Příběh Miroslava Šlechty oceněn v Národním památníku
Milan Mikolecký 1.10. 2017
|
|
Také se bojíte zázraků ? Evangelický Týdeník čtu do poslední řádky, takže mé pozornosti nemohl uniknout úvodník posledního čísla s otázkou "Věříte na zázraky ?". Ale adekvátní aktuální otázka odpovídající stavu dnešního křesťanstva by měla dnes znít spíš : „Také se bojíte zázraků“ jako židovští chytrolíni při zázraku vzkříšení ? Mt 28,11-15. Můžeme dokonce použít, a také to rádi a horlivě děláme, jejich mnohokrát osvědčenou racionální vysvětlovací metodu, jak se vlastně děje od doby, co zázraky existují. Rád bych se s vámi podělil o zkušenost, že už na zázraky věřit nemusím. Tak zvaná „víra v zázraky“ stejně nic nevypovídá charakteru nositele takové víry.. Setkal jsem se totiž s cizoložníkem, který by se bez víry v zázraky neobešel. Proč už v zázraky „věřit“ nemusím nejlépe vypovím, když se vám svěřím, jak se mě samému přihodil stejně neuvěřitelný zázrak, jaký je i dnes rovnocenný těm biblickým dějům. Je vlastně jejich pokračováním. Nebylo by zbabělé, nechat si ten zážitek pro sebe ? Nebudete se už z tradice bát dotknout se toho dnešního zázraku se mnou.? Jako mladíka mne fascinovalo vyznání, že "více sluší poslouchat Boha, než člověka" (Sk 5,29). Stalo se mi vlastním. Když jsem se kvůli tomu vyznávání dostal dokonce do vězení, dostalo se mi tam utvrzení v mém rozhodnutí výzvou "Posilni se a zmužile se měj, neboj se, ani lekej, nebo s tebou jest Hospodin, Bůh tvůj, kam se koli obrátíš.". (Joz 1,9). I tuto výzvu jsem se rozhodnul vtělit do svého života. Uvěřil jsem, že mi sám Pán Bůh vzkázal, že mému počínání v životě věří a bude věřit i v budoucnu. Na tom jsem založil svůj život. Že mne proto režim mého státu bude po celý můj život považovat za svého nepřítele, s tím jsem se smířil jako se samozřejmostí. Ale k mému údivu se mi přihodilo, že mne pro toto mé vyznávání začala za svého nepřítele vydávat i moje vlastní církev, které jsem byl téměř 50 let členem. Členové odhlasovali, že dělám církvi ostudu a exkomunikovali mě. Nikdy by mne ani nenapadlo, že si budu muset jako člen církve odžít vstup do Ježíšova blahoslavenství "Blahoslaveni budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce pro mne."(Mt 5,10.-12). Ale stalo se. Od té doby žiju své křesťanství bez církve. Přišel čas, že se mi dostalo rehabilitace pro věznění za mou víru. Jako rehabilitovaný jsem si zažádal o uznání ze strany státu, podle byrokratických pravidel na Ministerstvu obrany, o ocenění mého vzdorování režimu. 5x jsem se hlásil o uznání a 5x zamítnuto. Jako by mi Pán Bůh vzkázal : celý život jsi přece věděl, že na lidi se nemůžeš spolehnout. Jinak to ani nemohlo dopadnout. Teprve s velkým časovým odstupem jsem si uvědomil, že mi Pán Bůh znovu vzkazuje : „Tentokrát nemusíš o nic žádat, ke konci Tvého života ti uspořádám Já sám ocenění, o jakém se ti ani nesnilo.“ Sám Pán Bůh začal konat. Všimněte si, o nic jsem už nežádal. --- Na pravidelné schůzi Konfederace politických vězňů mne jeden člen požádal, jestli bych ho nezastoupil na besedě se studenty. Nic netuše, souhlasil jsem. Vyprávěl jsem studentům o svém životě a je to tak zaujalo, že o mém vyprávění vydali knížku.