské tchyně se naučila italštině a sama překládala z italštiny do češtiny. Psala jen pro své potěšení. Soustřeďovala se na drobné črty, příběhy podávala tak, jak je slyšela nebo zažila, držíc se věcné pravdy. Začala básněmi, prózu tvořila v pozdějších letech v Kozlově, kam se nakonec rodina přestěhovala. Literární práce otiskovala ponejvíce v Lidových novinách, Ženských novinách, Moravských novinách, Východočeském republikánu a Úsvitu. První vydání její půvabné knížky Jak bývalo v Kozlově vyšlo v roce 1924, druhé v roce 1953. V červnu 1931 vydal Spolek českých bibliofilů v Praze její další knihu Za starých časů. Když zemřela, byla pochována na hřbitůvku v Kozlově.
                                                                                                                                                                            Jan Skalický
Eduard Vaníček - nedožitých 90 let
Eduard Vaníček se narodil 25. února 1926 v Kostelci nad Černými lesy v muzikantské rodině jako páté ze šesti dětí. Vaníčkův rod pocházel z jižních Čech, Eduardův otec František Vaníček (1895–1976) byl rodák z Kamenice nad Lipou. Po skončení první světové války působil několik let v Jugoslávii, kde se živil jako kapelník a učitel hudby. Po návratu do Československa se usadil v Kostelci nad Černými lesy, kde získal místo ředitele kůru a jako varhaník působil i v řadě okolních obcí; vedle toho vyučoval hře na klavír, housle, akordeon a řadu dechových nástrojů.
Eduard se od dětství projevoval jako výrazný hudební talent, nadaní ostatně byli i jeho sourozenci, kteří se všichni stali nadšenými amatérskými hudebníky. Základy hudebního vzdělání, především ve hře na housle, získal od svého otce. Dále se učil v Praze u F. Vohanky[1] a poté čtyři roky u J. Felda[2] jako jeho soukromý žák.
V roce 1948 musel nastoupit základní vojenskou službu. Jako vynikající houslista absolvoval úspěšně konkurz do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, kde se stal členem velkého symfonického orchestru, a nemusel proto nastoupit k bojové jednotce.
Po skončení vojny přijal nabídku strýce Jaroslava Vaníčka, ředitele hudební školy v České Třebové, a v roce 1951 zde nastoupil jako učitel houslí, složil státní zkoušku z hudby.  Se školou a městem pak spojil celý svůj profesní i osobní život. Za více než čtyřicet let působení na hudební škole (později LŠU a ZUŠ) vychoval stovky houslistů, z nichž mnozí pokračovali ve studiu na konzervatořích i hudebních akademiích a dosáhli významného postavení v našem koncertním životě či v hudebním školství. V dalších svých žácích pak probudil lásku k hudbě na celý život. Z jeho žáků jmenujme např. Josefa Petráka, Josefa Chudého, Marii Ondrůjovou, Janu Hicklovou, Janu Pasekovou-Kupkovou, Jiřího Brunu, Jiřího a Milana Řehákovy, Oldřicha Hejla, Jitku Novákovou, Lenku Špaňhelovou-Chudou, Tomáše Krejču či Víta Coufala.
V České Třebové zapustil mladý muzikant i rodinné kořeny. V roce 1955 se oženil s Jindřiškou Vostárkovou,[3] tehdy úřednicí ČSD a výbornou klavíristkou. Roku 1958 se manželům narodil syn Eduard, který od dětství kráčel pod otcovým vedením v jeho stopách.[4]
Brzy po příchodu do Třebové se Eduard Vaníček zapojil do kulturního života města i jeho okolí. Stal se členem symfonického orchestru Smetana, kde hrál jako koncertní mistr (i jako sólista) až do jeho zániku na počátku 90. let. V první polovině 50. let byl primáriem kvarteta ve Svitavách a v roce 1967 patřil k zakládajícím členům Komorního orchestru Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí, kde také zastával po dlouhá léta pozici koncertního mistra. Pravidelně vystupoval na českotřebovských Hudebních čtvrtcích, celé půlstoletí hrával spolu s kolegou Františkem Kajetánem Zedínkem a dalšími hudebníky při obřadech na městské radnici, více jak 35 let doprovázel smuteční obřady v místním krematoriu.  
Po Jaroslavu Vaníčkovi zastával od roku 1958 místo ředitele hudební školy Antonín Šimeček, který sem byl dosazen po nedobrovolném odchodu z ředitelského místa v Ústí nad Orlicí. Za sedmnáct let, kdy stál v čele školy, se zasloužil o pozvednutí celkové úrovně školy, včetně stabilizace pedagogického sboru. Po Šimečkově odchodu na místo krajského školního inspektora v roce 1975 stanul na ředitelském postu Eduard Vaníček. Ředitelská funkce s sebou nese kromě pedagogického vedení také spoustu organizační a administrativní práce, kterou na sebe dobrovolně převzala jeho manželka Jindřiška, jež po celých deset let zastávala místo jeho zástupkyně a především ona se starala o běžný provoz školy. Podle svědectví Milana Mikoleckého, bývalého předsedy SRPŠ, se sám Vaníček vyjádřil: „Sám bych do toho nikdy nešel, naštěstí jsem měl vedle sebe svou ženu Jindřišku, která mi hodně pomáhala, a tak jsme takto společně dokázali i hory přenášet.“ Když v roce 1986 odešel Eduard Vaníček do důchodu, nastoupila Jindřiška na ředitelské místo.
Ani po odchodu do důchodu se E. Vaníček nevzdal učitelské profese a dojížděl na ZUŠ v Ústí nad Orlicí, Litomyšli, a především do Lanškrouna, kam původně nastoupil jen na krátkodobý záskok, který se nakonec protáhl na téměř deset let. Posledních sedm let života trávil v důsledku závažného onemocnění ve svém bytě v domě zvaném „U tří housliček“, kde se o něho láskyplně starala obětavá manželka. Eduard Vaníček zemřel 3. ledna 2012 ve věku nedožitých 86 let. Jeho životní krédo nejvýstižněji vyjadřuje motto na jeho smutečním oznámení: „Dozněly tóny houslí mých, nadevše milovaných.“
Stanislav Pecháček
[1] František Vohanka (1901–1966), houslista, hudební pedagog a skladatel. Absolvoval Mistrovskou školu Pražské konzervatoře, kde byl žákem J. Kociana. Hru na housle studoval poté na École Normale de musique v Paříži. Byl sekundistou Československého kvarteta, vyučoval na hudebních školách i soukromě.
[2] Jindřich Feld (1873–1953). Absolvoval Pražskou konzervatoř u O. Ševčíka. Proslul jako houslový virtuóz. Působil pedagogicky v Klagenfurtu a Záhřebu. Roku 1910 se stal profesorem pražské konzervatoře, v roce 1937 byl jmenován po Karlu Hoffmannovi profesorem Mistrovské školy. Mezi jeho žáky patřili např. Ivan Kawaciuk, Rafael Kubelík, Jiří Novák či Nora Grumlíková. Jeho synem byl významný hudební skladatel Jindřich Feld (1925–2007).
[3] Jindřiška Vostárková-Vaníčková (1934) vystudovala dálkově brněnskou konzervatoř a působila na hudební škole od roku 1960 jako učitelka klavíru, v letech 1986–1992 jako její ředitelka.
[4] Absolvoval pražskou konzervatoř. Vyučoval na LŠU v Litomyšli. Po odchodu do Prahy působil jako violista orchestru Virtuosi di Praga; v současné době je violistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu.