Blýskání na geometrické časy

(Adéla Kuchařová a Bohuslav Špaček ve výstavní síni Kulturního centra Česká Třebová)
 
Vůle k abstrakci je nejspíš jen o něco mladší, než lidstvo samo.Tato potřeba vytvářet formy, jaké v přírodním reálném světě neexistují, které často nejsou věcně čitelné, zůstala přítomná v průběhu celého vývoje euro-amerického výtvarného umění. A začátkem 20. století zesílila, když celý jeden výtvarně umělecký trend se zaměřil na programové pěstění čistě abstraktní formy.
K jejim specifickým pěstitelům náleží i Adéla Kuchařová a Bohuslav Špaček. 
 
Adéla Kuchařová, Moravanka z Brušperka, je výtvarnicí s dlouhodobým, ba trvalým zájmem o jisté výtvarné formální experimentování, o promyšlené naplňování určitých uměleckých záměrů. Adéla jakoby prožívala  nutkání zjistit, jak by to vypadalo a co by to udělalo, kdyby…. A tak to pro jistotu zkouší.
Pěkným a přesvědčivým dokladem tohoto autorčina pnutí je už její diplomová práce, v níž studovala, poněkud posouvala a tudíž i nově interpretovala geometrické kvality obyčejných, praktických předmětů a objektů, jako jsou dopravní značky, tabule s informacemi a názvy a také kubus domu jejich rodičů. Podobně dvě autorčiny sochařské realizace, betonové sochy Kostka (2002) a Stavba (2004), představují výsledky Kuchařové konceptuálních postupů. Oba  působivé betonové objekty pracují s estetikou racionálního řádu, oba dnes zdobí českotřebovský park Javorka.
Vzory, kterými se Kuchařová představuje na této výstavě, vznikly způsobem  metodologicky příbuzným. Na jejich počátku stál autorčin úmysl prověřit výtvarnou nosnost zmnožování, opakování,  posouvání, variování, vynechávání a nebo  vrstvení jednoduchých, v zásadě geometrických obrazců (někdy otisků) – kroužků nebo křivek a také možností barevných kombinací. K problematice vzorů možná Kuchařovou popostrčilo její pedagogické působení v blízkosti textilního uměleckého školství. Každopádně jí vytvářené vzory  nepředstavují prostou ornamentální výplň plochy, nejsou dekorací bez obsahu a napětí, nýbrž – jako v případě jiných Adéliných prací – jsou finálními produkty  určitého naplněného uměleckého konceptu. 
 
Bohuslav Špaček, Českotřebovan rodem i volbou, přiznává, že jeho trvalým uměleckým východiskem je krajina. Nejprve se s ní vyrovnával způsobem tradičním, a to po stránce formy, obsahu i technik. Vysokoškolská studia v průmyslové Ostravě mu ale dala zahlédnout městskou krajinu hustě protkanou lidskými výtvory, které mají geometrický ráz (nekonečné teplárenské trubky, vrata garáží s náznakem diamantového řezu, bizarní křivky industriálních staveb…)  Právě tyto umělé, v krajině neústrojné, geometricky abstraktní prvky začal náš výtvarník programově výtvarně zhodnocovat.
Jedním z výstupů tohoto Špačkova zájmu je také cyklus Dráty. V roce 2004 se tehdy ještě student zdržoval s několika spolužáky v českotřebovském depu, kde měli jako účastníci sochařského sympozia k dispozici halu (tady mimochodem tvořila Adéla svou výše zmíněnou Stavbu, zatímco Bohouš tu pracoval na díle Vlez mi na záda, dnes osazeném rovněž v Javorce). Špačkovo oko citlivé na geometrii v krajině   zareagovalo na síť vlakového elektrického vedení, které se táhlo nad kolejemi. Tyto dráty krajinu i nebe rozkrajovaly, členily, porcovaly. protínaly, ale také vázaly k sobě, tyto dráty fotografoval a později opakovaně zpracovával i jinými technikami. Cyklus lakonicky nazvaný Dráty tak zároveň představuje nepatetický, věcný a syrově působivý Špačkův hold svému městu, které vyrostlo na železnici.
Společná prezentace tvorby Adély Kuchařové a Bohuslava Špačka představuje dobrou příležitost k porovnání tolik odlišných přístupů k výtvarné práci s linií a geometrickou abstrakcí vůbec. V žádném případě nemíním přehnaně zdůrazňovat gendrové zřetele, ve Špačkových Drátech ale nelze nezahlédnout řemeslně mužský přístup, zatímco v Kuchařové Vzorech zase až archetypální ženskou vazbu na oděv. Ať tak nebo tak, vystavující autorská dvojice se skrze svou tvorbu jeví jako vyvážený tandem,  jehož projev má civilní, spíše racionální ráz, je neokázalý,vyzrálý i osobitý.  A to jsou dobré důvody, proč stojí za vidění.
 
(Autorsky upravená úvodní řeč, Ludmila Kesselgruberová)