Jak jsme se sešli  po 69 letech                                                 
Byli jsme poslední válečný ročník českotřebovského reálného gymnázia. Maturovalo nás v roce 1948 přes šedesát a začali jsme se scházet. Poprvé po deseti letech nás svolal Ing. Jindřich Chudý, po něm Radko Jasanský a Ing. Zdeněk Uhlíř, CSc., který na pozvánce z roku 1998 ubezpečil: "Pro účastníky sjezdu je zajištěna lékařská péče a bezpečnost. Doba setkání je omezena výdrží jednotlivých zúčastněných a zavírací dobou podniku." Žel, Zdeněk se také navždy rozloučili v roce 2006.
V současnosti nás obětavě svolávají Blanka Krejčí, DiS., s "paní lékárníkovou" RNDr. PhDr. Jeničkou Unzeitigovou, provdanou Schrommovou. Bývala nás plná restaurace Padevět nebo Švabinského chata. Časem naše řady řídly. Do zahrady zelené byli přesazeni: MUDr. Libor Blodík, Lída Šlemrová, Jiří Kinský, Milan Pelcl a další a další, až nás roku 2017 zbylo pouhých sedm (podle abecedy: Prof. PhDr. Libuše Dušková, DrSc., Mgr. Eva Hanyková, Blanka Krejčí, DiS., JUDr. Miroslav Novák, MUDr. Milouš Pávek, Ing. Jiří Sedláček, CSc., RNDr. PhMr. Jana Schromová).
Scházeli jsme se každý rok ke spokojenosti všech v Národním domě. Loni jsme obědvali v exkluzivní restauraci třebovského soukromého pivovaru FALTUS. Letos navrhl Jiří Sedláček setkání tam, co jsme měli maturitní večírek - na Kozlovském kopci s tím, že nás tam doveze vlastním autem. Proč ne? Všichni jsme souhlasili, jen Blanka tušila nebezpečí a namítla, že je to zbytečně daleko. A jak to dopadlo?
Mně se výlet na Kozlák líbil a hned jsem rodině vyprávěla, jak jsme se za mlada každý den v zimě scházívali na Roubáku s lyžemi na nohou. Pak jsme se vydali Saharou na serpentýnu, po ní kolem koupaliště Loch Ness k Údolí smrti, odkud už to bylo co by kamenem dohodil ke Švabinského chatě na Kozlovském kopci. Dost vzpomínání.
Problém nastal s datem sjezdu. Nevěřili byste, jak jsou důchodci vytížení! Prof. Libuška Dušková stále přednáší na pedagogické fakultě UK, a tak dala k dispozici tři své volné termíny na září. Mně se hodil každý, ale ostatní měli zaplacené zájezdy nebo jiné povinnosti. Sjezd jsme přesunuli na 22. srpna. Kupodivu, všem se to hodilo.
Sraz v 11 hod. u Javorky. Blanka si pro jistotu objednala senior taxi na 11:30 hod. Nevím proč mne napadlo, že bych mohla jet s Jirkou Sedláčkem už z Prahy. Domluvili jsme se, Jirka nabídl společnou cestu i Líbě Duškové, která bydlí v Praze, ale tak daleko od Jirkova domu, že se jí zdálo výhodnější jet vlakem. Mne syn dopravil před Jirkovu vilu ráno v 8 hod. a vyrazili jsme. Chválili jsme, že minulý týden dali do provozu zbytek dálnice do Hradce Králové, což nám ukrátí cestu. Jirka jel jak Chiron do chvíle, kdy si uvědomil, že má málo benzínu a na nové dálnici chybějí benzinové pumpy. Tak odbočil do Chlumce. První pumpa zavřena, tankovali jsme až na samém konci městečka. Když se nám podařil návrat na dálnici, uvítala nás benzinová pumpa stojící těsně před Hradcem.
Následovaly špatně označené objížďky a čas naskakoval. Volali jsme marně Blance, Jenička Schrommová už opustila stanoviště u Javorky a hlásila, že nás čeká doma. Líba Dušková oznámila, že si, než dojedeme, skočí na hřbitov. K Javorce jsme dospěli po pěti krušných hodinách ve 13:00. Ve 13:15 jsme s Jeničkou a Líbou od Národního domu kroužili po serpentýně. Auto sípalo, chrchlalo, hekalo a v místech, kde končí Sahara zakvílelo naposled. Po marných pokusech o jeho probuzení jsme se vydali ke Kozlovskému kopci pěšky. Když už bylo Údolí smrti téměř na dohled, vypověděly mi nohy. Usadila jsem se na poražených kládách a žádala taxi. Chybělo na ně telefonní číslo. A tak jsme jen chválili, jaký je tu pěkný čistý vzduch a v duchu se strachovali, jak se odtud dostaneme. Od Kozlovského kopce k nám mířilo senior taxi. V něm roztrpčená Blanka Krejčí, spravedlivě nakvašená po dvouhodinovém marném čekání.
"Co jsem vám říkala?" byla její první slova. Paní taxikářka slíbila, že se ozve asi v půl páté, kdy bude konečně volná a odjela s Blankou. Hezky jsme si povídali, slunce svítilo, čas je běžec s dlouhým krokem. Jirku napadlo zavolat bratrovi do Ústí a ten po půl hodině pro nás přijel.
"Kam teď?" V 15:20 dostaneme teplé jídlo akorát v nádražní restauraci. Je nádherně vymalovaná, čistá, příjemná. Obsluha ochotná, usměvavá. Řízek čerstvý, velice chutný, takže všechny nástrahy osudu lehce odstranil. V dobré náladě jsem nasedla do rychlíku, abych za hodinu a 40 minut vystoupila na Wilsonově nádraží. Sjezd byl tentokrát nevšední, dobrodružný, mimořádný, úplně jiný než ostatní roky. Vydařil se!
Eva Hanyková                                                                                 Horní fotografie je z roku 2014:  řady řídnou.....            
To jsme šli na Švabinského chatu  pěšky. Zdaleka nejsme všichni!
 V roce 1988 jsme ještě statečně kráčeli v průvodu.