( O čem jsem studentům vyprávěl je zaznamenámo v mých "Vzpomínkách", v příloze). Po nějakém čase po vydání knížky mne doma navštívila delegace zástupců společnosti :Člověk v tísni". a předali mi čestnou medaili s nápisem "i díky vám jsme svobodni". Pro její spontánnost jsem si ji cenil víc, než nějakého dožebrávaného ministerského uznání. Krátce na to jsem se zúčastnil otevření výstavy o politických vězních v galerii Langhans v Praze, kde bylo zveřejněno tablo o mém životě. 9.listopadu 2013 vyšla v Lidových novinách celostránková reportáž o mém životě pod titulem "Jsem svobodný, poslouchám jenom Boha". Vyvrcholením události bylo, když studenti poslali můj příběh do vrcholné celostátní soutěže pořádané nadací "Post bellum" a ze stovek přihlášených byl můj příběh v Národním památníku oceněn jako nejlepší. Nebyl jsem oceněn jako jeden z mnoha, ale rovnou jako první. Studentky, autorky příběhu byly navíc oceněny padesátitisícovou odměnou. Zamyslete se . Žijeme v nejateističtějším státě v Evropě. A teď si představte ten zázrak. V ateistickém státě skupina ateistických novinářů a stejná skupina ateistických historiků, namísto aby se podřizovali ministerským pokynům, navzdory očekávání dovolí, aby je řídilo jejich individuální svědomí, a to jim doporučí aby svorně ocenili jako nejlepší -- životní příběh náboženského věřícího za komunismu -- a umístili ho na první místo ze všech. Pokud to nebudete považovat za zázrak, tak už nikdy v životě žádný zázrak neuvidíte. Pánu Bohu, který řídí dějiny, nemusel nikdo vysvětlovat, že takové velkorysé ocenění mého života jakého se mi dostalo by mi nebyla ochotna poskytnout žádná církev, která by si právo na takové oceňování v tomto státě přisvojovala. Nejméně ta, která mne exkomunikovala. Iniciátoři mé exkomunikace považují mé ocenění za osobní urážku. Tím víc zázrak mého ocenění vynikne. Protože bych se ocenění svého života od církví pro jejich náboženské předsudky nedočkal, protože Pán Bůh je Pán Bůh, použil k tomu účelu lidi bez předsudků - ateisty. I to bylo v Jeho moci a tak se to stalo. K ověření si mého zázraku se nemusíte dovolávat jakéhosi věření. Pokud k tomu budete rnít dost činné odvahy, můžete si ho rovnou u mne ohmatat. (J 20,27) Nejsem nedostupný. slechta.m@seznam.cz Šálóm ! Šlechta - Pardubice
|
V
největší české dokumentaristické soutěži “Příběhy 20. století” pořádané
nadací Post Bellum zvítězily letos v kategorii autorů do 19 let věku
studentky Obchodní akademie a jazykové školy Pardubice s příběhem
adventisty Miroslava Šlechty "Voják, který věřil".
Ten během povinné vojenské služby v 50. letech minulého století důsledně
světil sobotu jako nepracovní den podle Desatera Božích přikázání a byl
za to dvakrát na více než pět let uvězněn. Příběh zpracovaly studentky
Barbora Urbanská, Alena Kladivová, Karolína Šmídová, Kateřina Nárožná a
Lucie Kopová. Příběh Miroslava Šlechty ocenili na slavnosti v Národním
památníku také pořadatelé Ceny Evy Vláhové za svědectví o komunismu 50.
let. Studentky Obchodní akademie a jazykové školy Pardubice se s
příběhem Miroslava Šlechty zapojily také loni do dlouhodobého projektu
“Příběhy bezpráví z místa, kde žijeme” pořádaného humanitární organizací
Člověk v tísni. Zde byla výstupem publikace o Miroslavu Šlechtovi,
kterou studentky vytvořily a kterou díky pomoci sponzorů škola vydala.